Článek
První doučování v nové rodině mě vždy vystresuje. Ač to dělám už sedm let, raději si udržuji stálou klientelu a provázím děti od základních přes střední školy až po vysoké. Stárnete s jejich dospíváním.
Běžně potřebují pomoci již v šesté třídě, převody jednotek, desetinná čísla, nebo fyzika a výpočty hustoty. Někteří rodiče mi volají, když dítě potřebuje nárazově pomoci s testem. Tam si vždy odbouchám své, vytáhneme známku na čtyřku, trojku, a ozvou se znovu po roce, když už hoří koudel u zadele. U některých ale už po telefonu zjistíte, že stojí o dlouhodobou spolupráci. Ale ta první hodina… Seznámení, prolomení strachu, bariér, vzájemné poznávání, je dost vyčerpávající.
Seznámení
Blížil jsem se k domu v Děčíně, nad kopcem koukala špička Sněžníku a já se díval na hezky zrekonstruovanou dvoupatrovou kostku. Hezká čtvrť, před domem dvě auta, každé za půl druhého milionu, posekaná zahrada, očividně rodina, která nestrádá. Zazvoním na zvonek, u branky je hned obrovský nejspíše kříženec vlkodava a čehokoli, co to obrovský šťendo mohlo porodit, a tříská ocasem o plotové laťky.
Představí se vám rodiče - máma podniká ve zdravé výživě, otec v logistice, něco s kontejnerovou dopravou. Úvodní představení proběhne, ale za podáním ruky a úsměvem cítím zdrženlivost a možná i trochu strach. Pak padne věta „víme, koho máme doma“.
První hodina
Petr sedí mlčky u stolu, typický sedmák před tím, než vyroste. Ale zase ne tak typický. Zjištění mě udeří do obličeje jako rána pěstí. Má připravené věci k matematice a v ruce nemá telefon. Pozoruje skotačícího psa na zahradě. Začneme zlomky. Po hodině skončíme zlomky. Bez úspěchu. Vyzkoušel jsem jako učitel všechno. Příklady na pizze, kterou má rád. Obrázky, stříhání papírků, grafické programy. Nic. Snaží se, to jako učitel poznáte, ale zlomky kolem něj proplouvají jako demokracie kolem Severní Korei.
Následuje rozhovor s maminkou. Petr si mezitím sedl ven, vzal si encyklopedii o rybách, čte si a občas pohladí kocoura podřimujícího na polštáři vedle křesla.
„Tak co?“ hlas se jí v polovině té krátké věty trochu zlomí. „No, myslím, že matematika není jeho silnou stránkou…“ a pokusím se úsměvem větu, kterou jsem právě řekl, trochu uhladit. „Ale hele, kolikrát jste v životě opravdu sčítala dva zlomky?“ Teď už se usmívá i ona. I když oba víme, že to není dobré, protože matematika bude stále horší a horší. No, možná, že z nás dvou to vím jen já, ale na zlomky se poté pojí lomené výrazy, po výrazech přichází rovnice se zlomky, a potom lomené funkce.
Hledání zájmů a silných stránek
Samozřejmě, že si mě rodiče volají na předměty, které dětem nejdou. Je to paradoxní, že vydáváme tolik energie a kárání na neúspěch místo toho, abychom energii a pochvaly směřovali na věci, ve kterých může být dítě úspěšné. V prvních hodinách se proto jako doučovatel stávám často i rodinným psychologem z Wishe.
„Ve škole je určitě něco, co Péťovi jde. Něco, v čem je dobrý.“ říkám, protože běžně následují odpovědi jako „Ano, jde mu angličtina“ a na to reaguji „Výborně, tak vidíte, zkuste v něm prohloubit znalost jazyků a u té matiky se budeme snažit prostě prolézt.“ Jenže tady ne. Petr je dítě zatížené školním neúspěchem. Paní učitelka na výtvarce roztrhá jeho výkres, protože je ošklivý. Na hudebce se stydí. Na dějepisu si nepamatuje letopočty a jména. V češtině nezvládá diktáty. Sloh nemá moc dobrý, i když hodně čte.
Tak vystřeluji druhý náboj, který mám: „A co ho baví? Co rád dělá?“ Nejlépe se totiž učíme věci, které nás opravdu zajímají z naší podstaty. „Jediné, co ho zajímá, jsou zvířata. Je na ně hodný. Ví o nich strašně moc, takže v přírodopisu je na tom lépe, ale když brali buňku, tak to šlo taky kolem něj.“ Pak otevřela bakaláře, podívali jsme se na známky a nebyl to hezký pohled.
Hloupost není porucha
Samozřejmě, že v dnešním školství funguje inkluze, jenže Petr podle vyjádření maminky úlevy nemá. „Nemá žádnou poruchu soustředění, žádné dis - i když jsme se snažili, protože jsme si s mužem mysleli, že by mu to mohlo pomoci. Že by třeba mohlo… já nevím… nějak, aby se alespoň do té školy těšil…“ A aby si zažil školní úspěch, aby nebyl cílem posměšků a šikany. Sedí proti mě můj klient a já - jak už ve své kariéře stokrát před tím - jsem bezradný. Není to poprvé a není to naposled, co učím malého Péťu.
Kouknete se po obývacím pokoji, vidíte televizi, která je obložená spoustou knih. Vidíte obrázky z dovolených, ze stanování v přírodě, ze zahraničí, obrázky fungující vysmáté rodiny. Vidíte dítě, které si čte, které je hodné, tiché, nesmělé. Dobře vychované. Vidíte rodiče, o kterých byste mohli říci, že dělají všechno dobře. A přesto mají nešťastné dítě, protože „… je hodný, zvídavý, jen není… není chytrý.“ Nedokážu popsat bolest rodiče, který tohle řekne cizímu člověku. Ale hloupost není porucha.
Strach z budoucnosti
„Nepotrpíme si s manželem na známky…“ pokračuje máma „…když propadne, tak propadne, ale to není řešení. Už teď se mu ve škole smějí (…) změna školy nic nezmění, máme známé a víme, jak to vypadá jinde, a je to více-méně stejné. Tady má alespoň pár kamarádů (…) ale děsíme se deváté třídy a výběru školy. Na učňáku ho ty děti zničí a on si tak protrpí další tři roky, na střední se nedostane a i kdyby se dostal, tak tam bude čtyři roky zase jen trpět.“
A tak jako učitel hledáte možné alternativy, které jsou k dispozici, a nenacházíte je. Pomalu mi tak došlo, že pokud máte hodné, dobře vychované a jen ne-dost-chytré dítě, musíte se jako rodič koukat na to, jak zažívá neúspěch za neúspěchem.
Zvířata jako únik ze systému
Za Petrem a jeho rodinou chodím už celý rok. Prolézá předměty s odřenýma ušima, z výuky matematiky jsme portfolio rozšířili o fyziku a angličtinu. Nejlepší zpráva je, že v přírodopisu u obratlovců zažívá velké školní úspěchy, má své první jedničky a je na ně náležitě hrdý, společně s rodinou. Někdy po výuce si nechám vykládat zajímavosti o kočkovitých šelmách, rybách, nebo hmyzu. Ve škole se mu nadále smějí, on o tom mluví otevřeně a rezignovaně. A rodiče? Rozhodli se, že výběr školy nechají trochu na osudu, do kterého ale přeci jen trochu zasáhnou. Mají v plánu zařídit neziskovku, útulek pro zvířata, a zaměstnají v ní svého syna hned po základní škole. Projektem žije celá rodina a na jeho konec, respektive začátek, se všichni společně těší. A já vlastně s nimi.
Ve mně stále hlodá jedna věc. Opravdu není tahle zem pro hloupý? Opravdu nestačí být jen dobře vychovaný člověk, který jedná morálně a je prostě dobrý? Neměla by existovat určitá alternativa? A nevím, možná existuje, jen ji já neznám.
