Článek
Otázka, zda by Česko mělo obnovit „přátelské vztahy“ s Ruskem, se v českém veřejném prostoru vrací pravidelně. V poslední době ji svým sledujícím položila například stránka zastupitele za SPD Jakuba Zieby „V obraze s Jakubem“. Není to přitom jen nezávazná anketa na sociální síti. Ještě v dubnu 2026 politici SPD volali po obnovení vztahů s Moskvou a po návratu k dovozu ruských surovin, a to dokonce v době, kdy ruští představitelé vyhrožovali útoky na české firmy.
Krátká odpověď na položenou otázku zní: za současného režimu nikoliv. Nejde o nepřátelství vůči Rusům, ruskému jazyku nebo kultuře. Kritika politického systému není kolektivní obžalobou obyvatel země, z nichž mnozí se sami stali oběťmi represí nebo museli Rusko opustit. Jde o to, zda lze za důvěryhodného přítele považovat stát, který potlačuje vlastní opozici, manipuluje volby a vojenskou silou napadá své sousedy.
Volby samy o sobě demokracii nedělají
Podle Democracy Report 2026 institutu V-Dem patří Rusko mezi volební autokracie. Volby se v něm sice formálně konají, nejsou však svobodnou a férovou soutěží, v níž by opozice měla reálnou možnost vystřídat vládnoucí moc. V-Dem řadí Rusko do stejné základní režimní kategorie jako například Maďarsko nebo Srbsko, přičemž mezi jednotlivými zeměmi samozřejmě existují značné rozdíly v míře represe.
Ještě názornější je hodnocení Freedom House pro rok 2026. Rusko získalo jen 12 bodů ze 100 a zůstává v kategorii „nesvobodných“ zemí. Organizace popisuje moc soustředěnou v rukou Vladimira Putina, podřízené soudy, kontrolované mediální prostředí, manipulované volby a potlačování skutečné opozice. Připomíná také, že represe proti domácímu nesouhlasu po zahájení rozsáhlé invaze na Ukrajinu ještě zesílily.
To není spor o sympatie k Západu či Východu. Jde o popis fungování systému, ve kterém vláda odstranila skutečnou politickou soutěž a nástroje státu používá k udržení jedné mocenské skupiny.
Je dnešní Rusko fašistické? Akademici se neshodnou
Při popisu Putinova režimu se objevují pojmy autoritářství, imperialismus, neofašismus nebo fašizace. Tady je namístě přesnost. Mezi odborníky nepanuje shoda, že by současné Rusko bylo možné bez dalšího označit za fašistický stát.
Politolog Alexander J. Motyl ve své studii z roku 2016 argumentoval, že Putinův systém lze za fašistický označit – zejména kvůli spojení plně autoritářské moci, personalistického diktátora a kultu vůdce. Mikhail Epstein zase použil pojem „schizofašismus“ pro režim, který využívá militarismus, šovinismus a imperiální mýty, ale současně sám sebe vydává za hlavního bojovníka proti údajnému fašismu svých protivníků.
Oproti tomu politoložka Marlène Laruelle v knize Is Russia Fascist? varuje před příliš volným používáním této nálepky. Autoritářství, nacionalismus a represe podle ní samy o sobě ještě automaticky nevytvářejí fašistický režim. Tato námitka je důležitá: z odborného pojmu by se neměla stát univerzální politická nadávka.
Jenže ani po úplném vypuštění slova „fašismus“ problém nezmizí. Zůstává silně personalizovaná autokracie, potlačená opozice, omezená média a občanská společnost, militarizovaný nacionalismus, kult vůdce a manipulace historické paměti. Kreml označuje své protivníky za „nacisty“ a „fašisty“ a vlastní agresi proti Ukrajině vydává za „denacifikaci“. Akademické výzkumy přitom popisují obviňování z nacismu jako významný nástroj ruské propagandy.
O charakteru režimu nejlépe vypovídá jeho jednání
Rozhodující nakonec není nálepka, ale chování. Valné shromáždění OSN v březnu 2022 označilo ruský útok za agresi proti Ukrajině a vyzvalo Moskvu k okamžitému, úplnému a bezpodmínečnému stažení vojsk. Rusko navíc pokračuje v okupaci ukrajinských území a odmítá právo napadené země rozhodovat o vlastním směřování.
Ukrajina není jediným příkladem. Rusko si udržuje vojenskou přítomnost a faktickou kontrolu nad gruzínskými regiony Abcházie a Jižní Osetie. Evropská unie tuto přítomnost označuje za nezákonnou a znovu potvrzuje územní celistvost Gruzie. Ve svém prohlášení z listopadu 2025 výslovně hovořila o pokračující efektivní kontrole obou oblastí Ruskou federací.
Československo má s mocenskou politikou Moskvy vlastní zkušenost z roku 1968. Sovětský svaz a dnešní Ruská federace nejsou totožné politické režimy a mechanické rovnítko by bylo historicky nepřesné. Nelze však přehlížet opakující se představu, že Moskva má ve svém okolí privilegovanou sféru vlivu a smí menším státům určovat, k jakým spojenectvím se mohou připojit. Právě proti diktátu silnějšího a sférám vlivu se vymezuje i platná Koncepce zahraniční politiky Česka, která nedemokratické Rusko označuje za dlouhodobou hrozbu.
Diplomacie ano. Naivita ne
Česko může a v některých otázkách musí s Ruskem komunikovat. Diplomatické kanály existují právě proto, aby spolu mohly jednat i státy, které si nedůvěřují nebo stojí ve vzájemném konfliktu. Diplomacie však není totéž co přátelství, stejně jako jednání není výrazem souhlasu.
Přátelské vztahy předpokládají alespoň základní respekt k suverenitě, dodržování mezinárodních závazků a určitou předvídatelnost. Současný ruský režim nesplňuje ani jednu z těchto podmínek. Nabízet mu „přátelství“ bez změny jeho chování by proto nebylo realistickou diplomacií, ale jednostranným přehlížením agrese a represí.
Přátelské vztahy s Ruskem jednou možné být mohou. Předpokladem je však Rusko, které nebude věznit odpůrce režimu, napadat sousedy a považovat jejich suverenitu za překážku vlastních mocenských ambicí. Nejdříve se musí změnit systém a jeho chování. Teprve potom může přijít skutečné přátelství – ne obráceně.
