Článek
Mnozí jsou šokováni tím, jak se USA ze dne na den staly ze spojence nepřítelem. Ti, kteří sledovali politické dění za oceánem, tak překvapeni nejsou, ale to, že Donald Trump v prvních dnech svého mandátu vznese územní požadavky na členský stát NATO, nečekal asi nikdo. Ti překvapení by možná měli dění sledovat více - mnozí z těch poučenějších předpovídají přerod americké demokracie v diktaturu, což může mít hluboké důsledky i pro nás.
Mezinárodní řád se zásadně změnil. Skončila éra, kdy si evropské státy - ve světovém měřítku všechny malé - mohly nezávisle hrát na svém písečku, chráněny konsenzem (garantovaným hlavně USA), že všichni mají zájem na prosperitě plynoucí ze (především obchodní) spolupráce; silová politika, v níž si silnější od slabšího bere, co chce, kterou jsme měli za historicky překonanou, je brutálně zpět.
Náhle čelíme situaci, kdy velmoci (přičemž velmoc definuje především jaderný arzenál, takže je zbytečné se utěšovat, že ekonomický výkon Ruska přibližně odpovídá Itálii) mohou uzavřít nový pakt Molotov-Ribbentrop - dohodu o tom, jak si rozdělí Evropu, kterou berou jako bohatou kořist neschopnou se bránit.
A my máme právě teď jedinou možnost dokázat, že tomu tak není. Ano, zanedbali jsme obranu, spoléhajíce na velkého bratra, to však lze napravit (byť to bude bolestné a chvíli to potrvá). Podstatné je, zda je pravda, co si myslí Putin, Si i Trump - že jsme natolik zpohodlnělí a dekadentní, že raději přijmeme cizí protektorát, než abychom za sebe bojovali.
Byť nás náhle opustil nejsilnější spojenec, nejsme ve stejné situaci jako po Mnichovské dohodě. S námi je skoro půl miliardy Evropanů, bohatých, chytrých a vzdělaných. To diktátoři nechápou, protože pro ně neexistují přátelé či spojenci; pouze silní, kteří ovládají slabé. Proto pro ně neexistuje Evropa či EU, jen mnoho slabých států, které jsou jejich švédským stolem.
Dokažme jim, že se mýlí. Odložme spory a rozdíly, které v Evropě máme, nyní je nejpřednější náš společný zájem udržet jako jediné velké společenství na Zemi demokracii a svobodu. A to se může podařit jen tehdy, když budeme v podstatných věcech sjednocení. To neznamená, že bychom měli vytvářet centralizovaný superstát, pro začátek by stačilo, kdybychom vytvořili společnou zahraniční a obranou politiku, včetně evropských ozbrojených sil. Jejich vybudování je rozhodně lepší investicí do obrany než přistoupit na Trumpův požadavek platit USA za ochranu o polovinu více, než vydávají samotné USA - to není nic jiného než výpalné gangsterovi, na jehož pomoc se nelze spolehnout.
Když hovořím o tom, co bychom „my“ měli dělat, jsem si samozřejmě vědom, že tím nehovořím za všechny Evropany. Vzestup toho, co stále eufemicky nazýváme antisystémovými stranami, místo abychom otevřeně hovořili o stranách antidemokratických či přímo fašistických, nelze ignorovat. Všechny tyto strany a jejich podporovatelé jsou z nástupu Donalda Trumpa a změny mezinárodní situace nadšeni - konečně vidí reálnou šanci na porážku demokracie a likvidaci svobody (a zcela otevřeně, hlavně likvidaci demokratů).
Sám věřím, že i když v nedávném průzkumu třetina populace otevřeně preferovala totalitu před demokracií, jsou i u nás (a tím spíše v západní Evropě) demokraté stále v převaze. Musejí si ale uvědomit, že staré spory v rámci demokracie jsou náhle druhořadé. Nyní říznu do živého. Příznivci vládní koalice stále považují za největší zlo Babiše, jeho příznivci naopak vládní koalici. Pro obě strany mám jednoduché sdělení: proberte se, a hned.
Většina z vás, ať z té či oné strany, nechce proruskou diktaturu, tak se podle toho chovejte. Z hlediska toho, co hrozí, jsme na jedné lodi, a pokud svoji energii budete nadále věnovat žabomyším sporům v rámci demokracie, budou vám brzo vládnout ti, kteří se už teď těší na cizí totalitní vládu. A to zdaleka nejsou jen ti z Rajchlových demonstrací na Václaváku - stačí si přečíst čerstvý článek Jiřího Weigla, bývalého kancléře a nyní čelného představitele Institutu Václava Klause, ve kterém chválí Čechy za to, jak po Mnichovu „pochopili, kapitulovali a přežili“ (na rozdíl od Ukrajinců, kteří „věřili, bojovali a dopadnou mnohem hůře“), aby nám vzal ochotu se za sebe postavit (a nabídl se Rusům do koloniální správy).
Společný zájem na udržení demokracie je nyní nejdůležitější. Neprotlačujme za každou cenu své dřívější demokratické agendy. Jestliže většina populace odmítá imigraci, vyhovme jí, je demokratické právo obyvatel si o této otázce rozhodnout. Neprosazujme za každou cenu přísný Green Deal, zvláště pokud by měl poškodit ekonomiku Evropy a tudíž v důsledku i její schopnost se bránit vnějším i vnitřním nepřátelům. Ano, klimatická změna nás nakonec bude stát mnohem víc, ale z koncentráku neprosadíme nic. Neznamená to, že máme na své ideály rezignovat - v tom společném, tedy demokracii, buďme neoblomní; v ostatním přistupme (zdůrazňuji: dočasně, nechceme budovat Národní frontu) na kompromis, a to všichni.
Pokud takovýto hlas rozumu zvítězí i v ostatních evropských zemích, máme šanci. Ne na to, abychom si žili tak pohodlně a bezpečně jako dosud, ta možnost už prostě není. Pouze na to, abychom udrželi to nejdůležitejší - demokracii, svobodu a solidní životní úroveň, byť ve všem budeme muset alespoň na nějakou dobu přijmout omezení, podobná těm, která se přijímají ve válečném stavu. Jenže pokud je nepodstoupíme, ve válečném stavu budeme, a výsledek bude mnohem horší.
