Trumpův návrat ke klasické architektuře: stojí za to ho následovat?

V smršti kroků nového amerického prezidenta, často velmi radikálních, poněkud zapadl jeden, který by mohl mít zásadnější a trvalejší následky než bezvýchodné návštěvy Vladimira Putina nebo urputná snaha o přejmenování Mexického zálivu. V memorandu zveřejněném v den inaugurace Trump uvedl, že chce, aby architektura „respektovala regionální, tradiční a klasické architektonické dědictví“, což se má týkat novostaveb federálních budov.

Obdobný exekutivní příkaz byl ovšem vydán už za jeho první vlády na sklonku roku 2020 po prohraných volbách, ale nepřekvapivě se minul účinkem, protože byl záhy novým prezidentem Bidenem zrušen. Tehdy byla výslovně doporučena řecká a římská architektura, tentokrát je klasická architektura formulována o něco volněji, možná kvůli přízni původního domorodého obyvatelstva, byť teepee jako vládní budovu si asi umí představit jenom málokdo.

Ani tentokrát se neminula cílem ostrá kritika. Americký institut architektů ve svém prohlášení uvedl, že je „velmi znepokojen“ jakýmikoliv změnami, které omezují svobodu navrhování, a dodal, že federální budovy „musí odrážet bohatství americké kultury, bohaté tradice a jedinečné zeměpisné oblasti“. Jestli jste si ničeho takového na budovách poslední doby nevšimli, nejste sami, jak uvidíte záhy.

Je zřejmé, že institutu vadí omezení tvůrčí svobody. Ovšem architektura se narozdíl od hudby nebo malby vyjma slepých týká nás všech. Všichni se na budovy, kolem kterých denně procházíme, musíme chtě nechtě dívat. Vládní budovy se navíc stávají dokonce i jakousi reprezentací státu. Průzkumy ukázaly, že tři čtvrtiny Američanů upřednostňují budovy v klasických slozích před moderními, zatímco profesionální architekti a estetikové jsou názoru přesně opačného. Otázkou je, kde se vznikl takový rozpor.

Pro pořádek nechám stranou všechny absurdní paralely mezi Trumpem, Hitlerem, Stalinem a Mussolinimm, které se snaží dokázat, že napodobování klasických staveb se může dít toliko za účelem demonstrace moci, nadřazenosti a kultu osobnosti. To by pak Američané museli zbourat klasicistní Kapitol, symbol demokracie, a my novorenesanční Národní divadlo. Celé devatenácté století se neslo ve znamení historizmu. A nejenom to. Staří Římané stavěli chrámy ve všech třech slozích starých Řeků, románské baziliky byly jen mírně upravené římské, mnohé gotické hlavice se nápadně podobaly korintským, renesance se navrátila k římské architektuře, baroko používalo prvky pozdní římské architektury, zatímco klasicismus preferoval řeckou.

Problém je samozřejmě úplně jinde. Jsou jím všechna ta modernistická tvrzení, například: ornament je zločin, méně je více, forma následuje funkci. Stavby mají být prý originální, aby mohly být krásné. Výsledkem těchto všech od základu chybných dogmat není nic oku příjemného a duchaplného, ale stavby nejrůznějších tvarů, které se leckdy všelijak vlní a kroutí v zoufalé touze po dokonalosti. Někdy vynikají obrovskými prázdnými plochami, jindy zase značnou křivostí a asymetrií. Nejenže tyto nesmyslné, generické a opakující se tvary, tu jednodušší, tu složitější, jejichž jediným cílem je udělat ze stavby jeden velký ornament, nelahodí a nikdy nelahodily oku, ony jsou navíc nezřídka dost nákladné a nepraktické. Pak se divíme, co všechno nám tu za ohavnosti vzniká, ale ono to vzniká dle dnešních definic krásy.

Pravá krása zůstává jako sama příroda vždycky krásná, třebaže vždycky poznávána nebývá. Stojí za pozornost, že v přírodě je vše hojně ozdobeno. Proto čerpal vždy člověk krásu hlavně z ní. Podporovací články byly naznačeny zatížením živého pružného listu, který byl různě ohnut, vzorem pro ukončovací články (římsu) byl květ. Výška dórského sloupu byla oproti průměru dolní základny šestinásobná tak, jako je výška člověka šestinásobná oproti délce chodidla. Korintské sloupy se vyznačovaly akantovými listy.

Klasické stavební prvky vycházely z logických vztahů, které měly nejen estetickou, ale i hluboce symbolickou hodnotu. Díky vertikálnímu a horizontálnímu členění fasád i jednotlivých prvků (oken, dveří) a různým obměnám ve výzdobě a barvách působily jednotně, ale ne jednotvárně.

To, co dnes nazýváme „přezdobeností“, bylo kdysi přirozeným výrazem úcty k řádu světa. Ornament nebyl zločinem, ale důkazem lidské tvořivosti, souznění s přírodou a porozumění jejím principům. Bylo by absurdní tvrdit, že dórský sloup je krásný díky své originalitě. Moderní architektura naproti tomu neuznává žádné takové univerzální zákony krásy. Krásnou tak není téměř žádná. Kolik turistů si fotí Novou scénu, kolik se jich chodí kochat Jižním Městem? Autoři, byli-li nějací, se snažili rozbít jednotvárnost nelogickým rozmístěním budov o různých výškách, čímž dosáhli akorát zmatečnosti a problematických pěších vazeb, ale jednotvárnost kvůli bezduchým fasádám přetrvala. Kolik lidí by obdivovalo Prahu nebýt více než sto let starých staveb? Za ně ale vděčíme jen a pouze píli našich předků, byť ti měli mnohem omezenější možnosti, zatímco my se nemáme po této stránce příliš čím chlubit.

Zdálo se, že odstraněním ornamentů se ušetří značné množstí prostředků. Na holé stavby se ovšem nechtěl nikdo dívat. Domy se tak od sebe navzájem začaly vzdalovat, zakrývat na péči relativně náročnými stromy a květinami, které sice zvýšily kvalitu vzduchu, kterou ovšem zkazila tímto zvýšená potřeba aut a další dopravy. Co mělo být účelné, stalo se zmatečným, co mělo být úsporné, ukázalo se jako drahé.

Těžko říct, jaké bude mít Trumpovo nařízení dopad. Uvidíme.