Článek
Nevím, zda autorka svůj článek myslí vážně - je řada autorů, kteří kvůli čtenosti a potenciálnímu výdělku píší účelově kontroverzní texty, a tvrzení, že ti, kdo nechtějí děti, objektivně „popírají samotnou podstatu lidské existence“ a jejich postoj „není normální“, jasně kontroverzní je. Když ale autorka na rozdíl od jiných argumentuje (či to alespoň předstírá), zaslouží si na své falešné argumenty odpověď.
Abych předešel zklamání čtenářů, kteří očekávají flamewar v podobě stejně kategorického tvrzení opačného autorčinu, zdůrazňuji: nebudu se zabývat tím, zda děti mít či nemít, ale argumentací, kterou autorka používá. Pro ty, kteří tento fakt nebudou respektovat a budou ztotožňovat zpochybňování argumentů pro nějaký postoj s odmítnutím samotného postoje, navíc dodávám, že sám děti mám a chtěl jsem je mít.
Diskutovaný článek je ukázkovým příkladem argumentačních faulů „appeal to nature“ (ustálený český překlad jsem nenašel, volně „odvolání se na přírodu“) a „loaded language“ (česky „kvalifikující jazyk“). Protože jsou tyto fauly používány často a v mnoha kontextech, vysvětleme si jejich podstatu a chybnost.
První z nich spočívá v tvrzení, že (domnělý) stav určitého jevu v přírodě je morálně závazný také v lidské společnosti. Je tedy zpravidla logicky chybný hned ve dvou bodech - v arbitrárním výběru a intepretaci jevu pozorovaného v přírodě a ve vyvození platnosti pro člověka. Chybnost prvního je zřejmá, chybnost druhého je v dvojím neodůvodněném předpokladu - že je člověk v každém smyslu součást přírody a že pravidlo celku platí pro každou součást (pak by se ovšem dalo argumentovat například že lidé musejí chodit nazí, protože zvířata se neoblékají, a neměli by se za to stydět, protože zvířata se nestydí). Obě chyby můžeme ilustrovat na běžné homofobní argumentaci, že k rozmnožování je třeba dvou jedinců různého pohlaví a homosexualita je tudíž chyba a úchylka. Takové tvrzení si z přírody vybírá jen to, co se jí hodí (a ignoruje, že homosexualita je běžná u mnoha živočišných druhů), neodůvodněně implicitně předpokládá, že jediným důvodem pro párování jedinců či jejich sexuální chování je rozmnožování, a předpokládá chybný pohled na reprodukci jako rozmnožování jedinců, ačkoli jde o reprodukci genů, pro než jsou jedinci jen účelovými vehikly (a tudíž se například genetická složka homosexuality může normálně reprodukovat - jak ukázala známá italská studie, ženské příbuzné homosexuálů mají více dětí, viz https://www.newscientist.com/article/dn6519-survival-of-genetic-homosexual-traits-explained/; nemluvě o tom, že takto frekventovaná odchylka zamezující reprodukci je evolučně neudržitelná).
Kvalifikující jazyk arbitrárně přiřazuje stavu, postoji či výroku označení vnímané jako pozitivní či negativní. Příkladem je „každý slušný člověk je vlastenec“. Nejčastější výskyt tohoto faulu se pojí s pojmem „normální“. Jde o pokus účelově smísit různé významy pojmu normalita, normativní a statistický. Autor faulu pojem používá v normativním smyslu - to, s čím souhlasí, je normální, to s čím ne, není -, který je subjektivní a tudíž je subjektivní i od něj odvozené hodnocení, ale nárokuje si objektivitu danou statistickou (frekvenční) definicí. Použijme opět příklad z homofobní argumentace: homosexuálů jsou v populaci asi 4 %; pro tuto skutečnost lze použít neutrální pojmy „není běžné“ či „je menšinové“, ale účelově jsou místo toho používány pojmy „není normální“ či „úchylka“, které mají zjevný negativní význam. Stejnou i nižší frekvenci přitom mají jevy považované za normální (zrzavé vlasy, IQ nad 130, absolutní sluch). O zneužívání třetího významu pojmu normalita, funkčního, jsem pojednal již v předchozím odstavci.
Vraťme se nyní k diskutovanému článku. Ten sestává prakticky pouze z argumentačních faulů, především výše uvedených. Když si někdo dovolí vyjádřit názor, že nechce děti, je to pro autorku důkaz „jak hluboko naše společnost klesla“ (kvalifikující jazyk), chtít děti je „přirozený řád věcí“ (appeal to nature + kvalifikující jazyk) a „biologický imperativ“; to je appeal to nature, navíc s s chybným předpokladem - reprodukce živých organismů není následováním nějakého imperativu (už proto, že by to vyžadovalo pochopení konceptu, čehož drtivá většina organismů není schopna), nýbrž pouze instinktů bez dohlédnutí důsledků - ostatně i u lidí před vznikem civilizace nebylo cílem mít děti, ale pouze mít sex. Volba v případě reprodukce prý není přípustná, neboť „nejde o svobodu, ale o popření podstaty lidské existence“; zde autorka upírá jiným právo o sobě rozhodovat, a to na základě svého subjektivního přesvědčení o tom, co je podstata lidské existence, které vydává za objektivní fakt.
Dále autorka argumentuje evolucí. To je ukázkové obracení kauzality - organismy se nerozmnožují, aby probíhala evoluce, nýbrž evoluce probíhá, protože se rozmnožují. Následuje tvrzení, že „každý živý organismus na této planetě má jeden základní úkol - předat své geny další generaci“. Kde je něco takového napsáno? A pokud tomu tak je, proč se vůbec můžeme rozhodnout, zda děti mít? Ve skutečnosti jako bytosti disponující na rozdíl od zvířat racionálním vědomím samozřejmě máme možnost i právo subjektivně hodnotit a porovnat situace, kde své geny předáme či nepředáme dál, a podle toho se rozhodnout - tvrzení o opaku („je to zákon přírody, stejně neměnný jako gravitace“) je dogma v podstatě náboženského charakteru, v druhé půli navíc s faulem falešné analogie, protože gravitaci porušit nemůžeme, nerozmnožit se ano.
Po pokusech „dokázat“ své subjektivní názory přechází autorka k útokům ad hominem - přisuzuje dobrovolně bezdětným sobectví, ačkoli alespoň stejně běžné argumenty „nechci přivést děti do takového světa“ a „lidstvo je rakovina Země a já k ní nechci přispívat“ jsou jeho pravým opakem.
Zábavná je část, kde autorka klade řečnické otázky, které mají dokazovat, že život bez rozmnožení se nemá smysl; zjevně jí nedochází, že úplně stejně lze argumentovat, že žádný smysl nemá bezmyšlenkovité rozmnožování - k čemu je takový nikam nevedoucí kolotoč?
Pak se autorka pokouší manipulovat společenskými potřebami - kdo se postará o staré, kdo bude platit důchody, kdo ponese dál lidskou kulturu? Bezdětní prý na tyto otázky odpovídají mlčením - což je škoda, protože mohou autorce jednoduše odpovědět „A proč je to můj problém?“. Nejsme primárně členy společnosti, ale individualitami, a naše rozhodnutí o nás jsou nadřazena tomu, co od nás společnost chce. Kolektivisté jako autorka to mohou považovat za sobecké, individualisté zase mohou říci, že nejsou dobytkem, který si společnost chová za účelem reprodukce.
Vrcholem nechtěné komiky je, když autorka kritizuje argumenty proti rodičovství jako povrchní - s kvalitou její vlastní argumentace by si takový kvalifikující jazyk měla odpustit.
Dále už autorka jenom rozemílá to, co vyslovila dříve, byť v explicitnější podobě - tvrzení, že „touha po dětech je zakódována v našich genech, v našich hormonech, v samotné struktuře našeho mozku“, je otevřenou a především evidentní lží. Kdyby tomu tak bylo, všichni by děti automaticky chtěli a tato diskuse by vůbec nevznikla. Další lží je, že mít děti je „základním hodnota, která zajistila přežití našeho druhu po miliony let“. Ne, lidé nechtěli mít děti, chtěli mít sex - a děti byly jen tehdy nevyhnutelným důsledkem. Stejně tak nikomu nešlo o zachování druhu - lidé se navzájem masově vraždili a pojídali (a to první dělají dodnes). A přirozená otázka zní, proč by mě budoucnost lidského druhu měla zajímat? Pokud lidstvo vymře bez násilí, jen tím, že se rozhodne nemít děti, co je na tom objektivně špatně?
Abych to uzavřel, znovu zdůrazňuji, že nerozporuji autorčino stanovisko k otázce reprodukce a netvrdím, že si toto stanovisko nemůže odůvodňovat argumenty, které jsem výše ukázal jako chybné - názory jsou subjektivní a co nás k jejich přijetí vede, je naší věcí. Jen nemá právo stavět je jako objektivní a implicitně vyžadovat jejich přijetí racionálními aktéry.
P.S. Diskusi neotevírám, protože by v ní jako obvykle byl převážné hnůj - osobní útoky, ignorování argumentů z článku či jejich popírání bez argumentů, v tomto případě nepochybně i spousta homofobie. Má-li někdo validní protiargument proti mým tvrzením, ať jej vyjádří formou článku.
