Článek
Rozmáhá se nám tu takový nešvar. Je až s podivem, jak rozdílný bývá náš pohled na nás samotné a na všechny ostatní. Právě v tomto pohledu se skrývá potíž české ekonomiky. Pokud posloucháte nějaké živnostníky, vždy se přímo, či nepřímo dostanete k jasné definici jejich motivace podnikat. Domoci se co největších zisků s vynaložením co nejmenších nákladů. V druhé řadě pak bývá neochota mít nad sebou nějakého nadřízeného, který by jim určoval, co a kdy budou dělat. Pokud jsou úspěšnými podnikateli, jsou častokrát dobří v obhajobě svých vlastních zájmů. Všichni v jejich okolí mají pouze povinnosti, jen oni samotní mají práva, neboť se sami postarali o svou obživu.
Tuto potřebu dvojího metru jsme velmi dobře mohli pozorovat na přístupu podnikatelů k EET. Značná část živnostníků si EET pochvalovala, neboť dle jejich slov skutečně došlo k narovnání příležitostí. Ale byla tu také jistá část živnostníků, která se sama nebojí neustále chlubit svými podvody a obcházením zákonů. Tato část lidí si stěžovala na šikanu ze strany státu, který nedůvěřuje živnostníkům a dělá z nich automaticky podvodníky. Asi nejlépe prezentoval tuto skupinu lidí majitel restaurace v reportáži na ČT, který si stěžoval, že řada lidí, včetně něj, bude muset po zavedení EET ukončit své podnikání, neboť v ČR se poctivě podnikat nedá. Sami ale častokrát nedůvěřuje svým vlastním zaměstnancům a explicitně je považují za líné a viní je z okrádání jejich vlastní firmy.
Podobně dvojí metr používají zaměstnavatelé s ohledem na mzdové ohodnocení zaměstnanců. Přestože ziskovost firem je podle statistik EU téměř rovna průměru v EU, vyplácené mzdy se rovnají spíše dvou třetinám průměru v rámci EU. A jaký argument používají podnikatelé? Nemůžeme zvedat mzdy, neboť firmy mají nízkou produktivitu práce. Ten argument většinou podávají trochu více sofistikovaně. Něco ve stylu naši zaměstnanci si na sebe prostě nevydělají. Jenomže na produktivitu práce mají spíše vliv manažeři a majitelé firem než jejich běžní zaměstnanci. Spíše se jedná o neochotu firem investovat do své modernizace, dumpingové podhodnocování práce, aby se zbavili konkurence, či neochota podnikatelů přicházet s vlastními výrobky, neboť to by vyžadovalo vlastní investice, ať už finanční, nebo duševní. Častokrát od zaměstnavatelů slýcháte, že nemohou platit svým zaměstnancům vyšší mzdy, neboť jsou jejich zaměstnanci líní a málo produktivní. Přestože v zahraničí zaměstnanci na stejných pracovních pozicích mají mnohem nižší výkonnost. Tohle mi třeba potvrdil jeden člověk, který popisoval, že u nich v Plzni otevřela výrobní pobočku firma z Německa. Čeští zaměstnanci byli na zaškolení v mateřské firmě. Tam výrobní linku obsluhovali tři pracovníci. V Česku pak k lince přidělili jen dva pracovníky a vyžadovali o třetinu vyšší výkon. S nedostatečným finančním ohodnocením pak souvisí i další argument. A to, že na českém trhu práce chybí zaměstnanci. Proč tedy nejsou firmy ochotny zvednout nabízenou nástupní mzdu? Několikrát jsem slyšel v televizních pořadech a reportážích stížnosti zaměstnavatelů na líné zaměstnance, či celkově na nedostatek volných zaměstnanců. Když jsem se pak díval na pracovní nabídky těchto stěžovatelů, vždy se ukázalo, že jejich pracovní nabídky jsou za velmi nízkou nástupní mzdu. A podle jejich řečí, jsou oni sami častokrát natolik arogantní, že u nich nikdo nechce pracovat. Tyhle mé zkušenosti mne utvrzují v názoru, že nemáme až tak moc líné zaměstnance. Zato máme velké množství líných a sobeckých zaměstnavatelů, kteří si hájí své vlastní zájmy nemuset vykonávat práci, ale dopracovat se maximálních možných zisků na úkor těch, kteří jim ty zisky generují.
Paní Dymáková zpopularizovala pojmenování nepoctivých lidí šmejdy. To slovo se mi celkem líbí a na dotyčné lidi se hodí. Proto bych se nebál označení „zaměstnavatelští šmejdi“ na lidi, kteří zneužívají systém, aby vydírali stát, po kterém požadují přípravu hotových odborníků, které stát přinutí přijmout jejich pracovní nabídku na vysoce kvalifikovanou práci, přitom však za extrémně podhodnocené mzdové ohodnocení, přestože firma by si mohla dovolit své zaměstnance ohodnotit daleko více. Skvělými reprezentanty jsou například ředitel známé firmy Linet, nebo majitel stavební firmy Podzimek & synové. Pan Podzimek si na podzim roku 2020 stěžoval na líné lidi, kterým se nechce vykonávat poctivé řemeslo. Přesto on sám měl vydán inzerát, kdy sháněl zedníka s několikaletou praxí na práci v Praze za 18300 až 23000 kč hrubé mzdy. Nebylo to o tom, že by se lidem nechtělo pracovat, ale pan Podzimek je prostě líný lidi adekvátně ohodnotit za poctivě odvedenou práci. Podobné smýšlení má pan Kolář, ředitel firmy Linet. Zatímco jeho firma má plno poboček po celém světě, převážně na západě a firma je velmi zisková, na recenzích k jeho firmě se dočtete, jak arogantní je jednání se zaměstnanci ze strany zaměstnavatele, a nízké mzdy jsou vypláceny na kvalifikovaných pracovních pozicích. Přibližně rok si neustále stěžoval na nedostatek IT techniků v celé EU. IT technici prostě nejsou v celé EU. A když jsou, tak chtějí neadekvátně vysokou mzdu. Přitom ale IT zaměstnanci na rozdíl od manažerů nemají žádnou odpovědnost. Takhle pan Kolář argumentoval. A tahle jeho slova mne vedla k zamyšlení nad faktickou hodnotou práce. Neustále se totiž argumentuje, že výše odměňování je přímo úměrné výši dosaženého vzdělání. Pokud ale berete v potaz argumenty řady zaměstnavatelů, veškeré jejich argumentace zcela popírají samy sebe. Pokud alespoň nějakou malou zkušenost z IT oboru máte, jistě budete souhlasit, že rozhodně má velkou zodpovědnost. A znalosti rovněž. Nebyl by jinak o studium oboru IT mnohem vyšší? Argumentovat nízkou odpovědností IT pracovníků může jen člověk, který vůbec nic o daném oboru neví, nebo prachsprostě lže. U pana Koláře bych tipoval, vzhledem k jeho arogantnímu jednání na veřejnosti, spíše na tu druhou variantu. Jak může někdo argumentovat o výši mzdy, odpovídající výši dosaženého vzdělání, když vysokoškolští pedagogové mají častokrát platové ohodnocení ve výši zaměstnance bez maturitního vzdělání? Pro lidi s nízkým vzděláním se argumentuje výší dosaženého vzdělání. Pro lidi s vyšším vzděláním se zase operuje s výší finančních prostředků, s kterými zaměstnanec musí pracovat. Ale proč tedy skladník, který podepsal hmotnou odpovědnost a odpovídá za milionové částky, také nepobírá mzdu ve výši odpovídající jejich hmotné odpovědnosti? Jednoduše zaměstnavatelé vždy jen hledají argumenty, proč lidem nevyplácet vyšší mzdy. Vzpomínám si, jak se kolem roku 2018 zase zvedala minimální mzda a zaměstnavatelé opět vyhrožovali státu krachujícími podniky a hromadným propouštěním. Ve skutečnosti se ale nic nestalo. Jenom se opět o něco více rozjela ekonomika, protože lidé měli více peněz na utrácení. V Otázkách Václava Moravce seděli tři ekonomové. Ekonom Komerční banky, ekonom ČNB a profesor ekonomie z vysoké školy. Všichni tři se shodli, že české podniky by snesly i dvojnásobné navýšení minimální mzdy. To jenom podnikatelé vydírají stát, aby si obhájili co nejmenší navýšení vlastních výrobních nákladů. Pokud jde tedy o ohodnocení zaměstnanců s nízkým vzděláním, zaměstnavatelé mluví o souvislosti mzdy a výše vzdělání. Pokud jde o vzdělané lidi, je argument o vzdělání lichý a tak zaměstnavatelé přijdou s argumentem odpovědnosti. Když se pak dostanou k zaměstnancům s odpovědností, najednou se argumentuje hodnotou na trhu práce. Vždy jen výmluvy a výmluvy. Skutečný a platný argument nikde. Ostatně to je také důvodem, proč česká ekonomika přepisuje ekonomické poučky. Proto v Česku neplatí, že v případě nedostatku volných zaměstnanců stoupá cena práce, neboť se slabí politici nechávají vydírat sobeckými podnikateli, což způsobuje paradox, kdy je přehřívající se trh práce zároveň zcela zamrznutým, rigidním, neboť na trhu práce chybí jakákoliv rozumná pracovní nabídka a zaměstnavatelé nehodlají na prázdná pracovní místa přijmout zaměstnance bez praxe, do kterých by sami museli investovat.
Podobný dvojí metr je i v pohledu na podpory a dotace. Dotace firmám jsou velkou zátěží pro státní rozpočet. A tak se paradoxně stává, že firmy mnohdy méně přispívají do státního rozpočtu, než kolik si z něj vybírají na dotacích. Přestože firmy méně platí státu než zaměstnanci, více si od státu berou. Chudí zaměstnanci tak s vydatnou pomocí státu podporují bohaté majitele firem. Smutným faktem je, že dotace častokrát pobírají právě firmy, které by je ani nepotřebovaly, neboť mají dostatečnou finanční rezervu, kterou mohou použít na místo využití dotace. A tak pak od nich slyšíte argument, že si berou dotaci, protože na ni mají nárok. Nemělo by tedy být uzákoněno, že po jistém čase firmy s vysokými příjmy nemají mít právo na dotace? Pokud se ale týká podpora zaměstnanců, okamžitě se zaměstnavatelé ohání argumenty líných lidí, kteří si žádnou podporu nezaslouží. Přestože podnikatelé stát podporují co nejméně a od státu vyžadují co nejvíce, samotní zaměstnanci, kteří živí celý stát, podle podnikatelů nemají žádný nárok chtít podporu od státu, pokud z jakéhokoliv důvodu přijdou o zaměstnání. Pokud zaměstnanec ztratí své několikaleté zaměstnání, podnikatelé by jej nejraději nahnali klidně i do extrémně špatně placeného zaměstnání. Neradi by, aby byť jen chvíli pobíral podporu v nezaměstnanosti. To je totiž znakem lenosti. Když ale z nějakého důvodu dojde k ohrožení jeho vlastního podnikání, ohání se podporami podnikatelů od státu, aby sami nemuseli měnit obor svého podnikání, nebo hůře podnikání zcela ukončit. Podnikatelé prostě častokrát nejsou ochotni jakékoliv empatie. Sami sebe berou jako jediné lidi s právy a zaměstnanci podle nich mají jen ty povinnosti.
