Článek
Pozorní uživatelé Twitteru samozřejmě nezapomněli doplnit, že plagiátorství představuje porušení pravidel Harvardu a že rektorka rezignovala právě po sérii obvinění z nedodržování standardů vědecké práce. Část americké univerzitní levice ale zjevně dospěla k názoru, že pro ni pravidla neplatí a jakákoliv kritika je útokem na její akademickou svobodu.
Jak ale kauza vznikla? Rektorka Harvardu, Claudine Gayová, ve své funkci vydržela jen několik měsíců. Byla do ní uvedena jako teprve druhá žena a první osoba černé pleti. Problém spočíval od začátku v tom, že její akademická ani vědecká práce není žádná sláva. Vynikne to zvláště ve srovnání s jejími předchůdci, kteří publikovali stovky vědeckých článků, sloužili na významných vládních postech a vedli jiné prestižní instituce. U Gayové bychom tyto úspěchy hledali marně.
Harvard president's resignation highlights new conservative weapon against colleges: plagiarism https://t.co/GiVkT3LgUo
— The Associated Press (@AP) January 3, 2024
Gayová vzbudila veřejné pobouření, když se dvěma dalšími rektorkami – PSU a MIT – během slyšení v Kongresu nebyly schopny jednoznačně odpovědět na otázku republikánské poslankyně Elise Stefanikové, jestli výzvy ke genocidě Židů zakládají porušení pravidel jimi vedených institucí. „Porušuje na Harvardu volání po genocidě Židů pravidla týkající se šikany a obtěžování,“ zeptala se mj. Stefaniková. „Může, záleží na kontextu,“ odpověděla jí rektorka.
Za své výroky se později omluvila a tlak na odvolání ustála. Pro ilustraci stavu univerzitního prostředí lze doplnit, že petici na podporu jejího setrvání ve funkci podpořilo více než 700 akademiků z Harvardu. Vaz jí tak nakonec srazil až vzrůstající tlak konzervativních aktivistů spojený s obviněními z plagiátorství – na čemž v zásadě není mnoho pozitivního. Gayová se pravděpodobně vůbec neměla stát rektorkou Harvardu, případně měla po slyšení v Kongresu ukázat dostatečnou sebereflexi a na funkci rezignovat ihned.
Co si ale z kauzy odnést? Gayová odchází, ale problém zůstává. Nepřátelské prostředí, kterému na univerzitách čelí židovští studenti i pedagogové, je totiž tím skutečným problémem, který rezignace jednotlivce nevyřeší. Více či méně otevřený antisemitismus nejen v podobě radikálních propalestinských demonstrací bohužel jen tak nezmizí.
