Článek
Ruská streamerka Ksenija Guzaevová, známá pod přezdívkou Fasoollka, přijela do Kazachstánu a rychle dala najevo, co si o hostitelské zemi myslí. Almaty označila za vesnici, vysmívala se místním obyvatelům a ptala se, od kolika let se kazašské dívky stávají „neprodejnými“. Největší pozornost ale vyvolalo její překvapení, že Pavlodar leží v Kazachstánu. „Ne, Pavlodar je náš,“ prohlásila. Město podle ní zní rusky, a proto prý nemůže být kazašské. Proč se tedy nejmenuje „Pavlostán“, ptala se pobaveně.
Kazašské úřady její humor neocenily. Soud jí uložil pokutu, policie zajistila její odjezd ze země a na dalších pět let jí byl zakázán vstup do Kazachstánu. Policie uvedla, že streamerka zpochybňovala územní celistvost země a používala ponižující stereotypy o jejích obyvatelích, kultuře a tradicích. Guzaevová se následně omluvila a vysvětlovala, že šlo pouze o vtipy. Současně upozornila na výhrůžky, které začala dostávat. Ty samozřejmě nelze omlouvat. Kritika jejích výroků je však zcela namístě.
Nebylo by poctivé tvrdit, že takto uvažují všichni Rusové nebo všichni ruští blogeři. Podobných incidentů je ale příliš mnoho na to, aby šlo případ Guzaevové jednoduše odbýt jako selhání jedné nevychované streamerky. Zvláště v prostředí takzvaných trash streamů se provokace, vulgarita a ponižování druhých staly obchodním modelem. Čím větší skandál, tím více zhlédnutí, odběratelů a finančních příspěvků. U návštěv postsovětských zemí se k tomu navíc přidává pocit, že Rus má právo hodnotit, poučovat a zesměšňovat, zatímco místní mají jeho chování mlčky snášet.
V únoru 2026 například přijeli do Almaty ruští streameři Rinat Pašajev a Anar Abdullajev. Během vysílání hrubě uráželi kazašské ženy a používali výrazy, které soud posoudil jako narušování veřejného pořádku. Oba dostali patnáct dní správního vězení. Také v tomto případě nejprve přišly urážky, následně omluva a nakonec překvapení, že jiný stát skutečně uplatňuje své zákony. Místní obyvatelé zkrátka odmítli roli komparzu, na jehož účet si zahraniční streameři vyrábějí obsah.
Podobnou nadřazenost předvedl ruský finanční bloger Michail Žuchovickij. Když získal občanství Kyrgyzstánu, pochlubil se, že tamní pas obdržel „čistě z legrace“. Místní novináře, kteří se zajímali o udělování občanství ruským podnikatelům a politikům, označil za pomatené a placené Západem. V Kyrgyzstánu pak lidé žádali odebrání jeho občanství. V Gruzii zase Rus Pavel Kopylkov veřejně nadával zemi i jejím obyvatelům. Po zadržení, pokutě 3 000 lari a silné veřejné reakci se omluvil a oznámil odjezd.
Věta „Pavlodar je náš“ má navíc mnohem závažnější souvislosti než běžný hloupý vtip. Podobná tvrzení opakovaně pronášejí také ruští politici. Poslanci Státní dumy Vjačeslav Nikonov a Jevgenij Fjodorov například prohlašovali, že území dnešního Kazachstánu bylo „darem Ruska“ a že země vlastně užívá ruskou půdu. Kazašské ministerstvo zahraničí kvůli tomu předalo ruským diplomatům oficiální protestní nótu. Po anexi Krymu a ruském útoku na Ukrajinu proto věty o tom, že nějaké město v sousedním státě je „naše“, opravdu nelze považovat za nevinnou slovní hříčku.
Guzaevová se možná nesnažila připravovat půdu pro anexi Pavlodaru. Spíše chtěla pobavit publikum a vůbec nepřemýšlela, co říká. Právě v tom ale spočívá podstata problému. Imperiální pohled je natolik samozřejmý, že ho někteří ruští influenceři ani nepovažují za politický postoj. Sousední země jsou pro ně stále jakýmsi ruským dvorkem, jejich jazyky a kultura terčem vtipů a jejich území něčím, o čem lze žertem prohlásit, že patří Rusku. Kazachstán tentokrát odpověděl jednoznačně: Pavlodar není „váš“ a host, který zemi uráží, nemá automatické právo v ní zůstat.
