Článek
Milí voliči,
děkujeme za vaše hlasy. Teď už vás nějakou dobu nebudeme potřebovat. Kdy přesně se znovu ozveme, poznáte snadno. Na náměstí bude stánek, v něm párky zdarma a u něj já v bundě, kterou nosím jednou za čtyři roky.
Před volbami jsme říkali, že nám jde o vás. A vy jste se nezeptali, o co nám půjde po volbách. Takže vzniklo malé nedorozumění.
Vy chcete levnější bydlení. Já chci placenou funkci. Vy chcete, aby jezdil autobus. Já chci služební auto. Vy čekáte na doktora. Já čekám, jestli na mě zbude místo v dozorčí radě nemocnice.
Každý máme své starosti.
Aby bylo jasno: když říkám, že se máme dobře, myslím tím mě a kolegy. Pokud se máte dobře i vy, samozřejmě si to připíšeme mezi své úspěchy.
Možná vás překvapilo, s kým jsme se po volbách spojili. Ještě minulý týden jsem o těch lidech říkal, že by neměli řídit ani nákupní vozík. Dnes spolu řídíme kraj. Ten vozík by nám totiž nikdo nezaplatil.
„Vždyť jste sliboval, že s nimi nikdy nepůjdete!“ namítáte.
Ano. Jenže tehdy mi ještě nenabídli náměstka.
Vy prostě berete slovo „nikdy“ moc doslova. V politice „nikdy“ znamená „dokud nezavolají s lepší nabídkou“.
Ani první místo ve volbách nemusí stačit. Strana získá nejvíc hlasů, ale ostatní se spojí, dají dohromady většinu a vládnou bez ní. Ještě včera se nemohli vystát. Dnes se vejdou do jedné kanceláře a na společné fotografie. Když jde o funkce, umíme být velmi, velmi snášenliví.
Samozřejmě: nejvíc hlasů ještě není většina a také ostatní strany zastupují své voliče. Koalice bez vítěze tedy sama o sobě není podvod, jak rádi říkáme. Jenže tím se nevysvětluje, proč jsme před volbami slibovali přesný opak toho, co po nich děláme.
Na to už odpovídáme méně rádi.
Naštěstí se nás někteří novináři ani moc neptají. Demokracii do roztrhání těla brání každý den, ale kolem našeho čachrování se sliby a hlasy chodí po špičkách. Aby snad tu demokracii příliš hlasitou otázkou nevzbudili.
Jeden si nechce zavřít dveře k důležitým hostům. Druhý má hypotéku a nechce v práci potíže. Třetí poctivě otiskne, co jsme řekli v pátek, a potom, co jsme řekli v pondělí. Že je to pokaždé pravý opak, už nechá na čtenáři. Možná ze slušnosti. Možná ho ty dvě věty vedle sebe prostě nenapadlo položit.
Vy máte práci, děti, nákup a rozbitou pračku. Kdo si má měsíc po volbách přesně pamatovat, co který politik nasliboval? Novináři by měli být společnou pamětí nás všech. Mají články, nahrávky, rozhovory i celé archivy. Nemusí hádat. Stačí najít náš slib a zeptat se: „Tady jste říkal tohle. Proč teď děláte opak?“
Takové novináře máme fakt neradi. Mnohem příjemnější jsou nám ti, kteří se zeptají, jestli bylo vyjednávání náročné. Bylo. O jedno placené místo se hlásili tři naši lidé. Málem jsme museli vytvořit další dvě.
Raději řekneme, že jsme museli udělat kompromis. Třeba kolega slíbil zrušit zbytečné funkce. My jsme chtěli jednu novou. Tak jsme mu ji dali. Od té doby už ji za zbytečnou nepovažuje.
Vy se doma hádáte, kdo z nás je horší. My už spolu sedíme na obědě. Prosím vás, nekazte nám ho. Platíte ho.
Nejlepší zpráva přijde, když napíšete: „Už na vás kašlu. Příště volit nejdu.“
Výborně. Naštvali jsme vás tak, že nás za trest necháte být. To je jako přistihnout zaměstnance, že v práci spí, a oznámit mu, že ho odteď přestanete kontrolovat.
Klidně si zanadávejte u televize. Televize snese hodně. Nám se kvůli tomu výplata nezkrátí.
Horší by bylo, kdybyste si začali pamatovat.
Kdybyste před příštími volbami vytáhli náš starý leták a zeptali se: „Co z toho jste splnili?“ Nebo: „Proč jste nakonec hlasovali proti tomu, co jste slibovali?“ To jsou velmi nepříjemné otázky. Zvlášť když nepřijmete odpověď, že za všechno může někdo jiný.
A už vůbec vám nedoporučuji přemýšlet o pravidlech pro spojování stran.
Ještě by vás napadlo požadovat: Chcete vystupovat a vládnout společně? Tak se před volbami slučte do jedné strany. Natrvalo a pro celou zemi. Ať víme, koho vlastně volíme.
Žádné „tady jsme soupeři, ve vedlejším kraji jsme kamarádi a po volbách se uvidí, jak v ostatních krajích“. Jedna strana, jeden program, společná odpovědnost. Místo dočasných koalic před volbami i po nich skutečné sloučení.
To by se nám nelíbilo. Dnes se spojíme, rozdělíme si funkce a při prvním problému ukážeme jeden na druhého. Po sloučení bychom patřili k sobě i ve chvíli, kdy se něco pokazí. A rozdělit zase celou stranu, její lidi a majetek by dalo víc práce než oznámit: „S těmi už my nemáme nic společného.“
Jistě, ani to by nebyl zázračný lék. O funkce se můžeme kliďánko hádat i uvnitř jedné strany. A muselo by se vyřešit, jak sestavit vedení, když nikdo nezíská většinu. Ale už jen to, že po nás chcete jasná pravidla a společnou odpovědnost, nám kazí pohodlí.
Nejnebezpečnější jste totiž ve chvíli, kdy přestanete věřit každému, kdo vám slíbí, že všechno zařídí.
Když si zjistíte, co doopravdy udělal. Jestli drží slovo. S kým chce vládnout. A jestli umí něco jiného než nadávat na ostatní.
Pak byste mohli jít k volbám a vybrat někoho, kdo bere svou práci vážně. Nemusí být dokonalý. Stačilo by, aby pro něj váš hlas nebyl jen vstupenkou k vlastní výplatě.
Proto vás ještě jednou prosím: zůstaňte doma. Každý hlas, který neodevzdáte, nechává rozhodnutí na těch, kteří přijdou. A mezi nimi budou i lidé, kterým naše dohody náramně vyhovují.
Počkat. Tohle znělo jako důvod, proč k volbám naopak jít.
Škrtněte to. A ten starý leták mi vraťte.
Váš politik
(Právě jednám o vaší budoucnosti. Zatím jsme se shodli na mém platu.)
