Článek
Ve školních lavicích jsem nesnášel jednu věc: když jsem dokončil test dřív, učitelka mi dala další práci. „Honzíku, už máš hotovo? Tak si otevři knížku na straně 15, cvičení 3, a vyplň ho.“ Bral jsem to jako trest za to, že jsem dříve hotov. Trest za znalosti, schopnosti, efektivitu. Nazvěte to jak chcete. Vedlo to k tomu, že jsem se s testem piplal zbytečně dlouho, abych se vyhnul odměně v podobě dalšího úkolu.
Když jsem se stal učitelem, slíbil jsem si, že tohle dětem dělat nebudu. Proto jsem jim po dokončení testu dával možnost volby: rébusy, sudoku, křížovky, čtení knížky, přípravu na další hodinu… A někteří ten čas využili po svém – třeba k tomu, aby test ozdobili kresbou.
Ochrana před špatnou známkou
Jedna žákyně, která v matematice neexcelovala, nakreslila na svůj test nindžu, který „chrání písemku před špatnou známkou“. Tehdy to bylo celkem populární. Známku to nezachránilo, nindža očividně svou práci nedělal dobře. Ukázalo mi to něco důležitějšího: že mám před sebou dítě, které umí kreslit a baví ho to.
A tady začíná role učitele. Nejde jen o to opravovat chyby, ale najít, v čem je žák dobrý, a podpořit ho. Mnoho učitelů si myslí, že právě jejich předmět je plný základních znalostí, které musí žák ovládat. Přitom ti samí učitelé mají mezery v základních znalostech jiných oborů. Možná bychom měli méně obsedantně hledat chyby - a víc hledat talenty.
Protože kdo ví – třeba jednou vznikne komiks o Algebrašim, nindžovi, který bojoval se znaménky a padl v boji s integrálem. A já budu vědět, že jsem byl jedním kamenem, který k němu dláždil cestu.
