Článek
Aristotelés přišel na svět roku 384 před Kristem ve Stageiře na poloostrově Chalkidiki jako syn Níkomacha, dvorního lékaře makedonského krále Amynta III. Toto prostředí mu poskytlo přístup k vzdělání a kontakty na makedonském dvoře. V sedmnácti letech odešel do Athén studovat na Platónovu Akademii, kde strávil dvacet let jako žák a později učitel. Po Platónově smrti 347 př. n. l., když vedení Akademie převzal Speusippos, Aristotelés opustil Athény.
Hodně cestoval, než se jeho znalosti a všeobecný rozhled dostaly do hledáčku tehdejšího vladaře Makedonie Filipa II. Právě ten povolal Aristotela, aby se stal dvorním učitelem jeho syna, nástupce makedonského trůnu. Mladý Alexandr III ,,Veliký" pod vedením svého učitele získal mnoho vědomostí a poznatků z rozmanitých vědních oborů.
Aristotelés sám totiž vědu nejen vyučoval, nýbrž formoval jako málokdo v historii lidstva. Přestože ve škole nám učitelky o Aristotelovi vyprávěly coby o věhlasném antickém filosofovi, pravda je mnohem obsáhlejší. V době antiky totiž neexistovala filosofie, jakou známe dnes. Pod pojmem filosof se skrýval polyfunkční učenec, který jednoduše dumal nad vším, co se týká člověka, vesmíru, jsoucna, ale také přírody. Jednotlivé obory, aby bylo možno se zabývat konkrétním tématem, však rozčlenil až Aristotelés.
Zní to možná úsměvně, ale v době, kdy v Řecku panovala poměrně sofistikovaná a tradičně zakořeněná mytologie, byl Aristotelés tím starověkým Karlem Marxem, který prosazuje myšlenku materialismu jakožto základního konceptu fungování veškerého světa.
Na rozdíl od svého předchůdce Platóna, jenž tíhl k otázkám vyššího dobra, představil metonymii Platónovy jeskyně atd., Aristotelés tyto ryze duchovní úvahy odmítl, zato chtěl zjistit, jak doopravdy věci fungují. Když si prohlížel sám sebe, napadla jej revoluční myšlenka, že jeho tělo je možná složeno ze stejných částí jako předměty, jež ho obklopují. Jinými slovy - člověk není kus celistvé hmoty, ale živý materiál poskládaný z maličkých komponentů, které nemůžeme pouhým okem spatřit. V době, kdy neexistovaly ani brýle, natož pak mikroskop, vznikla první koncepce atomové fyziky. Pochopitelně, jen velice zjednodušená - Aristotelés nemohl tušit nic o stavbě atomů, o elementárních částicích apod. Věděl ale, že vesmír pracuje na této bázi.
Busta Aristotela v Louvru
Jelikož byl první skutečným učitelem, přistupoval k této práci velice exaktně. Zatímco Sokrates se svými žáky volně debatoval, Aristotelés se svým založením nápadně podobal dnešním kantorům. Jak se říká: Škola není žádný holubník. Pro ostatní kantory tak sepisoval skripta, v nichž nalezli, jak vést hodinu a co by se mělo probrat, aby látka dávala smysl a byla efektivně vysvětlena. Mohli bychom říci, že se stal takovým praotcem dnešních osnov.
Jak již bylo uvedeno výše, vynikal svým zájmem o vědu, zejména pak o přírodovědné obory. V zoologii se zabýval životem. Ale ne tak jako Sokrates a Platón. Čistě exaktně. Působivé jsou záznamy o pitvách, které vedl, aby nahlédl do útrob živého organismu, neboť se domníval, že tak dokáže lépe porozumět tajům života a zrození. Došel tedy k závěru, že neživá hmota se nijak neliší od živé - rozdíl spatřoval pouze v tom, že živou pohání jistá životní energie (psyché). Byl přesvědčen, že jí disponují veškeré živé organismy od rostlin po člověka. Ani dnes nevíme, jak to s ,,duší" doopravdy je. Ačkoli se nezdá pravděpodobné, že by jakýkoli organismus disponoval nehmotnou složkou existence, onen hybatel, živoucí síla v každém z nás je nesporná a fascinující.
Aristotelés následně nabyl dojmu, že krom sexuálního aktu může živá hmota vznikat také ,,samoplozením". Tato teze je pochopitelně mylná. I když víme, že ne všechny organismy potřebují k reprodukci styk, červi se opravdu nerodí z hnijícího masa, jak Aristotelés soudil.
Bez nadsázky ale můžeme říct, že šlo o největšího vědeckého reformátora starověku, a možná nejen starověku. Sám stál na ramenou Thaléta, Sokrata, Empedokla a dalších velikánů, a jeho ramena byla rovněž pevná, natolik pevná, aby poskytla pilíře skutečné moderní vědě.
Zdroje:
Rozum do kapsy - Věda a příroda, 2004
