Článek
Kdo skutečně může za drahé byty? Barcelona jako varování
V posledních letech plní světová média záběry z barcelonských ulic, které připomínají spíše válečnou zónu než dovolenkový ráj. Demonstranti se stříkacími pistolemi útočí na nic netušící turisty v zahrádkách restaurací, zdi zdobí agresivní nápisy „Tourists go home“ a hněv místních obyvatel narůstá. Důvod je u všech stejný: neúnosný růst cen bydlení, který vytlačuje rodiny z jejich vlastních čtvrtí.
Místní radnice má o viníkovi jasno a vyhlásila válku platformě Airbnb. Ale může za drahé nájmy v katalánské metropoli skutečně jen turismus? Je Airbnb hlavním důvodem, proč místní nemají kde bydlet, nebo jde spíš o pohodlnou politickou zkratku? Realita je totiž složitější a pro politiky méně lichotivá. V praxi zde sledujeme paradox: radnice svými zásahy trh s bydlením výrazně omezila a nyní hledá obětního beránka, aby zakryla vlastní neschopnost situaci skutečně řešit.
Likvidace drobných majitelů a profesionalizace trhu
Pro mnoho Barceloňanů nebyl pronájem pokoje turistům žádný velký byznys, ale strategie přežití. Často šlo o lidi, kteří sami žili v nájmu a díky několika stovkám eur od sezónních hostů dokázali zaplatit stále rostoucí činži majiteli. Pronajímali malé pokoje, které by pro dlouhodobé bydlení studentů či rodin byly kvůli nedostatku soukromí prakticky nepoužitelné.
Podle analýz založených na datech Inside Airbnb tvořily ještě v roce 2019 soukromé pokoje přibližně polovinu všech nabídek krátkodobého ubytování v Barceloně. V roce 2021 však přišel zásadní zlom. V rámci městského plánu PEUAT radnice fakticky znemožnila krátkodobý pronájem jednotlivých pokojů v bytech, kde majitel sám bydlí. Lidé, kteří nechtěli riskovat pokuty v řádech desítek tisíc eur, z trhu jednoduše zmizeli.
Pohled na nejaktuálnější data z platformy Inside Airbnb ze září 2025 ukazuje, jaký měl tento krok dopad. Pokud se zaměříme pouze na nabídky, které byly v daném období skutečně aktivní a pravidelně rezervované, tvoří dnes soukromé pokoje v Barceloně už jen 21,4 %. Naproti tomu 77,4 % aktivního trhu ovládají celé byty. Zbytek připadá na marginální kategorie, jako jsou hotelové pokoje (0,5 %) nebo sdílené pokoje (0,7 %).
Trh s aktivními krátkodobými pronájmy tak v praxi přestal patřit lidem, kteří v bytech skutečně žijí. Podle dat Inside Airbnb dnes žebříčku největších pronajímatelů dominují profesionální subjekty jako Jacob (387 bytů) nebo SweetInn (257 bytů), kteří ve své nabídce nemají ani jeden sdílený pokoj. Radnice tak pod rouškou ochrany sousedů kriminalizovala běžné obyvatele a lukrativní byznys s celými byty fakticky přenechala korporacím.
Cenové stropy a paralyzující strach z neplatičů
Když regulace krátkodobých pronájmů nepřinesla očekávaný efekt, sáhla vláda k dalšímu kroku. Zákon o bydlení (Ley de Vivienda) zavedl v Barceloně v roce 2024 cenové stropy na nájemné. Teorie slibovala dostupnější bydlení, praxe ale přinesla další omezení nabídky.
Podle dat portálu Idealista zmizelo v Barceloně za posledních pět let přibližně 75 % nabídky dlouhodobých nájmů. Důvodem není jen regulovaná výše nájemného, ale také obavy majitelů. Od roku 2023 totiž právní úprava výrazně posílila ochranu nájemníků a vystěhování neplatiče může v praxi trvat až 24 měsíců.
Majitelé proto masově přesouvají byty do režimu tzv. střednědobých nájmů na 1–11 měsíců, na které se cenové stropy ani přísná ochrana neplatičů nevztahují. Nabídka těchto pronájmů vzrostla o 232 % a dnes tvoří v Barceloně přibližně 46 % celého nájemního trhu. O každý dlouhodobý byt dnes v Barceloně soupeří v průměru více než sto zájemců, což činí hledání domova pro běžnou rodinu prakticky nemožným.
Miliardový hazard a geografická past
Zákaz krátkodobých pronájmů nepředstavuje jen problém pro majitele, ale i riziko pro veřejné finance. Katalánsko vybralo v roce 2024 na turistické dani zhruba 90 milionů eur. Plánované zrušení turistických licencí do roku 2028 by tyto příjmy výrazně omezilo, přičemž byty by se pouze přesunuly do režimu střednědobých nájmů, kde se žádné ubytovací poplatky nevybírají.
Situaci navíc zhoršuje geografická realita. Barcelona je sevřená mezi mořem a horami, nemůže se proto dál rozlézat do krajiny a je odkázaná na vnitřní výstavbu, přestavby a zahušťování města. V tomto ohledu však dlouhodobě selhává. Veřejné a sociální bydlení zde tvoří jen zhruba 4–5 % bytového fondu, zatímco ve srovnatelných západoevropských městech je běžné 15–25 %.
Místo systematické vnitřní výstavby, přestaveb a rozšiřování bytového fondu se radnice soustředila na restrikce, které jen prohloubily tlak způsobený stěhováním lidí z venkova do měst a rostoucím počtem jednočlenných domácností.
Levicové perpetuum mobile
Dnešní Barcelona je varovným příkladem politiky, která místo řešení problémů vytváří nové. Zásahy do trhu, ochrana neplatičů a blokování nabídky bydlení nejprve způsobily umělý nedostatek, na který dnes politická reprezentace reaguje požadavkem na další regulace. Problém se tak neřeší, ale sám sebe udržuje při životě.
Slib zrušit všechny turistické licence do roku 2028 není řešením, ale pokračováním stejného vzorce. Tyto byty se nestanou dostupnými dlouhodobými nájmy, pouze změní formu – promění se v sezónní pronájmy nebo drahý coliving pro zahraniční profesionály. Výsledek bude stejný: méně bytů pro místní a vyšší ceny.
Symbolický kruh se uzavírá v ulicích. Lidé, kteří dnes útočí na turisty vodními pistolkami a viní je z krize bydlení, často reagují na důsledky politiky, kterou sami dlouhodobě podporovali. Nevolili si drahé bydlení ani prázdné byty, ale právě tyto výsledky jejich politická volba přinesla. Hněv se tak obrací proti viditelnému terči, zatímco skutečný původ problému zůstává jinde.
