Článek
Před deseti lety, 8. října 2016, skončily krajské volby, v nichž hnutí ANO zvítězilo v devíti ze třinácti krajů. ČSSD vyhrála pouze v Jihočeském kraji a na Vysočině. Pro stranu, která patřila k hlavním silám české politiky, to bylo výrazné varování. Přitom stále měla předsedu vlády. Bohuslav Sobotka vedl kabinet v letech 2014 až 2017. Sociální demokracie tehdy ještě měla dost prostředků i politického vlivu, aby se pokusila nepříznivý vývoj obrátit.
Jsem středolevicový volič a ČSSD jsem v době Bohuslava Sobotky několikrát volil. Její pád mě proto trochu mrzí. V české politice má podle mě své místo strana, která soustavně hájí zaměstnance, dostupné veřejné služby a lidi, kteří nemají peníze ani kontakty, aby si všechno zařídili sami. Od takové strany ovšem očekávám také respekt k demokracii a vlastnímu programu. Moje někdejší podpora jí nedává nárok na hlas bez ohledu na to, s kým a kam se vydá.
Říjen 2016 jde označit za začátek konce ČSSD. Je však pravdou, že její problémy nezačaly jedním volebním víkendem a tehdejší porážka ještě nemusela znamenat trvalý úpadek. Už ve sněmovních volbách v roce 2013 získala 20,45 procenta, byť jí to stačilo k vítězství. V roce 2017 následoval propad na 7,27 procenta a patnáct poslanců. V roce 2021 přišlo 4,65 procenta a odchod ze Sněmovny. Krajské volby roku 2016 tak dnes působí jako důležitý zlom: sociální demokraté ztráceli půdu pod nohama i tam, kde dříve bývali silní.
Nemám potřebu zpětně idealizovat ani Sobotkovu éru. Také jeho vláda byla koalicí s ANO. ČSSD v ní však ještě měla premiéra, zatímco v roce 2018 vstoupila do vlády vedené Andrejem Babišem jako slabší partner. Podle mě tím dál ztížila vlastní odpověď na otázku, proč má volič dát hlas právě jí. Když strana dlouhodobě vládne s výrazně silnějším konkurentem, potřebuje velmi přesvědčivě vysvětlovat, co prosazuje ona a v čem se od něj liší. Sociální demokracii se to zjevně nepodařilo dostatečně.
Ani přejmenování na SOCDEM v roce 2023 návrat do Sněmovny nepřineslo. V roce 2025 její zástupci kandidovali společně s komunisty na kandidátkách hnutí Stačilo!. Výsledek činil 4,30 procenta a žádný poslanecký mandát. Právě toto spojení je pro mě těžko obhajitelné. Demokratická sociální demokracie má mít vlastní důvod existence. Pokud při hledání záchrany přijme kandidátku s komunisty, musí počítat s tím, že se vzdálí i části lidí, kteří ji dříve volili. U mě takový krok důvěru neobnovuje.
Po loňské porážce SOCDEM celostátní spolupráci se Stačilo! ukončila. Ani letošní komunální kandidátky však neukazují jednoznačné vyjasnění jejího směru. V Táboře kandiduje společně s KSČM, SPD a PRO, v Českých Budějovicích mimo jiné s komunisty a PRO. Rozumím tomu, že v komunální politice hrají velkou roli konkrétní lidé a místní vztahy. I tak ale podobná spojení vysílají zprávu o tom, jaké partnery strana považuje za přijatelné. Pro bývalého voliče, kterému záleží také na jejím hodnotovém směřování, je to podstatné.
Desáté výročí krajské porážky proto beru i jako připomínku promarněné příležitosti. Sociální demokracie měla čas hledat cestu zpět a přesvědčit lidi, že jim dokáže být užitečná. Změna názvu ani kandidatura se Stačilo! jí návrat do Sněmovny nezajistily. Budoucí návrat jí samozřejmě nikdo nemůže předem vyloučit, důvěru si však musí znovu zasloužit. Jako středolevicovému voliči mi chybí silná demokratická strana, která bere vážně dostupné bydlení, důstojnou práci a fungující školy či zdravotnictví. Pád ČSSD mě trochu mrzí právě proto, že takovou roli mohla plnit.
