Článek
Dlouho sem nic nenapsal a omlouval si to bláznivou sobě vlastní iluzí, že není o čem. V pravém světle teď vidím, že mě jen ukolébala píseň komfortu a bláznivá slepota pramenící s pocitu, že občas všichni potřebujeme přivřít nad světem oči, abychom z nich nevykrváceli.
Žijeme ve zvláštní době kontrastů, o několik stovek kilometrů dál panují pro stejné obyvatelé této planety diametrálně jiné podmínky života. Jedni předvádějíc drahé modely abstraktních šatů na červeném koberci, žadonící o naši pozornost s diamantovým náhrdelníkem okolo krku. V ten stejný moment, jiní ti méně šťastní hledají v sutinách svoje bratry a sestry. Pohled, na který si už bohužel začínáme už zvykat. Obklopeni pavučinami vlastních lží, že se nás utrpení ostatních nemusí týkat. A musí vlastně? Musíme se tvářit, že právě my snášíme utrpení celého světa? A falešně litovat někoho koho ani neznáme? Není mávnutí rukou, jen dalším lidským obranným mechanismem, jak k sobě nepouštět bolest? Musíme se tvářit, že právě my můžeme něco změnit? Jedno je ovšem jisté jako lidstvo jsme selhali. To jak na nás, budou, pohlížet učebnice budoucnosti už víme, dokázali jsme vyhubit za posledních sedmdesát let polovinu všech druhů zvířat a rostlin. Otrávit vzduch i moře. Čtete dobře. Právě se vám aktivuje obranný mechanismus, který vám našeptává, že to není vaše vina. Tak čí ale? Položím vám jinou otázku. Vydělává dnes víc fotbalista nebo doktor? Doktor, který obětuje svůj život pro mnohé, kteří ho zoufale potřebují?
Proč se ti, jenž se dostává slávy i peněz, snaží za každou cenu dokazovat, že jsou lepší než my ostatní? Neměli by právě celebrity místo drahých statků ukazovat cestu jak vyléčit svět? Náš problém tedy nevězí v počtu hladových, ale v sobeckosti lidí, kteří mohou něco změnit, ale je jim to fuk.
Snad se trend jednou změní a okázalost vystřídá střídmost. Ale pravděpodobněji zní scénář totálního restartu. Bohužel, bohudík už bez nás. Jak jinak může skončit tenhle náměsíčný pochod k okraji útesu? Nechci tě strašit milý čtenáři, ale určitě i ty míváš někdy ten pocit, že se život mění jako krajina za oknem rychlíku. A ty bys nejraději zatáhl za ruční brzdu. Jenže svět se točí dál s námi i bez nás.
Máme ještě šanci? Poslední šanci? Ano drahý čtenáři poslední. Možná se nám podaří vyléčit planetu, ale dokážeme vyléčit sami sebe? Vyhnat ze srdce všechnu tu závist, nepřejícnost, sobeckost a v neposlední řadě strach? Jsme, jen lidé žijící ve světě, jehož největší přirozeností je, že silnější požírá slabšího. Dokážeme nakonec zvítězit sami nad sebou? A pokud určitá skupina lidí dokáže vytvořit ne sebestřednou společnost, žijící v harmonii s planetou, láskyplnou, podporující slabé a a potencionálně sociálně nepotřebné. Když dá šanci na lepší život těm, kteří by žádný v normálním světě neměli. Nepřijde pak jiná skupina, silnější materialisticky založená, živočišnější a bojovnější a nezničí tu první bez toho, aby se vůbec dokázala bránit? Není to nekonečný boj připomínající boj se zvířecími parazity v útrobách toulavých zvířat?
Jedinou šancí je utvořit společnost silnou ale zároveň ochranitelskou. A navždy a tvrdě skoncovat s buřiči tlukoucími na válečné bubny v duchu ideologie. Změnit standarty hodnot, trendy udávající co je krásné a co není. Bezpečně si ustanovit to opravdu důležité a to co už je jen přežitek z minulých století. A konečně kodex mravní povýšit nad všechno to, co považujeme v dnešní době za to nejdůležitější. Duchem doby je totiž pořád jen mít víc a chtít víc. A co je nejdůležitější, hlavně ukazovat peníze, které většina lidí nemá, nevydělá, ale ráda si je půjčí, aby udělala dojem na lidi, které nemá ráda.
Snad potom, až toto náboženství peněz nadobro skončí, nastanou zlaté časy lidí. Skončíme ten sebedestruktivní krysí závod, který uvěznil většinu lidí nejen v dluhové pasti, ale ve světě kde se nenosí opravdové tváře, ale jen masky. Pod kterými schováváme opravdové city, naši autentičnost, abychom na plese falše a přetvářky jako jediní nepřišli s opravdovým obličejem.
