Článek
Stát financovaný ze špinavých peněz. Takové sousloví uchu příliš nelahodí. Jistě by ale nezaškodilo podívat se na věc z druhé strany. Co vlastně znamená, že stát je financován z peněz poctivých lidí? Že situace není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, dosvědčují kapsáři a zloději. Nespornou skutečností je, že žijí z peněz poctivých, byť ne vlastních, přesto je za to nikdo neglorifikuje.
Problém je ve skutečnosti dost široký a v zásadě filozofický. Stát má dvě možnosti, odkud čerpat peníze, tedy komu je brát, komu je odebírat, koho defacto trestat. Buď může trestat a pokutovat a snižovat majetky podvodníkům, zlodějům, kapsářům a rozličným dalším lumpům, aby vrátili část škod společnosti, které způsobili.
Nebo jim je může ponechat, aby byly nešlechetníky využity tak, jak uznají za vhodné a trestat ty, kteří poctivě pracují, dodržují všechny zákony. Od kterých pokuty vlastně ani vybírat nemusí, protože je platí sami od sebe ve formě daní. Která z těchto možností je spravedlivější, ať si rozhodne každý sám. Tolik k morální stránce věci.
Co se týká právní stránky věci, podotýkám, že jsem ještě neslyšel, k jakému že to porušení zákona vlastně došlo. Bylo by však bláhové označovat celou akci za praní špinavých peněz. Kdo peníze vypere, chce je zpátky čisté, tedy zdánlivě vylepšit jejich původ, a k tomu zde v tomto případě nedošlo, neboť bývalý majitel o ně přišel. Tvrzení, že tímto způsobem zlegalizoval své ostatní prostředky, je sice nevyvratitelné, ale to jen proto, že postrádá jakýkoukoli oporu v zákoně a stojí tedy zcela na vodě.
Ke korupci dojít také nemohlo. Vzhledem k celkovým výdajům státu i ministerstva je totiž celá ta suma poměrně malá, tudíž z hlediska motivace jednotlivců, tedy dejme tomu ministerských úředníků, ke korupčnímu jednání téměř bezvýznamná. Pro korupci musí existovat přímá protislužba, záměr a dohoda, což zde zjevně nenastalo. Ani ministr si k popularitě vůbec nepomohl. Tvrdit tedy, že jakýkoli převod prostředků směrem ke státu je automaticky korupcí, je nejen právně neudržitelné, ale i logicky nesmyslné. Zdá se snad nějakému daňovému poplatníkovi, že by mu byl libovolný úředník příliš vděčný za svůj příjem?
Co se týče samotného původu peněz, platí, že stát se přece běžně dostává k prostředkům pocházejícím od zločinců – ať už jde o propadnutí majetku, pokuty, konfiskace nebo soudně nařízené náhrady škody. Nikdo při tom neřeší, že tyto peníze jsou „špinavé“ – důležité je, že skončily mimo ruce a působnost pachatelů. V takových případech se dokonce mluví o spravedlnosti a zadostiučinění.
Představme si zcela opačnou situaci od té, která se přihodila. Řekněme, že by stát nějakým zákonným způsobem převedl zločincovi peníze, a to peníze poctivě vydělané, na jeho účet. Bylo by to správné? Asi sotva. Proto je nutně správným postupem pravý opak.
Pokud má stát být konzistentní, nemůže odmítat peníze jen proto, že byly nabídnuty dobrovolně, a zároveň se nestydět je konfiskovat. Výsledek je stejný – pachatel se jich zbaví, společnost na nich získá. Rozdíl není v etice, ale postupu. Protože na penězích jako takových nic morálního není, podstatný je jejich držitel a jejich využití.
