Článek
Dne 7. října 1989 vyšlo v sobotní příloze Rudého práva nenápadné blahopřání Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku. U textu byla fotografie Václava Havla, který o dva dny dříve oslavil 53. narozeniny. Jméno oslavence pocházelo z Havlovy hry Audience a Malý Hrádek odkazoval na jeho Hrádeček. Kdo souvislosti znal, mohl si šifru snadno rozluštit. Do novin spojených s komunistickou mocí tak proniklo poděkování člověku, kterého tentýž režim pronásledoval.
Rudé právo (7. října 1989)
Za přáním stál tehdy osmadvacetiletý Petr Rýgr z Přibyslavi na Náchodsku. Text připravoval s manželkou Evou a Havla osobně znal: už jako dospívající si k němu jezdil půjčovat knihy. Nebyla to recese provozovaná v bezpečí anonymity. Rýgr v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal, že počítal se zájmem Státní bezpečnosti. „Nějaké následky jsem očekával, ale když nic neuděláte, taky nesete určité následky, třeba ztrátu sebeúcty,“ vysvětlil. Tím několika slovy vystihl cenu podobných drobných gest.
Na celé příhodě dnes působí absurdně už samotná potřeba vymýšlet takovou lest. Inzerát obsahoval poděkování a přání zdraví a pracovních úspěchů. Aby mohl vyjít, muselo se jméno nepohodlného spisovatele schovat za divadelní postavu. Rudé právo přitom patřilo Ústřednímu výboru KSČ a určovalo tón oficiálního zpravodajství. Právě proto bylo tak působivé, že jeho vlastní společenská rubrika posloužila k Havlovu zviditelnění. Stranický tisk se na okamžik stal součástí absurdní situace, jakou by si člověk snadno představil v Havlově dramatu.
Podobný humor měl za normalizace své místo i v každodenním životě. Vlasta Kuboušková ve vzpomínce zaznamenané Pamětí národa popisuje, jak se politické vtipy šířily mezi lidmi v práci, na chalupách a v hospodách. Podle ní je také stmelovaly. Takový společný smích mohl člověku potvrdit, že v pochybnostech o oficiálně vykládaném světě není sám. V prostředí, kde bylo potřeba vážit slova, mohl vtip posloužit i jako opatrné zjištění, zda druhý člověk vidí stejné absurdity.
Bylo by ovšem nepřesné tvrdit, že se za normalizace všechno odehrávalo tajně a veškerý humor byl zakázaný. Vycházel například satirický Dikobraz. Jeho historie ale dobře ukazuje hranice povoleného smíchu: vedle vtipů o nedostatcích obchodu a služeb podporoval režim a zapojoval se také do kampaně proti Chartě 77. Samotná existence humoristického časopisu tedy nevypovídá o svobodě kritiky. Rozhodující bylo, na koho satira mířila a zda zůstávala v prostoru, který jí moc dovolila.
Na konci osmdesátých let se recese dostávala také do otevřených protestů. Společnost za veselejší současnost uspořádala 1. května 1989 v Praze Běh za politické vězně. Účastníci proběhli ulicí Politických vězňů a z hlavní pošty posílali vězněným pohlednice. Jejich heslo znělo: „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás.“ Humor tu dával konkrétnímu požadavku nápaditou podobu. Moc, která si zakládala na slavnostních projevech a vlastní vážnosti, se díky podobným akcím stávala terčem posměchu.
Samotné vtipy režim nesvrhly a smích mohl sloužit i jako způsob, jak snášet poměry bez dalšího odporu. Rýgrův inzerát však překročil hranici soukromého pobavení: dostal Havlovu tvář přímo do stranických novin. Dnes se nad tím můžeme pousmát, ale spolu s tou povedenou recesí bychom měli vidět i strach, který její autor musel překonat. Svobodu lze někdy poznat podle tak obyčejné věci, jako je možnost nepohodlnému spisovateli veřejně popřát k narozeninám jeho skutečným jménem.
