Článek
Řada lidí, mnohdy i s vysokým vzděláním, pokládá populismus za příčinu rozkladu společnosti. Jenomže tímto se dopouští zásadního omylu, který jim znemožňuje odhalit samotnou příčinu. Populismus je ve skutečnosti důsledkem společenského rozkladu. Populismus nemá šanci na prosazení se, pokud je společnost soudržná.
Pokud chcete porozumět jakémukoliv problému, musíte se zajímat o samotné základy dané problematiky. Nevystačíte si s povrchním pohledem a snadnými řešeními. Takový přístup naopak celý problém jen prohlubuje.
Pokud tedy mluvíme o populismu, coby erozi společnosti, co vyjadřuje samotné slovo společnost? Na počátku vzniku života se objevily prosté, jednobuněčné organismy. Z nějakého důvodu po čase došlo ke spolupráci buněk a jednotlivé buňky se začaly specializovat. Tato specializace se ukázala být velmi přínosnou. Vývoj života pak prošel dlouhým procesem přizpůsobování se a fatálních katastrof. Evoluce přišla s řadou zajímavých způsobů, jak získat převahu a zajistit si tak co nejlepší podmínky pro zachování vlastního druhu. V průběhu času se ukázala být dobrou ochranou velikost a tím i velká síla. Přírodní katastrofa globálních rozměrů však ukázala, že ani tato cesta není bez rizik. Hrubá síla se ukázala být další slepou větví evoluce. K slovu se dostal tvor, který nedominoval dobrým zrakem, sluchem, ani čichem. V tom směru byl spíše průměrným. Nebyl dokonce ani nejsilnějším, či nejrychlejším. V tom všem ho jiní živočichové předčili. Měl však jiné vlastnosti, které ho učinily dominantním predátorem. Vlastnosti, které mu zajistily převahu, byly schopnosti myslet, používat nástroje, a především schopnost spolupráce. Lidé nebyli dostatečně silnými, ani rychlými, aby dokázali obstát ve světě, v kterém přežijí jen ti nejsilnější. Právě spolupráce se ukázala být hlavní evoluční výhodou.
Naši předkové pochopili, že individualismus a neochota spolupráce jsou nejlepší cestou do zatracení. Valná většina predátorů byla dominantními jednotlivci, kteří nebyli ochotni spolupracovat, či dělit se o vlastní teritorium s jinými jedinci. Naopak lidé objevili výhody spolupráce. Větší skupina se byla schopna ubránit daleko nebezpečnějšímu predátorovi. Dokonce sami se stali dominantním predátorem, neboť jako společnost byli schopni uštvat jakéhokoliv tvora. Původní společnost ve formě tlupy lidem přinesla větší úspěch při obstarání potravy, i při zajištění vlastní ochrany. Postupně zajistila dostatek potravin, čímž umožnil specializaci. Všichni členové se už nemuseli zabývat jen obstaráním potravy a zajištěním bezpečí. V tu chvíli došlo k rozvoji společnosti.
Časem se moci chopili jedinci, kteří byli ochotni riskovat i svůj život za cenu moci nad celou společností a ziskem jejich zdrojů. Dnes tyto jedince nazýváme šlechtici, či feudály. Právo na nadvládu a veškeré zdroje prohlásili za dědičné. Bohužel se ukázala základní psychologická vlastnost lidské osobnosti. Bohatí lidé s velkou mocí jsou častokrát (pokud ne skoro vždy) zcela odtrženi od reality valné většiny běžných členů společnosti. Sami sebe považují za předurčené k nadvládě nad ostatními a uzurpování si veškerých zdrojů ve svůj prospěch. Myslí si, že si už jen dědičným právem zasloužili vše. Ostatními veřejně, nebo jen skrytě pohrdají a považují je za méněcenné. Podle nich si ostatní zaslouží svůj osud, neboť se jako méněcennými už narodili. Tahle zcela neoprávněná nadřazenost ve starověkém Řecku vedla k nové formě vlády, kdy se člověk bez předchozích vazeb na vladaře vzepřel a po svržení vladaře se sám chopil moci. Takového samozvaného vladaře Řekové nazývali tyranem. To slovo nemělo dnešní hanlivý charakter, ale vláda tyrana jej v té době častokrát zcela naplňovala. Jako protiváha a ochrana před tyranskou vládou jednotlivců, kteří si nárokovali veškerou moc a všechny zdroje celé společnosti, se zrodila nová forma vlády. Demokracie.
Jak vidno, základem skutečné demokracie je hlavně spolupráce a morálka. Osobně bych se nebál tvrdit, že morálka je nedílnou součástí, nebo možná je dokonce základním stavebním kamenem demokracie. Jenomže demokracie se neobejde bez ochoty ji chránit. Pokud budeme považovat demokracii jen za nástroj, a zcela opomeneme člověka a morálku, stane se demokracie pouhým slovem, které jednotlivci budou používat jako argument k obhájení si vlastních sobeckých zájmů.
Naše cesta k demokracii byla poněkud složitá. Nejdříve jsme se museli sklánět pod nadvládou mocného šlechtického rodu. Nedlouho po zrodu našeho státu pak nastoupily dvě totality, které si svou brutalitou byly značně podobné. Ta první byla nacistická. Druhá pak komunistická. Obě byly založeny na násilí a vraždách. A obě prosazovaly právo silnějšího. Za etalon demokracie jsme považovali Spojené státy americké. Aby si společnost po svržení diktatury zlehčila práci, vydali jsme se poněkud špatným směrem. Stát začal prosazovat tzv. zásluhovost. Myšlenka byla správná. Jednoduše trestat lidi, kteří zneužívají společnost, aniž by pro společnost sami cokoliv dělali. Jenomže právě ta zásluhovost se stala jen líbivým označením pro jedny z nejhorších lidských vlastností. Pro sobeckost, chamtivost, aroganci a individualismus. Možná si řeknete, že přeci individualismus není špatnou vlastností, neboť je pro společnost přínosnou. Zajišťuje progres. Jenomže individualismus je pravým opakem spolupráce. A spolupráce je základem společnosti. Pokud se zaměříme na sobeckost, chamtivost a vrcholný individualismus, vracíme se vlastně do minulosti. K původní opozici demokracie, kdy se moci chopí úzká skupina bohatých lidí velkým vlivem. Společnost tak pomalu směřuje k tzv. neofeudalismu. Zdroje se přerozdělují od celé společnosti do soukromých rukou a bohatí podnikatelé pak své bohatství používají k něčemu, co nazývám bílou korupcí. Ke skryté korupci legálním uplácením politiků s následným vyžadováním prosazování zájmů hlavně bohaté menšiny společnosti. A právě tohle je důvodem současné eroze demokracie. Neochota podílet se na společnosti, ale neustálá obhajoba svých nároků si od společnosti hodně brát. Touha být na vrcholu potravního řetězce. Být tím, který je nad ostatními, nad společností, nad zákony. Důsledek můžeme pozorovat v dnešních dnech i u nás. Politické strany prosazují nerovné danění a vyplácení finančních podpor a enormních dotací pro firmy nejbohatších podnikatelů. Řada politiků obhajuje vyplácení dotací, určených pro malé a střední firmy největším potravinářským a zemědělským firmám. Tyto dotace byly vytvořeny za účelem narovnání podmínek a vytvoření zdravého konkurenčního prostředí, což by v důsledku vedlo k snížení cen produktů a služeb. Jejich vyplácení velkým firmám vede k pravému opaku. Ke snížení konkurence a tím i umělému zvyšování cen.
Pokud tedy vezmeme v úvahu štěpení společnosti v důsledku legální korupce politiků, chudnutí majoritní společnosti a přesouvání zdrojů do vlastnictví úzké skupiny nejbohatších obyvatel, je možné populismus vnímat jako horečku. Proces, který nám signalizuje infekci, který má za úkol oslabit infekci. Samotná horečka může mít pro organismus až fatální důsledky. Stejně tak populismus propuká hlavně v nezdravé společnosti, kdy občanům už došla trpělivost s bezskrupulózními politiky, kteří veřejně prohlašují korupci za morálně oprávněnou formu politického vyjednávání. Je viditelným znakem politiky, kdy vládní politické strany zcela pohrdají občany státu a na místo prosazování zájmů voličů se starají jen a pouze o prosazení zájmů nejbohatších sponzorů těchto stran. Kdy se politika nezajímá o většinovou společnost, ale hájí naopak zájmy jenom úzké skupinky nejbohatších. Krásný příklad tohoto přístupu nám nabídl bývalý ministr zemědělství Zdeněk Nekula [2022 - 2023] svým výrokem při odstoupení z pozice ministra zemědělství, kdy prohlásil, že je rád, že alespoň zabránil zdanění tichého vína, čímž pomohl svým přátelům, podnikatelům na Moravě. Bohužel však populistické strany nenabízí řešení tohoto problému. Populisté jsou častokrát ještě výraznějšími zastánci korupce a svou moc chtějí využít k okrádání společnosti a vytváření zákonů znemožňujících trestní stíhání za korupci a rozkrádání společnosti. Tady je nám vydatným příkladem Slovensko, kdy strana SMER snížila tresty za majetkové trestné činy a snížila promlčecí lhůtu za tyto trestné činy. Vrcholní politikové tak mohou veřejně rozkrádat stát, aniž by se museli obávat trestních postihů po konci vlastní vlády. Populisté častokrát k vlastnímu prosazení využívají zveličování problémů, rozeštvávání společnosti a viditelné vytváření nenávisti. Sami nemají žádné řešení problémů. Žádná konstruktivní řešení. A právě proto masivně vyvolávají nenávist. Pozoruhodné je, že si pak sami stěžují na rozhádanou společnost a nenávistné projevy. Klasické „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Průkopníkem politického populismu byl podle mne bývalý mediální magnát a následně populistický italský politik Silvio Berlusconi. Ten využil svůj mediální monopol k získání politické moci, kterou pak využíval k budování kultu osobnosti a vytváření zákonů na podporu vlastních zájmů a získávání předražených státních zakázek pro vlastní firmy. Berlusconi byl svou schopností okrádat společnost velkou inspirací i pro jiné politiky a podnikatele. Asi nejviditelněji ovlivnil maďarského politika Viktora Orbána. Ten posunul myšlenku na zneužití mediálního monopolu k likvidaci konkurence a legitimizaci korupce a rozkrádání společnosti na nevídanou úroveň. Doložil nám, že dobře připravené informace zajistí adoraci politika, který veřejně okrádá své voliče. Orbán vnesl do politiky techniku vnějšího nepřítele. Ta sice není jeho vlastním výtvorem. Využívali ji sovětští diktaturní politici, či samotný Hitler. Ale Orbán nám doložil, že její uplatnění je i ve skomírající demokracii a je mocnou silou, umožňující vlastní zločiny přenést na bedra svých oponentů. Ke slovu se ale dostala evoluce. To, co Orbánovi trvalo roky, Slováci dokázali v řádu měsíců. Fico pochopil, že nejjednodušší cestou k ovládnutí společnosti je zestátnění veřejnoprávních médií. Proto je důležité udržet nezávislost veřejnoprávních médií. Jejich zestátnění má jediný skutečný účel. Vytvořit hlásnou troubu vládních stran. Slovensko nám může být dostatečným varováním. Voliči si častokrát naivně myslí, že populisté stojí na jejich straně. Že budou bojovat za běžné lidi. Bohatý člověk, který vstupuje do politiky, přeci nepotřebuje další peníze. Takový člověk chce společnosti vracet, co mu společnost dala. Nebuďte naivní. Pokud podnikatel vstupuje do politiky, skoro vždy je to proto, aby si zajistil lepší podmínky pro vlastní firmy a státní zakázky. Sobeckost je velkým hnacím motorem. Ano, najdou se i čestné výjimky. Mám na mysli jednoho z dnešních nejčestnějších podnikatelů. Podnikatele s velkým „P“. Pana Dalibora Dědka. Co je však pro tyto lidi spojující, v politice dlouho nevydrží, neboť současná politika není bojem za lepší společnost, ale bojem o zdroje a vlastní prospěch. Tady s dobrými myšlenkami neuspějete. Pokud chceme vybudovat skutečnou demokracii, ne jen pseudodemokracii, musíme zavrhnout myšlenku zásluhovosti a prosazování politického vlivu bez morálních hodnot. Naopak musíme začít odsuzovat individualismus a sobeckost. Politikové musí opět jednat na základě morálky a prosazovat zájmy voličů. Ne jen zájmy sponzorů. Pokud se tohle nezmění, demokracie bude jen rozplizlým slovem, sloužícím jako obhajoba svobodně okrádat společnost.
Nyní už máte dostatek informací, abych se mohl zeptat, lze ukrást stát?
