Článek
Dne 23. srpna 1973 vstoupil Jan-Erik Olsson na náměstí Norrmalmastorg ve Stockholmu do banky. Vystřelil několik ran do stropu, vzal si jako rukojmí čtyři zaměstnance banky. Požadoval peníze, únikové auto a přivezení jeho bývalého spoluvězně Clarka Olofssona. Ten byl do banky dopraven a začalo šestidenní drama. (Švédské policejní museum, Norrmalmstorgsdramat)
Přepadení, které vstoupilo do učebnic psychologie
Během dlouhých dní společného pobytu rukojmích a věznitelů se začal jejich vztah měnit. Byli v trezoru, nejdříve zabarikádovaní, následně zavření policií. Rukojmí začali vůči únoscům projevovat sympatie a začali sdílet nedůvěru k policii. Její zásah vnímali jako možné bezprostřední ohrožení života. Ani po kapitulaci nechtěli rukojmí své únosce opustit. Když je policie vyzvala, aby vyšli z trezoru jako první, odmítli. Báli se totiž, že bez jejich přítomnosti policisté oba muže zastřelí. Poté, co se únosci vzdali a rukojmí byli osvobozeni, přitáhlo chování rukojmích pozornost psychologů. (Alexander & Klein, 2010; Švédské policejní museum)
A zrodil se Stockholmský syndrom
Pojmenování je spojováno se švédským psychiatrem a kriminologem Nilsem Bejerotem. Ten v průběhu akce působil jako poradce policie a bezprostřední reakce rukojmích označil podle místa události jako „Norrmalmstorgský syndrom“, ve světě se spíše vžil jako Stockholmský syndrom. (American Psychological Association, 2018)
Jak se projevuje?
Typicky se uvádí projevy jako sympatie nebo loajalita oběti vůči únosci. Oběť jednání únosce vysvětluje, omlouvá, někdy má negativní postoj k policii nebo lidem, kteří se oběť snaží zachránit. Současně však ale neexistuje univerzální seznam diagnostických příznaků, podle kterého by bylo možné tento syndrom spolehlivě určit. (Namnyak et al., 2008)
Co když tedy žádný Stockholmský syndrom neexistuje?
A jak tedy popsat toto zdánlivě nelogické chování? Jedním z možných vysvětlení je strategie přežití. Takové spříznění se silnějším. Sympatie k únosci nemusí být vůbec nelogická. V extrémní situace může toto chování být způsobem, jak se psychika pokouší přizpůsobit člověku, na němž závisí přežití. Někteří autoři navrhují v těchto případech mluvit o tzv. usmiřovacím či přizpůsobivém chování, než o samotném patologickém syndromu. (Adorjan et al., 2023)
Slavný pojem, který možná vysvětluje méně, než si myslíme
Před 53 lety začala obyčejná bankovní loupež, která se změnila v psychologické drama a zapsala se do učebnic psychologie. Stockholmský syndrom se dostal do filmů, knih i běžného jazyka. Vědecká realita je ale o něco složitější. Někteří lidé si v extrémním zajetí v rámci strategie přežití vybudují překvapivě pozitivní vztah ke svému vězniteli. Jestli je ale správné označovat tuto reakci za samostatný „syndrom“, zůstává i po půl století otevřenou otázkou.
A věděli jste, že existuje i obrácená varianta? Jmenuje se Limský syndrom. V něm se role obracejí. Nikoliv rukojmí, ale únosce začne pociťovat soucit, sympatie nebo citové pouto ke své oběti.
Zdroje:
Adorjan, M., Christensen, T., Kelly, B., & Pawluch, D. (2023). Appeasement: Replacing Stockholm syndrome as a definition of a survival strategy. European Journal of Psychotraumatology, 14(1), 2161038. https://doi.org/10.1080/20008066.2022.2161038
Alexander, D. A. & Klein, S. (2010). Hostage-taking: Motives, resolution, coping and effects. Advances in Psychiatric Treatment, 16(3), 176–183. https://doi.org/10.1192/apt.bp.108.005991
American Psychological Association. (2018). Stockholm syndrome. In APA Dictionary of Psychology.
Namnyak, M., Tufton, N., Szekely, R., Toal, M., Worboys, S., & Sampson, E. L. (2008). ‘Stockholm syndrome’: Psychiatric diagnosis or urban myth? Acta Psychiatrica Scandinavica, 117(1), 4–11. https://doi.org/10.1111/j.1600-0447.2007.01112.x
Švédské policejní museum. Norrmalmstorgsdramat.
