Článek
Přejete si, aby tato chvíle nikdy neskončila anebo aby trvala co nejdéle. Netěšíte se na ráno, protože vám vezme váš klid a hodí vás do ubíjejícího stereotypního koloběhu. Co všechno udělat, co zařídit, co vše připravit a na nic nezapomenout. Aby vše klaplo a všichni byli spokojení. Vkrádající se myšlenky ihned vyženete. Chcete jen ležet, nic nedělat a na nic nemuset myslet. Užíváte si tu vzácnou chvilku plnými doušky. Nejraději byste zastavila čas.
„Crrrr,“ drnčí budík na plné pecky. „Cože? To už je ráno?“ zabrbláte nechápavě. Než jste si stačila užít svojí chvilku klidu a odpočinku, tak jste usnula a ráno bylo hned.
Rychle vstát, připravit snídaně a svačiny do školy. V hlavě si zrekapitulovat, zda mají děti v taškách vše. Správné učebnice, sešity, pomůcky, úkoly, svačinu, čip, mobil. A pak honem, na několik pokusů, probudit děti. S věčným popoháněním je pracně dostat do auta a fofrem do školy.
A pak hurá do práce! Po cestě přemýšlíte, co budete po práci vařit. Co jí jeden, nesnáší druhý. Jeden nejí maso, druhý zeleninu, třetí sladké. Jídla, co jí všichni, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. No nic, třeba vám padne něco do oka až v obchodě, myslíte si naivně.
„Á půlka cesty,“ zhrozíte se a přepnete mozek do pracovního módu. Přemýšlíte, co vše udělat, co dodělat, co zařídit. Den je jako naschvál náročný a ke konci pracovní doby je na vás únava opravdu znát. Ještě vymyslet kam zajet na nákup, kde mají jaké zboží, které by se vám hodilo a nejlépe v akci. Konečně konec. Těšíte se domů až si odpočinete.
Usedáte do auta a vyrážíte k obchodu. Tápete po obchodě a stále ještě nevíte, co budete vařit. Nakonec se rozhodnete pro osvědčenou klasiku. Oči se vám protáčejí z cen potravin. Kvůli tomu jste nucena volit mezi tím, co koupit a co už ne, i když to také potřebujete. Co není tak akutní. Vystát frontu u kasy a pak konečně domů. Cestou plánujete v jakém pořadí provedete všechny domácí práce. Jak to udělat, abyste měla co nejmenší prostoje. Ještě při cestě zajedete vyzvednout děti že školy.
Doma vyndáte nákup a uvaříte si kafe. Konečně si sednete a odpočinete si. Jen co dosednete, tak si vzpomenete, že jste chtěla vyprat. Prolétnete byt, posbíráte špinavé prádlo a zapnete pračku. Mezitím volá jedno dítě na pomoc s úkolem. Když se nad ním zamýšlíte, vykřikne druhé, že rozlilo sklenici s pitím. Letíte to utřít, pak znova na úkol. Je hodně hodin a vy už musíte začít vařit. Dopíjíte u toho v rychlosti ledové kafe.
Za zády neustále slyšíte: „Kdy už bude to jídlo? Mám hlad.“
„Za chvíli,“ odpovíte a než se dovaří stihnete vyluxovat a vytřít. Děti se v jídle povrtají a půlku vám vrátí. „Asi to nebylo dobré, když to nejedli,“ slyšíte jízlivý hlas manžela. Nervy máte na pochodu. Už nemůžete. Bolí vás nohy, záda i hlava. Do toho se začnou děti prát. Vlétnete na ně a povolí vám nervy. Křičíte na ně i když jste nechtěla.
„To na ně musíš tak řvát? Máš to vyřešit v klidu,“ zlobí se na vás manžel a poučuje ležíc na gauči a sledujíc televizi: „Zlobí, protože vidí, že jsi ve stresu a vzteklá. Máš být v klidu a usmívat se!“
„Jenže já už nemůžu, jsem hrozně unavená,“ vztekle odseknete.
„Jiný ženský to normálně zvládají, mají malé děti, ještě k tomu třeba podnikají a jsou v pohodě,“ osočí vás manžel.
V tu chvíli se vám chce křičet, někam utéct a brečet. Přijdete si k ničemu a neschopná. Všechny to zvládají lépe, všechny jsou lepší než vy. Cítíte se vinna a nevíte proč. Vždyť doma vaříte, uklízíte, staráte se o děti, o domácnost, pracujete a jste špatná a neschopná?
Zavřete se k žehlení prádla a tam necháte své slzy stékat. Je vám to líto. Přála byste si někam zmizet, kde budete sama a nikdo po vás nic nebude chtít. Toužíte po tom, aby vám manžel třeba řekl: „Ty jsi unavená? Pojď si odpočinout, já to za tebe dodělám,“ ale víte, že to je utopie.
Vždyť přece nejste robot. Jste žena, která má snad také právo na odpočinek, na to nebýt pořád stoprocentně v pohodě. Nebo ne?
Po několikátém upozornění se vám podaří dohnat děti do koupelny a po chvíli i do postele. Konečně. Všichni usnuli. Přichází vaše chvilka klidu a odpočinku. S uvolněním uleháte do postele, abyste zase usnula dříve než si stihnete vychutnat svojí siestu. Než budete muset opět naskočit do stereotypního koloběhu. Den za dnem. Měsíc za měsícem. Rok za rokem.
A abyste každé ráno opět mohla, bez jakéhokoliv uznání, plnit pro ostatní automaticky samozřejmé povinnosti jako robot…
