Na chvíli ze mě byl poštolčí táta

Vracíte se večer z práce, přijdete ke schodišti panelového domu a v trávě zahlédnete klubko bílého chmýří. Z něj čouhá žlutý pařát, zobák a dvě černé oči, které vás mlčky pozorují. Žádné skřeky, žádné mávání křídly, jen tichý pohled malé bytosti, která nepatří na trávu mezi paneláky. Už na první pohled bylo jasné, že se jedná o malého ptačího dravce.

Telefon do ruky, první rychlá fotografie mláděte a orientační dotaz na umělou inteligenci. Odpověď přišla za 11 sekund. Poštolka, která potřebuje pomoc, protože má poraněné křídlo. Volat Pražskou zvířecí záchranku, která má pohotovostní linku pro tyto případy, číslo 774 155 185.

A tak jsem volal. Po několika otázkách přišlo jasné doporučení: „dát mládě do uzaviratelné krabice se suchým ručníkem nebo látkou na dně. Nedávat mu vodu, mléko, ani jídlo a co nejdříve dovést do záchranné stanice.“ Byla doporučena záchranná stanice Falco u Litoměřic, kterou mám relativně blízko.

Krabici od bot jsem našel hned za dveřmi, do ní suchý ručník jako podestýlku, aby mládě v klidu přečkalo noc. Ráno jsem ho měl po domluvě odvézt do Litoměřic. Ještě před zavřením bytových dveří mě osvítil obraz drápisek té malé chlupaté kuličky, a tak jsem sáhl po kožených rukavicích.

Manipulace s mládětem venku byla jednoduchá, bylo apatické, klidné, až do okamžiku položení do krabice. Nevěřil bych, že něco tak malého se může držet drápem prstu v rukavici takovou silou. Nakonec vše dopadlo dobře, mládě jsem donesl domů, nechal ho v krabici pod otevřeným oknem a šel spát s pocitem, že zítra předám jedno malé ptáče do záchranné stanice.

To jsem se ovšem spletl.

Pod okny mě ráno probudilo štěbetání sousedek, ranních venčitelek kabelkových psů. Vykoukl jsem z okna a uviděl jsem je klečet v trávě.

„Co to asi je za ptáky? Vypadá to jako dravec. Co s nimi uděláme? Hele, to je příroda, necháme je být…“

V trávě před nimi ležela další dvě šedivá klubka. Seběhl jsem dolů i s krabicí. Tentokrát už jsem věděl, že rukavice nejsou přehnaná opatrnost, ale základní a nutná výbava. Další dvě malé poštolky jsem opatrně nabral a přidal k prvnímu nalezenci. Rodinné shledání proběhlo v klidu.

Po snídani jsem vyrazil. Do práce jsem zavolal s lehce absurdním vysvětlením, že musím akutně řešit ošetření rodinných příslušníků. Je ze mě poštolčí táta, no tak proč ne?

V autě se mláďatům moc nelíbilo. Tři dosud klidné chlupaté koule se změnily v malý skřiklavý a škrábající gang. Možná se mezi nimi projevila sourozenecká rivalita, možná jen šlo o protest proti tomu, že jejich ráno nezačalo v hnízdě, ale v krabici od bot.

Navigace mě zavedla přes Litoměřice, kolem zámku v Ploskovicích až do Dolního Týnce, kde má stanice své sídlo. Předání a rozloučení proběhlo stručně a rychle. Zaměstnanec se zeptal na přesné místo nálezu s tím, že po zotavení budou mít mláďata šanci vrátit se zpět do stejné oblasti.

Na cestě zpátky jsem se zastavil na zámku, dal si kávu. Seděl jsem tam, díval se do parku, poslouchal jekot pávů a měl jsem pocit, že jsem udělal něco správně. Dnes jsem trochu napravil svou pokřivenou auru.

Nebyl to velký hrdinský čin. Jen jedna krabice od bot, pár rukavic, telefonát a cesta autem. Ale na jednu noc jsem byl poštolčím tátou. Snad se těm třem malým dravcům bude dařit dobře.