Článek
Severní Čechy jsou krajem hlubokých lesů, pískovcových skal a starých hradů a zámků. A právě Lemberk patří k místům, kolem nichž se už dlouhá léta drží pověst něčeho nevysvětlitelného. Přes den sem míří návštěvníci za historií a odkazem svaté Zdislavy, večer ale zámek podle mnoha svědectví působí úplně jinak. Právě tehdy se mají ozývat kroky, spouštět alarmy a v některých místnostech dochází k jevům, které si lidé neuměli rozumně vysvětlit.
Bajkový sál, místo, kde se ticho mění v neklid
Bajkový sál patří k nejzajímavějším místnostem celého Lemberku už sám o sobě. Oficiální web zámku ho popisuje jako významný prostor s cenným dřevěným malovaným stropem z počátku 17. století. Vedle historické hodnoty se k němu ale dlouhodobě váže i pověst jednoho z nejpodivnějších míst na zámku. Právě tady se podle tradovaných svědectví mají ozývat zvuky, které si lidé neuměli vysvětlit.
V různých textech o Lemberku se opakují zmínky o těžkých krocích, dětském pláči i zvucích připomínajících stěhování nábytku v době, kdy mají být sály prázdné a zamčené. Český rozhlas uvádí, že se k Lemberku váže pověst o krocích, pláči dítěte, hraní varhan i stěhování nábytku.
Nejvíc znepokojivě ale působí právě obyčejnost těchto zvuků. Nejde o žádné okázalé strašení, ale o něco mnohem horšího — o dojem, že se za zavřenými dveřmi děje něco zcela běžného, a přitom nemožného. Kroky, které nikomu nepatří. Pláč, který nemá původce. A hluk, jako by někdo v nočním tichu přesouval nábytek v sále, kde by už dávno neměl nikdo být.
Právě proto má Bajkový sál tak silnou pověst. Přes den je to historický prostor, který obdivují návštěvníci kvůli jeho výzdobě a atmosféře. Jakmile se ale setmí, v příbězích o Lemberku se mění v místo, kde něco narušuje běžný řád. Ať už za tím stojí akustika starého zámku, lidská představivost nebo něco, co si neumíme vysvětlit, Bajkový sál zůstává jedním z těch míst, kde se historie a neklid zvláštním způsobem prolínají.
Zámek plný bolesti
Na Lemberku nezůstaly jen stopy středověku a šlechtické minulosti. V 18. století sloužil jako polní nemocnice a jeho okolí i interiéry zažily utrpení, jaké si dnes umíme představit jen těžko. Ranění vojáci, horečky, infekce, smrt a bezmoc. Místa, kde dnes návštěvníci obdivují architekturu, tehdy mohla být svědkem dlouhých hodin bolesti.
Možná právě proto má Lemberk pověst místa, kde minulost nikdy úplně neutichla. Někteří lidé věří, že silné lidské utrpení se do prostoru nějak otiskne. A že se pak za určitých okolností znovu připomíná — ne jako přízrak v bílé postavě, ale jako zvuk, stín, neklid nebo náhlý pocit, že v místnosti nejste sami.
Svatá Zdislava a druhá tvář Lemberka
Na Lemberku je ale zvláštní ještě jedna věc. Vedle těchto temných příběhů je zámek spojený i se svatou Zdislavou, tedy s postavou, kterou si lidé spojují s pomocí, uzdravováním a ochranou. A možná právě proto působí Lemberk tak rozporuplně.
Někteří lidé odtud odjíždějí s pocitem zvláštního klidu. Jiní mluví o tísni, která je přepadla bez zjevné příčiny. Jako by se tu střetávaly dva naprosto odlišné otisky minulosti. Jeden světlý a utišující, druhý temný a neklidný.
Možná je právě tohle na Lemberku nejznepokojivější. Ne že by byl jednoduše „strašidelný“, ale že jako by v sobě nesl dvě tváře najednou.
Místo, které si něco nechává pro sebe
Samozřejmě existují i střízlivá vysvětlení. Staré stavby pracují, vydávají zvuky, reagují na počasí i proudění vzduchu. Lidská psychika je navíc v tichu a šeru mimořádně vnímavá. Jenže ani to často nestačí k tomu, aby všechny historky kolem Lemberku vyzněly úplně nevinně.
A tak si zámek svou pověst drží dál. Ne křikem, ne lacinými legendami, ale právě tou nejistotou, která kolem něj zůstává. Tím pocitem, že některá místa nejsou děsivá proto, že by se na nich něco zjevného ukazovalo, ale proto, že tam člověk vnímá něco, co neumí pojmenovat.
