Článek
Většina z nás má Španělsko spojené s dovolenou, pláží a sangrií. Tamní vláda ale právě rozehrála partii, která může zhořknout celé Evropě. Plán je jasný: zlegalizovat až půl milionu lidí, kteří v zemi momentálně žijí „načerno“.
Na papíře to zní logicky. Ti lidé už tam stejně fyzicky jsou. Pracují, ale stát z nich nic nemá. Dejme jim papíry a začnou platit daně a pojištění. Konec šedé ekonomiky, výhra pro státní kasu. Tak to alespoň prodává socialistický premiér Sánchez. Z technického hlediska se tomu těžko oponuje.
Jenže za touhle pragmatickou fasádou se rýsuje něco jiného.
Továrna na voliče?
V celém Španělsku sílí názor, že o integraci tu jde až v druhé řadě. Mnozí Španělé v tom vidí chladný politický kalkul. Legalizace je totiž jen první krok. Následuje trvalý pobyt a cesta k občanství. Ta je šokujícím způsobem krátká – pro velkou část migrantů k němu stačí pouhé dva roky legálního pobytu. V zemi, kde o vládě rozhodují těsné většiny, si tak levice může do budoucna de facto ‚vyrobit‘ statisíce vděčných voličů.“
Není to nový recept. Podobnou strategii, tedy zrychlenou cestu k občanství, jsme viděli u předchozí vlády v Německu. Kritika byla totožná: nejde o sociální pomoc, ale o přepsání politické mapy země. Španělsko to teď jen dělá v masovém měřítku.
Problém nás všech
Často slyšíme, že je to vnitřní věc Španělska. Kdyby nebylo v EU, možná ano. Ale jakmile tito lidé dostanou legální status, otevírá se jim schengenský prostor. Rozhodnutí Madridu tak automaticky dopadne na Francii, Německo a další země. To už není lokální politika, to je evropský problém.
Je v tom i kus finanční absurdity. Španělsko inkasuje z Bruselu miliardy eur na ochranu vnějších hranic. Podle nového migračního paktu bude čerpat další peníze, mimo jiné od států, které migranty odmítají (a raději se z kvót vykoupí). Vzniká tak nebezpečný paradox: Ostatní státy de facto platí Španělsku za to, aby hlídalo bránu, kterou ono samo otevírá dokořán. Evropa se snaží díry v lodi ucpávat, zatímco Madrid vrtá nové.
Paradox levné práce
Nejsmutnější je ale pohled na španělský trh práce. Země má jednu z nejvyšších nezaměstnaností mladých v Evropě. Absolventi utíkají do zahraničí, protože doma nezavadí o slušnou výplatu.
A vláda? Místo tlaku na růst mezd doveze levnou, nekvalifikovanou pracovní sílu. Firmy jásají, protože nebudou muset přidat místním. Levicový kabinet, který se ohání právy „obyčejných lidí“, tak ve výsledku sponzoruje mzdový dumping. Migranti se nestávají rovnocennými partnery, ale nástrojem k udržení nízkých mezd.
Otázka tedy nestojí tak, zda máme být humánní. Otázka zní, jestli chceme v Evropě zavést pravidlo, že ignorovat zákony a vstoupit do země nelegálně je ta nejlepší cesta k trvalému pobytu. Španělsko tvrdí, že jen řeší realitu. Zbytek Evropy se ale právem bojí, že ji tím spíš zhoršuje.
