Článek
Demokratická Evropa neomezuje svobodu slova o nic více než kdykoli od konce druhé světové války. Na základě tragické přímé zkušenosti zakazuje (demokraticky přijatými zákony) propagaci ideologií směřujících k potlačení lidských práv a svobod a nenávistné projevy vyzývající k násilí a požaduje dodržování těchto zákonů i od amerických technologických firem, které nabízejí své sociální sítě Evropanům - nic více, nic méně. Ve skutečnosti je tak mnohem transparentnější tyto platformy, které vám dovolí napsat cokoli, ale jejich algoritmy uživatelům zobrazují jen to, co si přeje majitel.
Stížnosti na údajnou cenzuru jsou lží a účelovou dezinterpretací tohoto pojmu a jsou ve své podstatě antidemokratické. EU ani vlády jejich zemí nezakazují žádné projevy, u kterých k tomu není zákonný důvod (natož aby, jak autor tvrdí, rozhodovala o tom, které názory jsou správné), a také nikdo není za takové projevy stíhán. (Jedinou výjimkou v ČR za celou polistopadovou éru bylo krátkodobé vypnutí proruských dezinformačních webů bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu.) Pokud se tedy někomu nelíbí, že vláda určité objektivně lživé informace šířené za účelem dosažení politických cílů označuje za dezinformace, aniž by je jakkoli potlačovala, pak je to naopak on, kdo vládě upírá svobodu slova. Stejně tak ten, kdo nazývá mazání příspěvků na soukromých médiích cenzurou (v tom smyslu, v jakém ji zakazuje ústava), neuznává základní demokratické právo na výkon majetkových práv - soukromý vlastník má svrchované právo rozhodnout, co bude prostřednictvím jeho majetku zveřejněno. Svoboda slova opravdu neznamená, že si vyberete médium a jeho vlastník je povinen zveřejnit na své náklady a přes svůj nesouhlas libovolný váš blábol.
Když J. D. Vance kritizuje údajné omezování svobody slova v Evropě, kritizuje tím demokraticky přijaté zákony a jejich dodržování, a činí tak výhradně kvůli obchodním zájmům amerických firem. Navíc to dělá zástupce prezidenta, který se pokusil neuznat výsledky demokratických voleb a pučem zůstat u moci, a nyní nastoluje v USA autoritářský režim (a jeho nejvýznamnější podporovatelé, ať konzervativci jako Heritage Foundation s Projektem 2025 nebo technooligarchové jako Musk a Thiel, demokracii různě otevřeně odmítají); poučovat tudíž Evropany o tom, jak má vypadat demokracie, je zvláště drzé pokrytectví.
Autor článku velebícího Vance za údajnou pravdu své tvrzení nepodporuje žádnými argumenty a podstatu svého postoje sděluje až v závěrečném odstavci: USA prý vždy byly našimi nejbližšími spojenci a kdokoli je kritizuje (včetně nesouhlasu se slovy jejích představitelů), tak „na ně útočí“ a i když to možná nemusí být „prokremelský agent“, rozhodně „atakuje naši svobodu“.
Ve skutečnosti je všechno obráceně. USA byly naším spojencem za demokratických i republikánských prezidentů - až do zvolení protidemokratického Trumpa, který otevřeně říká, že naším spojencem není, vyvíjí na Evropu silný politický a ekonomický nátlak (jehož součástí je i Vanceho vystoupení) a vyhrožuje vojenskou anexí území evropských států. Je smutná pravda, že Evropa zcela zanedbala svoji obranu, hodila ji na krk USA a vezla se jako černý pasažér. Jenže Trump neříká „postarejte se o sebe sami“, což by bylo zcela v pořádku, nýbrž „dávejte mi 5 % HDP, nebo!“. Podpora Trumpa je útokem na naši svobodu, protože znamená právě placení tohoto výpalného (jinak to označit nelze, samy USA na obranu zdaleka nevynakládají tak velkou část rozpočtu) místo budování vlastních evropských obranných sil. A prokremelští agenti na Trumpa neútočí, naopak ho podporují - to krásně vidíme na naší tzv. antisystémové scéně, pro kterou byly USA „velký Satan“ a najednou nadšeně chválí Trumpa, protože jej vidí jako užitečný nástroj k likvidaci demokracie (a především demokratů).
Slepý atlantismus, který autor projevuje, je z uvedených důvodů mrtvý. I kdyby příští volby v USA vyhrál tradiční prodemokratický podporovatel NATO (o čemž lze velmi vážně pochybovat, protože hlavním cílem Trumpa a všech jeho podporovatelů je, aby už žádné skutečně svobodné volby nebyly), Evropa ví, že se na to nemůže spolehnout. Je načase postavit se na vlastní nohy a přestat předstírat, že nás s USA hodnotově nadále něco spojuje - v tuto chvíli už je to cizí velmoc, posledními kroky nepřátelštější než třeba Čína, a je třeba se k ní chovat s odpovídající asertivitou.
