Martin Watch: na hraně barev a binární podstaty malby

Ahoj Martine, setkáváme se po circa dvou letech, už tehdy mě zaujala tvá série obrazů pod názvem Face of Nothing. Jak to s ní vypadá teď?

Na téhle sérii dělám už třetím rokem. Začal jsem s ní v prvopočátku, když se volně daly do veřejného prostoru modely AI na generování obrazu. Ze začátku lidi zkoušeli, co to všechno umí. Zkoušel jsem jeden konkrétní webový model. Já jsem tomu šel naproti a napadlo mě zkusit generovat obrazy na prompt Nothing, protože mě zajímalo, jak si model poradí s takhle velkou mírou abstrakce.

V té době ještě ty neuronové sítě nebyly moc naučené, takže de facto nedávaly ještě moc kvalitní výstupy. A vzhledem k té míře abstrakce, mi z toho vycházely v podstatě šumy, barevné plochy nebo různé deformované tvary. Co ale bylo nejzajímavější, byla skutečnost, že po určité míře opakování mi začaly vycházet určité fragmenty lidské tváře, což bylo fascinující a hodně mě to zaujalo. Pak jsem si výstupy vyselektoval a zeditoval a ten nápad spočíval v kombinaci té chyby toho v té době ještě nedokonalého AI modelu a mého autorského přístupu.

Já jsem vlastně vzal ty výstupy, které jsem si vybral, a na počítači jsem si je podle sebe upravil. Následně jsem je projektorem přenesl na plátno a poté jsem při tom, když jsem na tom pracoval, různé ty fragmenty přidával a odebíral, měnil barevnost a podobně. Byl to dost dynamický proces. V podstatě je to kombinace chyby toho strojového učení a mého autorského přístupu.

Zajímavé na tom je, že ten koncept nejde zopakovat, protože aktuální AI modely už jsou dost „naučené“ a vycházejí z nich dost konkrétní výstupy. Takže mám z té doby relativně obsáhlý archiv, ze kterého doteď čerpám. Ještě mám v plánu přibližně deset až dvacet obrazů, a pak tuto sérii uzavřu a půjdu dalším směrem. Teď dost inklinuju k digitálu a k digitální estetice.

Používám hodně syté a výrazné barvy. Když se mi třeba hodí nějaká chyba v obrazovém souboru v rámci RGB modelu, takže červená, zelená a modrá nebo jejich odvozeniny, třeba fialová nebo hodně růžová, nebo geometrie, nějaký šum, celkově práce s chybou a, řekněme, rozkladem té informace, což občas kombinuji se strukturou.

Další tvůj projekt či koncept, který mě hodně zaujal, nese název A Gift for American Censors. Co mi o něm můžeš říct a jak tahle myšlenka vznikla?

Viděl jsem před časem na internetu jednu americkou late night show, kde se probírala absurdita cenzury, kde probíralo v podstatě pokrytectví v rámci cenzury sexuality, kdy se v amerických televizích cenzurují díla z renesance nebo baroka, případně modernější umění, kde je zobrazeno nahé lidské tělo, přičemž se rozmazávají choulostivé partie nebo se na ně dá černý čtvereček tak, aby to náhodou někoho nepohoršilo. Přišlo mi to celé postavené na hlavu a napadlo mě jít tomu trochu naproti.

Oslovil jsem několik pornohvězd, které jsou hodně exponované. Jsou vlastně do určité míry spoluautorkami, protože jsem po nich chtěl, aby na plátna udělaly strukturu speciální pastou a malířskou špachtlí. Potom jsem si je nafotil v nějaké pro ně typické či oblíbené póze či poloze, a pak jsem tu konturu či linku přenesl na tu jimi vytvořenou strukturu a stříkačkou a jehlou jsem udělal takový de facto manuální 3D print, takže výsledná linka je v takovém vysokém reliéfu.

Poté jsem to celé přetřel silnou rubínovou červení a poslední vrstva obrazu je vedena fotoluminiscenční barvou, což znamená, že nabíjí světlo a v noci svítí jako takový „fakeový“ neon, což má zase odkazovat na takové ty klasické americké strip bary s neonovými návěstidly.

Je to do určité míry provokace a, řekněme, taková facka pro „morální totemy“. Pracuju s explicitou a objektivizací ženského těla a celá tahle série má být mou reakcí na tenhle podivný woke trend a pokrytectví, kdy cenzoři hledají pornografii i v klasických historických dílech, což je, dle mého názoru, vrcholně absurdní a směšné. Šlo mi o to, aby to bylo natolik bijící do očí, aby si na tom tyhle inteligenti s chutí smlsli, hned to zabanovali a měli hřejivý pocit, jak nám všech zachránili naše dušičky. Ať jdou někam…

Krom těchto dvou sérií jsem si nemohl nevšimnout, že se věnuješ i popartovému žánru.

Já jsem si skrze jeden obraz ze série Face of Nothing vymyslel poměrně nezáměrně takovou osobitou verzi popartu, která kombinuje deformaci směrem k abstrakci, ale ty tvary a kontury jsou tam rozpoznatelné. A za mě je to v podstatě taková hra tvarů a barev. Kritik a milovník umění Miroslav Krupička tenhle styl pojmenoval jako postpop, když jsem měl výstavu v Galerii 6. Není to vysloveně popart tak, jak ho lidi znají třeba od Warhola. Používám hodně deformace, volné tvary v kombinaci s geometrií, barvy jsou hodně syté až „přepálené“.

Jak bys popsal svůj aktuální umělecký rukopis?

Aktuální rukopis… řekněme, že ta linka, která se mou tvorbou line, je to o nějakém rozkladu tvarů, hrou s fragmenty, grafičností, geometrií a abstraktnem. Teď mám hodně chuť dělat strukturálnější tvorbu. Používám akrylové barvy, protože jednoduše rychle schnou. Bohužel se s akrylem nedá moc stínovat nebo valerovat (valerování ve výtvarném umění označuje postupné přechody mezi světlem a stínem pomocí jemného odstínění jedné barvy nebo tónu, pozn. autora), což je velká výhoda oleje, se kterým chci časem taky více pracovat. Co se barev týče, nejvíce a nejraději používám zlatou, černou, červenou a modrou.

Vraťme se teď ke kořenům. Kdy ses dostal k výtvarnu obecně a k malování? Jaká je tvoje „umělecká anamnéza“?

Chodil jsem na kreslení a malbu na ZUŠ v Hradci Králové k učitelce Marii Marvanové. Ta mi, musím říct, dala nejvíce, protože uměla vše nádherně podat, vysvětlit a co jsem si později uvědomil, celkově měla vážně velký pedagogický dar. Potom jsem šel na počítačovou grafiku na Střední školu aplikované kybernetiky na virtuální grafiku, což využívám doteď třeba při práci s Photoshopem a digitální úpravou obrazů. Pak jsem šel do Ústí nad Labem na Aplikovanou reklamní fotografii k Miroslavu Vojtěchovskému. Absolvoval jsem a nějakou dobu jsem se reklamní fotografií i živil. Následně jsem šel do médií. Dělal jsem v jedné televizi studiového kameramana, stříhal sportovní přenosy a nakonec jsem dělal editora fotografií pro jistý bulvární plátek. To byl můj takový „covidový“ job.

Do toho jsem si dělal svoje vlastní fotografické projekty, a pak přišla taková v podstatě náhoda, kdy mě oslovila jedna kamarádka výtvarnice, že viděla moje fotky a že bychom mohli udělat nějakou propojenou společnou interpretaci v malbě. Což mě dalo impuls se malbě více věnovat a k mému velkému překvapení jsem i hned pár svých pláten prodal, což mě „nakoplo“ se malbě naplno věnovat. To jsme v době cca čtyř let zpátky.

Tehdy jsem hodně pracoval se strukturou, kdy jsem s malířskou špachtlí nejdříve udělal strukturovaný figurální motiv, a pak jsem hadrem tu barvu vtíral a vytíral do pórů té podkladové pasty a proškrabával skalpelem. V současnosti se už malbou obrazů živím a svoje plátna prodávám tady v Čechách a teď nedávno i do zahraničí a svoje obrazy i veřejně vystavuji v galeriích.

Jsi si vědom toho, že tvá práce, zejména série Face of Nothing a A gift for American Censors mají i filozofické nebo antropologické přesahy?

Určitě. Postupně na sebe moje práce nabaluje další významy, přesahy a konotace. Třeba Face of Nothing byl v podstatě jen takový experiment a samotného mě překvapilo, jaké výstupy AI měla.

Jsme původně sociální primáti a lidský mozek, hledá i ve zdánlivě nekonkrétních obrazech povědomá schémata a vzorce. Tenhle psychologický fenomén se jmenuje pareidolie. Jedná se o tendenci mysli nacházet známé vzory, tváře nebo objekty v náhodných podnětech, jako jsou mraky, skvrny, stromy nebo dokonce zvuky. Na základě těch výstupů, které jsem vybral, jsem dokázal na principu zmíněné lidské schopnosti pareidolie vytvořit tento projekt a dál ho svým způsobem zpracovávat. AI toho sama o sobě schopná není, jen je zvláštní že ze slova „Nothing“ dokázala tvary poskládat tak, že to jako lidský obličej do velké míry připomíná.

Čemu se chceš věnovat do budoucna?

Toho času se učím více programovat a snažím se hlouběji pronikat k digitálu a obrazové podstatě. Časem bych chtěl dělat i vysloveně digitální projekty. Určitě budu dál rozvíjet strukturu, kterou chci kombinovat s dalšími motivy a technikami. A rád bych se vrátil i k fotografii, kterou chci ale používat jen jako nástroj k vytvoření výsledného originálu.

Láká mě jít po podstatě tzv., řekněme, „binárního jsoucna“, kdy je obraz tvořen v technické rovině de facto z digitálních jedniček a nul a obecně mě zajímá svět virtuálního umění a připravuji a domlouván také další výstavy svých prací v galeriích.