Článek
Dospělé dítě je pořád na kratomu, užívá legální návykovou drogu, která se volně prodává. Pořád.
Pohled do očí potomka je strašně skličující, totální vyhoření, bez jiskry, nic v nich nevidíte, žádná budoucnost. Obrovská bezmoc, jde to tam vidět, jak se to v tom mladém jedinci pere a vy mu nemáte jak pomoci, protože nechce. Pořád nechce. Nenávidí vás. Chtěl bych na dítě žalovat, nevím ovšem komu ani kde. Existuje nějaké schůdné řešení? Je to naše dítě, i když dospělé, nemůžete mu ovšem pomoci. Hnusný kratom. Přemýšlíte nad tím donekonečna, slova jako prevence, asi ne. Když někdo přednášel na škole o drogách, škodlivosti, většinou to byl vyléčený feťák, což je podle mne asi špatně. Tam děcka viděli, že se z toho dá dostat. Žáci měli před sebou živoucí důkaz, že se to dá v nejhorším zvládnout a zase se vrátit v pohodě k rodině, přátelům, do školy, k láskám. Kdyby je vzali na patologii a ukázali tělo po dlouhodobém užití drog, možná by to byla nejlepší prevence. Možná. Samozřejmě vím, že to nejde.
Kdyby tam byla aspoň nějaká pozitiva, nejsou, vůbec nic, prázdno, vaše dospělé dítě chřadne před očima. Proč jsme si ničeho nevšimli, jsme nevšímaví nebo není čeho si všimnout. Hledáte pořád chybu v sobě. A toto je volně prodejná droga, co potom nelegální drogy. Hrozné pomyšlení. Myslíte na dítě při probuzení, přes den v práci, potom při usínání. Pořád dokola sledujete mobil, že vám napíše, že chce pomoc a že ji potřebuje od vás. Partnerská komunikace končí pláčem a otázkami, na které neznáme odpověď. Víme to dobře, že ta odpověď není. Každý den to prožívám, pořád dokola, otázky bez odpovědí. Jak dlouho to vydržíme, jak dlouho to vydrží dítě, kdy už konečně zavolá: „Mamko, taťko, prosím pomozte, pomoc potřebuji, už to nedávám, chci se toho zbavit.“ Teď je to ovšem asi jen přání, velké přání. Chceme se toho dočkat. Prosím zavolej! Odporný kratom.
A potom zase a opět přijde to známé klišé, proč my a co jsme kde udělali špatně.
