Článek
Když se z „večer objednáš, ráno v … boxu máš“ staly 4 dny, kdy mi dvakrát dopravce marně doručoval objednávku do … boxu, který mám 15 metrů od domu, aby mi pak napsal strohou SMS, že si mohu předem zaplacenou zásilku vyzvednout na druhém konci města v depu, řekl jsem, že to s tou tolik akcentovanou bídou v této zemi nebude zřejmě až tak horké.
V České republice se často ozývají hlasy, které si stěžují na těžký život.
Lidé mluví o finanční tísni, o tom, že nemají dostatek prostředků na „důstojný“ život, a mnohdy se rozčilují nad tím, jak draho je všude kolem.
Ale co vlastně znamená „těžký život“? A jak bychom ho definovali v kontextu světa, kde miliony lidí nemají přístup k základním potřebám, jako je tekoucí voda, dostatek jídla nebo bezpečné místo k životu?
Relativní versus absolutní chudoba
Často zapomínáme, že životní standard v České republice je z globálního hlediska výjimečný. Máme zdravotnictví, které je dostupné všem, vzdělání zdarma, tekoucí pitnou vodu a střechu nad hlavou jako samozřejmost. Pro většinu z nás není problém sehnat jídlo, obléci se podle počasí a ve chvíli potřeby zavolat pomoc – ať už souseda, nebo profesionálního záchranáře.
Ve světě však existují země, kde se lidé denně potýkají s tím, že nemají co jíst. Podle zpráv OSN žije přibližně 10 % světové populace v absolutní chudobě – tedy v podmínkách, kdy člověk nemá dostatek prostředků na základní přežití. Představme si rodinu, která tráví celé dny hledáním vody, aby přežila. Nebo děti, které nemají možnost chodit do školy, protože musí pracovat, aby přispěly k rodinnému příjmu.
Kritika versus privilegium
V kontextu tohoto globálního měřítka je těžké brát vážně některé stížnosti, které v České republice slýcháme. „Nemůžu si dovolit nový telefon,“ „energie jsou drahé,“ nebo „nemůžu jet na dovolenou do zahraničí“ jsou problémy, které většina světa nikdy nepozná, protože jejich priority jsou úplně jinde.
To ovšem neznamená, že problémy u nás nejsou skutečné. Rostoucí náklady na bydlení, ceny potravin a nejistoty v zaměstnání přinášejí mnoho lidí do těžkých situací. Ale otázkou zůstává: nejedná se spíše o neschopnost přizpůsobit své potřeby realitě než o skutečný nedostatek?
V mnoha případech jde o to, že jsme zvyklí na určitou úroveň pohodlí, kterou považujeme za normu, a jakákoli odchylka od ní nás vede k pocitu nespravedlnosti.
Hojnost jako past
Problém bohatých společností, jako je ta naše, spočívá v tom, že si rychle zvyknou na privilegia. Možnost volby – ať už jde o práci, jídlo nebo zábavu – je jedním z největších luxusů, jaké člověk může mít. A přesto tuto možnost často vnímáme jako samozřejmost.
Lidé v České republice mají přístup ke vzdělání, zdravotní péči, obchodům plným potravin a službám, které jim usnadňují život. Máme kanalizaci, splachovací toalety, internet a elektřinu – vše, co si lidé v rozvojových zemích mohou jen přát. Přesto se v naší zemi najde mnoho těch, kteří svůj život popisují jako neúnosný.
Co s tím?
Je na místě se ptát: Je naše nespokojenost opravdu odrazem skutečné chudoby, nebo spíše nevděku? Možná bychom měli častěji myslet na lidi, kteří žijí ve skutečně zoufalých podmínkách. Představit si, jaké by to bylo nemít tekoucí vodu, spoléhat se na humanitární pomoc nebo se bát vyjít ven kvůli probíhající válce.
To ale neznamená, že bychom měli ignorovat problémy doma. Spíše bychom se měli naučit rozlišovat mezi relativním nepohodlím a skutečnou nouzí. Měli bychom si vážit toho, co máme, a být vděční za možnosti, které nám naše společnost nabízí.
Život v České republice je, navzdory všem obtížím, životem v hojnosti.
Naše stížnosti, byť třeba oprávněné, by měly být vždy zasazeny do širšího kontextu. Pokud budeme schopni pohlédnout za hranice našich každodenních starostí a uvědomit si, jak výjimečné jsou naše životní podmínky, možná v sobě objevíme větší vděčnost – a také touhu pomáhat tam, kde to opravdu potřebují.
Svět je plný utrpení, ale také naděje. A naše privilegium nás zavazuje k tomu, abychom se k těm méně šťastným chovali s empatií a porozuměním.
A za vše, čeho se nám v tak široké míře dostává, bychom měli být předevštm pokorně vděčni, abychom si toho nemuseli začít vážit až tehdy, kdy o naše výsady a dary přijdeme.
