Článek
Lidé odnepaměti dumali, jak takový svět, kam se jednoho dne jejich duše odebere, může vypadat. Za ta tisíciletí vývoje představ a mytologie se utvořila neobyčejně rozmanitá paleta pohledů a výkladů, jak onen svět vnímat. Před rokem a půl jsem například rozebíral posmrtné potřeby urozených Egypťanů a jejich vešebty.
Fantastický pohled na život po smrti však měli také antičtí Řekové. Na rozdíl od civilizace na Nilu neměli přímo knihu mrtvých, ovšem s fantazií skutečně nešetřili.
Pes Kerberos na obraze Williama Blakea
Umrtí
Možná si vybavujete cestu duše z řeckých bájí, neboť takto si samotný transport skutečně představovali. Jakmile člověk skonal, jeho tělesnou schránku čekal pohřeb. Na rozdíl od Egypťanů Řekové považovali smrt za cosi nečistého, proto, když přišli do pohřební místnosti dát svému blízkému poslední sbohem, při odchodu se umyli. Před domem mrtvého se další den utvořil průvod a celé procesí jej vyprovodilo na poslední cestu. Než dotyčný spočinul v hrobce, vložili mu do úst minci - ta měla nesmírně důležitou úlohu, ale o tom za chvíli.
Duše, jež vstoupila do prvotní fáze cesty, se musela dostat k řece jménem Styx. Právě ta byla spojnicí mezi oběma světy. Zemřelý se však nemusel obávat, že by netrefil, ke břehu jej dovedl ochotný bůh Hermés.
První kontakt
Na břehu vždy čekala bárka - malá veslice s démonickým převozníkem Charónem, který měl své práce často plné zuby a odmítal ji dělat zadarmo. Právě pro něj byla mince. Kdyby ji duše neměla, hrozilo, že uvízne na půli cesty.
Na druhém břehu Styxu čekal návštěvníka monumentální portál, jejž střežil bájný trojhlavý pes Kerberos. Jeho úlohou bylo zabránit vniknutí živých do podsvětí a odchodu mrtvých ven.
Za portálem čekala křižovatka. Tam seděli na trůnech Minos, Aiakos a Rhadamanthys, aby posoudili hříchy a ctnosti. Podobný soud se vyskytuje prakticky ve všech náboženstvích.
Rozhřešení
Byl-li někdo za života mizera a lump, dostal co proto. Byl odeslán do Tartaru (peklo), kde se ozýval nářek a pláč. Aby ne, duše hříšníků tam bili ve dne v noci a mučili až na věky věků. Představa celkem nic moc, není-liž pravda?
Většina lidí však za života nebyla ani příliš dobrých, ale ani zlých - koneckonců to tak platí dodnes. Ti zamířili do Asfodelu, což bylo nezajímavé a nehostinné místo, kde jen bloudili bez jasného cíle. Jedinou útěchu získávali ze vzpomínek pozůstalých, kteří na ně nadále mysleli.
U chrámu Plutona a Persefony se pak mohly duše chodit občerstvit. Kdo byl za života duchovně osvícen, mohl pít z jezírka paměti. Kdo ne, ukájel žízeň z jezírka zapomnění (Lethe).
Jestliže jste byli vyvoleni pít z průzračných vod mezi bílými břízami, odkázal vás boží tribunál do Elysia, což bylo místo radosti a pohody. Jak ovšem asi tušíte, museli jste si to zasloužit výraznými ctnostmi za života na zemi.
Převozník Charon na obraze Luca Giordana
Pokud jste byli poctěni návštěvou Elysia, otevřela se vám cesta zpátky na zemi. Opravdu, a ani vás při tom nesežral Kerberos. Šlo o zkoušku pokory, laskavosti a charakteru, který se nemění ani s novým životem. Když se vám podařilo třikrát za sebou dosáhnout vstupu do Elysia, ujal se vás Kronos a přenesl na Ostrovy požehnaných. Tam už vám nic nescházelo a napořád jste mohli čerpat výhody hojnosti a bezstarostného žití. Klasik by řekl: Havaj na státní útraty.
Zdroje:
Starověké civilizace - Školní encyklopedie, 2003
