Článek
Anatolij Gorbačov z Rjazaně oslavil 21. srpna 2024 osmnácté narozeniny. Hned následující den podepsal smlouvu s ruským ministerstvem obrany a začal si vést na Telegramu jakýsi válečný videodeník. Jeho krátký příběh nyní připomněl slovenský fotograf a dobrovolník Marcel Rebro. Z Gorbačovových vlastních záznamů jej však už na podzim 2024 podrobně zrekonstruovala média Vot Tak a Naša Niva.
Na začátku byla uniforma, zbraň a vidina peněz. Na propagační brožuře, kterou ukázal ve videu, byla za první rok služby slíbena částka 5,2 milionu rublů. Gorbačov vystupoval spíše jako mladík, který právě našel vzrušující obsah pro svůj kanál, než jako člověk vědomý si toho, co válka znamená. Natáčel cestu, jídlo i další nováčky. Z války si vytvořil reality show, v níž chtěl hrát hlavní roli.
Dne 27. srpna už před kamerou vzkazoval Ukrajincům: „Chocholové, čekejte na mě. Každému budu řezat hrdlo.“ Mluvil také o tom, že pěti Ukrajincům usekne hlavy, natočí to a díky tomu získá respekt ve svém okolí. Nešlo přitom o neškodné hospodské siláctví pronesené v soukromí. Výhrůžky zveřejňoval v uniformě jako voják armády, která už třetím rokem vedla proti Ukrajině útočnou válku. Slovo „chochol“ navíc není neutrální označení, ale ruská etnická nadávka pro Ukrajince. Jeho výroky i jejich proměnu zachycuje dobová rekonstrukce deníku Naša Niva.
Z několika krátkých videí samozřejmě nelze s jistotou určit, zda jej do armády přivedly hlavně peníze, nuda, touha po uznání, nebo nenávist vypěstovaná propagandou. Vidět je ale výsledek. Ukrajinec pro něj nebyl konkrétní člověk, nýbrž anonymní „chochol“, kterému lze s úsměvem slibovat podříznutí. Propaganda totiž nevítězí jen ve chvíli, kdy lidé uvěří nějaké lži. Ještě nebezpečnější je okamžik, kdy kvůli ní přestanou v údajném nepříteli vidět člověka.
Dne 29. srpna Gorbačov oznámil, že jeho jednotku posílají do Kurské oblasti. O necelé dva týdny později už byla lehkovážnost pryč. V příspěvcích nadával veliteli, který je podle něj posílal do mimořádně nebezpečné situace. Dne 12. září přiznal, že se mu do akce nechce, a mluvil o možnosti, že prožívá poslední den. Když bylo zabíjení jen představou na displeji, působilo jako cesta za penězi a uznáním. Jakmile se sám mohl stát obětí, přišel strach.
Podle Gorbačovových přátel vyrazila šestičlenná skupina 14. září na bojový úkol a v zamínovaném prostoru narazila na nástražný systém. Všichni byli zraněni, Gorbačov měl utrpět těžká poranění nohou a otevřenou zlomeninu ruky. Zemřel po ztrátě krve. Tyto podrobnosti pocházejí od jeho známých, nikoliv z oficiální vojenské zprávy. Také ruský regionální web však nezávisle potvrdil, že osmnáctiletý Gorbačov podepsal kontrakt v srpnu, v září zahynul a 27. září byl pohřben.
Jeho smrt není důvodem k oslavě. Osmnáctiletý mladík ale nebyl ani zcela nevinnou obětí okolností. Kontrakt podepsal dobrovolně a sám veřejně vyjadřoval chuť páchat zvěrstva. Současně je jeho osud obžalobou systému, který dokáže mladému člověku nabídnout miliony, zbraň a obraz nepřítele zbaveného lidskosti, ale nedokáže mu nabídnout budoucnost. Ruská válečná mašinerie mu nejprve nabídla iluzi, že zabíjení je dobrodružství. Potom jej během čtyřiadvaceti dnů spotřebovala.
