Článek
Tématem dnešních dnů je trvalá udržitelnost. Ekologové nás upozorňují, že planetu máme jen jednu a pokud si ji učiníme neobyvatelnou, jednoduše nepřežijeme. Důsledky jsou již plně viditelné. A právě proto je nyní vidět nějaká snaha začít trvalou udržitelnost řešit. Jenomže trvalá udržitelnost ekonomiky je něčím, co je plně hmatatelné, ohrožuje to všechny, ale je nepříjemným tématem pro ty, jež prosazují svou osobní ekonomickou nadřazenost. Pokud by svět začal prosazovat trvale udržitelnou ekonomiku, byl by tento krok stabilizujícím prvkem jak pro lokální, tak i globální ekonomiku, ale sebral by největším hráčům jejich výhody a luxus.
Rovnováha patří k nejpřirozenějším fyzikálním principům. A pokud použijeme základní fyzikální a matematické zákony na humanitní vědy, dopracujeme se k velmi zajímavým výsledkům, které mohou překvapit leckterou osobu. Když jsem se začal zamýšlet nad současným stavem naší společnosti a ekonomických vlivů, které samotnou společnost silně ovlivňují, vynořil se mi před očima soubor ekonomických rovnic, které plně popisují současné děje. Tyto rovnice plně korelují s myšlenkami podnikatelských velikánů, jako byli Henry Ford, či Tomáš Baťa, kteří chápali, že stabilita systému stojí na rovnováze mezi tvorbou hodnoty a kupní silou. Svoje ekonomické teorie na tomto faktu vyloženě stavěli a veřejně jej prosazovali.
Pokud stanovíme jednotlivé proměnné soustavy rovnic, které v maximální zjednodušené formě budou reprezentovat jednotlivé složky ekonomiky, dostaneme následující základ mých rovnic.
P – produkce, výrobní dělník, vývojový pracovník, člověk, který reprezentuje fyzickou tvorbu produktu/ služby
O – obchodník, člověk, který je prostředníkem mezi produkcí a zákazníkem
M – majitel firmy, podnikatel, investor, či pouhý TOP manažer
Z – zákazník, uživatel produktu/ služby
D – dluh
Pokud bych chtěl popsat základní tok peněz ve firemní ekonomice, moje rovnice by se v zjednodušené formě rovnala:
P x O x M = Z
Tedy, vyprodukovaná hodnota produktů a služeb na levé straně rovnice se rovná množství, které je schopna pojmout množina zákazníků [Z] na pravé straně rovnice. Pokud se kupní síla zákazníků [Z] sníží, dojde k nerovnováze, která sníží velikost zisku celé levé strany rovnice. Levá strana rovnice pak reprezentuje produkci samotné firmy, která je postavena na zhodnocení vstupu firmy produkčními pracovníky [P], obchodníky [O], kteří zprostředkují prodej produktů/ služeb firmy a manažery a investory, nebo jen majiteli firmy [M], bez nichž by produkt/ služba nikdy nevznikly. Pokud se jakákoliv složka z rovnice dostane do nerovnováhy, pokud bude jakkoliv poddimenzována (nedostatečnou kapacitou výroby, například důsledkem nízkých mezd, což zapříčiní častou fluktuaci zaměstnanců nízké kvality, či nedostatečnou prací manažerů, kteří neinvestují do inovací), má to přímý a fatální vztah na celou rovnováhu rovnice.
Následující rovnice nám pak rozkryje zásadní pravidlo pro zachování ekonomické rovnováhy, které přímo vychází z myšlenek Henryho Forda, a na které z nějakého zvláštního důvodu dnešní ekonomové a podnikatelé plně zapomínají. Pokud si tuto důležitou rovnici uvědomíte, začnou se vám rozkrývat důvody událostí posledních let (nebál bych se tvrdit, že událostí od roku 2008 až po dnešní dny). Tato rovnice nám rozkryje záhadnou položku zákazníka [Z].
P + O = Z
Někomu bude chybět v této rovnici položka M. Je to ale záměr, neboť ekonomická síla jednotlivce M je natolik velká, že mnohonásobně převyšuje součet položky P a položky O. Nicméně vynásobením reálných podílů položek M, P a O, se podíl na celkovém množství ekonomických prostředků v položce Z téměř vytrácí. Je tedy zanedbatelnou, neboť by ztěžovala pochopení celé problematiky. Položka M je logicky oprávněná pro investice, ale pro podíl na odběru produkce firmy (tvorbu zákazníka) je marginální.
Nyní bych doplnil třetí rovnici, která vysvětluje současný ekonomický směr. Princip, na kterém je současná ekonomika, a de facto samotná podstata kapitalizmu, postavena. Následující rovnice nám otevře oči před naprostým paradoxem a popíše nám zvláštní faktor, důležitý pro fungování celé ekonomiky. Tím prvkem je inflace.
P + O + M = D + Z
Tato rovnice na levé straně představuje zisk jednotlivých subjektů uvnitř firmy, mezi něž se dělí finanční prostředky od zákazníků [Z], kteří si koupí produkty/ služby vytvořené firmou. Jak jsme si uvedli v předchozí rovnici, zákazníky [Z] tvoří v podstatě zaměstnanci firmy, či spíše součet všech zaměstnanců v ekonomice (s minimálním podílem všech položek M v rámci celé ekonomiky, které jsou významné z pozice objemu vlastních zisků, ale marginální z pohledu množství finančních prostředků souhrnně rozpuštěných v platbách za produkty/ služby). A protože se zisky přelévají i (a někdy hlavně) do položky M, vzniká nám ekonomická nerovnováha, kterou musí uměle dorovnávat dluh [D]. A právě samotné umoření dluhu se může konat buď jeho plným splacením, či odepsáním (třeba v případě insolvence). Nicméně ekonomika zná ještě elegantnější způsob. Má název inflace. Ta totiž znehodnotí v jistém poměru samotnou hodnotu peněz. Dluh sice zůstane v určité výši, ale cena produktů/ služeb vzroste a s ní i příjem položek P a O. Bohužel však ne jen v české ekonomice došlo k velmi nepříznivému jevu, kdy růst mezd následoval až za růstem inflace a dokonce nedosahoval stejné výše. Čímž došlo k faktickému poklesu reálných mezd, což nadále poškozuje samotnou ekonomickou rovnováhu a vyžaduje si růst dluhu [D] pro potřeby růstu ekonomiky.
Možná někomu bude v těchto rovnicích chybět jedna z nejdůležitějších položek současného ekonomického světa „I“ jako investice. Jenomže, co ve fyzickém světě prezentuje investice? Je to jen další forma dluhu. Investice slouží k odkládání peněz investorů s vidinou jejího zhodnocení. Nic hmatatelného neprodukuje, nelze ji užívat. Slouží pouze jako dluh, který si poskytovatel hodlá vybrat v budoucnu. Ať už ve formě dividend, nebo výnosu ze sázky na její zhodnocení. Proto v té nejčistší formě lze pokládat investici za formu dluhu. Firma si díky investici navýší osobní prostředky, které může využít k rozšíření, či inovacím, ale zaváže se tyto investice zhodnotit. A pokud tento paradox pochopíte, pochopíte neudržitelnost ekonomiky, zaměřené hlavně na investicích místo produkce. Což ve skutečnosti nejvíce potápí současnou západní ekonomiku.
A nyní, když máte po ruce základní ekonomické rovnice, zkuste si do jednotlivých proměnných dosadit reálné hodnoty a pozorujte samotný vývoj ekonomiky. Pokud třeba snížíte dělníkům na dílně mzdu o 20%, doplníte k proměnné P hodnotu 0.8×P. Ihned vidíte, jak se tato drobnost projeví v kupní síle, která zapříčiní pokles zakázek firem. A právě v tom je síla těchto rovnic. Nicméně, mám nějaký reálný příklad z praxe? Podívejme se na ekonomický vývoj, který je veřejně známý a dohledatelný. Podívejme se na příklad technologických gigantů Boeing, či Intel. Oboje firmy se staly natolik dominantními, že zcela ovládly trhy ve svém odvětví. Jejich úspěch ale vyvolal masivní touhu po zvýšení zisků položek O a M, na úkor položky P. To vedlo k tlaku na snížení nákladů právě u položky P, která reálně vytvářela skutečnou hodnotu těchto firem. Manažerům a akcionářům enormně vzrostly zisky, ale propouštění odborně vzdělaných specialistů, tlak na výkon a nedostatečné investice do inovací vedly ke stagnaci a technologickému zaostávání. U firmy Boeing navíc i k tragickým úmrtím. Což enormně poškodilo tyto dříve technologické giganty, kterým bylo těžké konkurovat. Jejich neúspěch a ekonomické diletantství nyní sanuje stát z peněz daňových poplatníků. Zisky firem tedy byly soukromé, ale ztráty se staly veřejnými.
