Článek
Když Rusko před lety varovalo před rozšiřováním Severoatlantická aliance, mnozí na Západě to brali jako součást tradiční rétoriky Kremlu. Dnes se ale ukazuje, že obavy Moskvy nebyly jen propagandistickým nástrojem pro domácí publikum. Vstup nových členů do NATO a jejich aktivní zapojení do aliančních struktur mění bezpečnostní mapu Evropy rychleji, než si kdo ještě před pár lety dokázal představit.
Nejde jen o formální členství. Nováčci se nezastavili u podpisu přístupových dokumentů. Naopak. Okamžitě se zapojili do obranného plánování, posilování společných kapacit i ochrany aliančního vzdušného prostoru. A právě to je pro Kreml nejcitlivější.
Sever Evropy už není šedou zónou
Vstup Finska a následně i Švédska do NATO zásadně proměnil strategickou situaci v oblasti Baltského moře. Region, který Rusko dlouhodobě považovalo za prostor svého vlivu, se dnes stává pevnou součástí alianční obranné architektury.
Finsko přineslo do aliance nejen dlouhou hranici s Ruskem, ale také robustní armádu, zkušenost s teritoriální obranou a vysokou připravenost obyvatelstva. Švédsko zase moderní letectvo, námořní kapacity a technologické know-how. Obě země rychle začlenily své síly do společného plánování a podílejí se na posilování severního i východního křídla.
Pro Moskvu to znamená jediné. Balt už není prostorem, kde by mohla kalkulovat s nejednotou nebo váhavostí západních států.
Plnění závazků bez výmluv
Noví členové nepůsobí jako pasivní příjemci ochrany. Naopak. Aktivně se podílejí na ochraně vzdušného prostoru spojenců, účastní se společných cvičení a navyšují obranné rozpočty. To je v kontextu dlouhodobé debaty o sdílení nákladů v NATO důležitý signál.
Aliance po roce 2022 výrazně posílila svou přítomnost na východním křídle. Vojenské jednotky jsou rozmístěny v Pobaltí, Polsku i dalších státech. Cílem je jasná odstrašující schopnost, nikoli provokace. Přesto Kreml tento vývoj interpretuje jako důkaz nepřátelské politiky Západu.
Je třeba si ale položit otázku, co bylo příčinou a co následkem. Invaze Ruska na Ukrajinu dramaticky změnila bezpečnostní kalkul evropských zemí. Státy, které si dlouho zakládaly na neutralitě, začaly přehodnocovat svou strategii. Vstup do NATO nebyl ideologickým rozhodnutím, ale odpovědí na změněné prostředí.
Psychologický rozměr celé věci
Pro Rusko je rozšíření NATO nejen vojenskou, ale i symbolickou ztrátou. Kreml dlouhodobě prezentoval alianci jako strukturu vnitřně rozdělenou a slábnoucí. Realita posledních let ale ukazuje pravý opak. Členské státy navyšují výdaje na obranu, koordinují strategii a reagují jednotněji než kdy dřív.
Navíc se potvrzuje, že rozšiřování aliance není důsledkem expanzivní politiky Západu, ale reakcí na ruské kroky. Paradoxně tak právě politika Moskvy urychlila proces, před kterým varovala.
Jedním z nejcitlivějších momentů je skutečnost, že sever Evropy je dnes z vojenského hlediska mnohem hůře prostupný pro ruské operace než před několika lety. Kontrola námořních tras, koordinace protivzdušné obrany a sdílení zpravodajských informací posilují odolnost regionu. A to je změna, kterou už nelze vrátit zpět.
Evropa vstoupila do nové fáze bezpečnostní politiky. Severoatlantická aliance dnes nepůsobí jako unavený relikt studené války, ale jako struktura, která se dokáže adaptovat. Noví členové nepřišli jen hledat ochranu. Přišli ji spoluvytvářet.
Obavy Kremlu se skutečně naplňují. Ne proto, že by aliance plánovala útok na Rusko, ale proto, že je dnes jednotnější, organizovanější a vojensky připravenější než před několika lety. A právě tato kombinace odhodlání a praktických kroků je pro Moskvu nejbolestnější.
Bezpečnostní realita Evropy se změnila. A změnila se rychleji, než si kdo dokázal připustit.
Zdroje:
