Článek
Téměř třicet let jsem pracoval manuálně. Z toho přes dvacet let ve vícesměnném provozu. Už před dosažením věku dvaceti let mne zaskočily zvláštní příznaky, které jsem pozoroval. Tedy v období, kdy můj organismus ještě zdaleka nedosáhl vrcholu. Což mne vedlo k myšlence, tady je něco špatně. Jistá forma nepohodlí. Mírná nevolnost v oblasti břicha. Jakou můžete pociťovat třeba ve chvíli, kdy vás čeká důležitá zkouška, a vy pociťujete nervozitu, která vám ani neumožňuje jíst, či vám vyloženě vyvolá pocit na zvracení. Další pastí se ukázal být spánek. Neboť po noční směně jsem se nedostal do postele dříve, než po půlnoci, při ranní směně jsem naopak musel vstávat kolem čtvrté hodiny ranní, abych se stihnul dostat do zaměstnání před začátkem směny. Výsledkem byla nestabilita mého spánkového mechanismu, který mi neumožnil usnout dříve, než kolem půlnoci. Jednoduše jsem se většinou v posteli několik hodin převaloval, než se mu podařilo usnout. Tím jsem se ráno vzbudil unavený. Zcela bez energie, neboť čtyři hodiny spánku a vysoké fyzické zatížení v zaměstnání nebyla vyloženě ideální kombinace. Se zvyšujícím se věkem se přidávaly další zdravotní potíže. Nejdříve bolesti hlavy při každé noční směně, či stav, který by se dal nejlépe popsat jako kocovina, po každé probdělé noci. Tento pocit trval celý den, až do chvíle, kdy jsem znovu usnul. Sevřený žaludek celý den, kdy jsem měl noční směnu. Občas jsem pozoroval jemné cukání některého ze svalů, který se na krátkou dobu rozvibroval v relativně vysoké frekvenci po dobu desítek sekund. Kovová pachuť v ústech. Či někdy výrazná fibrilace srdce. Asi nejzajímavější mi pak přišla křeč v břiše, která se z nenadání objevila vždy přibližně kolem osmnácté hodiny večer. Tato křeč přišla nanejvýš jednou do roka. V podstatě ne častěji.
Dané příznaky mne fascinovaly a začal jsem hledat jejich příčinu. Některé z nich mi velmi připomínaly následky, popisované cestovateli, kteří se letecky vydali přes několik časových pásem. Tyto symptomy dostaly svůj populární název – jet lag, kombinace slov jet(tryskové letadlo) a lag (zpoždění). Jenomže, a to je to nejpodstatnější, v případě cestujícího se jedná o ojedinělou událost, v případě zaměstnanců ve vícesměnném provozu se jedná o chronické, permanentní přetěžování. Smutným faktem je, a plno lidí si to vůbec neuvědomuje, už samotný dvousměnný provoz, pokud se neodehrává v časovém rozpětí dvaceti hodin (neboť je nutné dodržet předvídatelný a pravidelný spánkový režim), je velmi zatěžující pro lidský organismus. Jenom ten třísměnný je gradací na n-tou. Jde o výraznou chemickou nerovnováhu organismu, kdy cyklus, v kterém tělo pravidelně vyplavuje určité hormony, neodpovídá signálům, které člověk vnímá ve svém okolí. Mozek ví, že je noc, ale oči naznačují, že je den. Tato nerovnováha vytváří pro mozek velký zmatek. A tak využívá jediný nástroj, který má, aby dal člověku na vědomí, že je něco špatně. Vytváří intenzivní pocit nepohodlí. Jeho cílem je donutit člověka, aby začal jednat jinak. Aby se pokusil vytěsnit právě ten faktor, který způsobuje chemickou nerovnováhu jeho těla. Bohužel však společnost nás tento jediný obranný organismus těla nutí zcela ignorovat. Jak už to u těchto událostí bývá, lidské tělo má velkou míru schopnosti regenerace. Dokáže napravit i rozsáhlá poškození. Nicméně neznamená to, že si nenesete následky. Jde o kumulaci škod, které se následně projeví až po několika letech trvalé zátěže. Nepozorujeme tedy škody ve chvíli, kdy máme dobré predispozice je opravit, ale až ve chvíli, kdy je pozorujeme jako závažné, častokrát až chronické poškození organismus. Toto poškození způsobuje v organismu stres. Způsobuje vyplavování kortizolu a adrenalinu po dobu delší, než kterou organismus po miliony let využíval k obraně, či útěku. Lidský organismus jednoduše není stavěný na neustálou a dlouhodobou stresovou zátěž. Pokud pak ještě nenásleduje dostatečná fáze regenerace, je pro něj těžké odstranit vzniklé škody. Podíváte-li se na důsledky směnného provozu, vidíte zvláštní paralely, které mohou být připisovány špatnému životnímu stylu. Už jen fakt, že ve večerních hodinách je zaměstnanec nucen k zvýšenému fyzickému výkonu, a to v době určené na uklidnění organismu jako přípravnou fázi před spánkem, dochází k narušování správného cyklu vyplavování hormonů a tím k poruchám spánku, zvýšenému ukládání tuku a většímu pocitu hladu. A to obzvláště ve večerních a nočních hodinách. Zvýšená fyzická námaha tak nutí zaměstnance k navýšení příjmu potravy a namísto vytváření svalové hmoty naopak k tvorbě tukových zásob. A tady narážíme na falešný pocit, že zaměstnanec má prostě nedostatek pohybu. Možná i má, ale hlavně má silně narušené přirozené biorytmy, které si člověk vytvářel miliony let a snaží se je uměle změnit období pouhých desetiletí. Pokud se pak podíváte na možné důsledky dlouhodobé práce ve směnném provozu, nenechá vás to klidnými. Onkologická onemocnění zažívacího traktu, či mozkových tkání, mrtvice, infarkt, cukrovka, chronické spánkové poruchy, problémy se žaludkem, žlučníkem, střevní onemocnění, různá neurodegenerativní onemocnění. Všechny následky se tváří celkem banálně, neboť se většinou projeví až po letech, v době, kdy si je nejsme ani ochotni dát do souvislosti s porušováním přirozených biorytmů. V tom se právě skrývá nebezpečnost celé problematiky.
Výše popsané však častokrát považujeme za nepřirozené, či dokonce škodlivé pro organismus hlavně ve spojení s noční prací. Málokdo si však uvědomuje, jek velkým problémem je jen běžný, zdánlivě bezpečný, dvousměnný provoz. Lidé, kteří mají kompetenci hodnotit důsledky dvousměnného provozu na lidský organismus, častokrát sami takový provoz nikdy nezažili. A tak si ani neuvědomují, že každý týden probíhá razantní změna spánkového, ale i stravovacího období. Neustálé změny příjmu potravy, kdy první jídlo jíme později, ale i později večeříme, další týden naopak jíme mnohem dříve, mají velký vliv na vyplavování hormonů a celkově trávicí ústrojí. Ještě horší situace je ale v systému řízení spánku. V jeden týden usínáte nejdříve kolem půlnoci. V následující týden ale musíte vstávat už před pátou hodinou ranní. Vaše tělo si navykne usínat právě kolem půlnoci. A i když jdete spát dříve, jen se v posteli převalujete a ne, a ne usnout. Ráno se pak probouzíte nevyspalí a s organismem plným toxinů, které vaše tělo nedokázalo vyplavit. Bohužel však díky neustálému střídání takovýchto cyklů se nacházíte v permanentním stresu z nedostatečného spánku. Téměř celý čas dvousměnného režimu nedokážete dosáhnout kvalitního spánku, který by umožnil plnou regeneraci a očistu organismu, což vede hlavně ke koncentraci toxických látek v mozku a neustálou sprchu kortizolu, který vyvolává záněty. Ideální ke vzniku právě výše jmenovaných neurodegenerativních onemocnění. Není tu sice faktor problémů s vyplavováním melatoninu, ale o to více si člověk užívá kortizolové bouře. Mimochodem, pokud se podíváte na škodlivost práce v noci, s porovnání práce na směny, noční práce je daleko nebezpečnější, ale dlouhotrvající práce na směny je s ohledem k poškození mozku není o nic méně nebezpečnou, neboť nedochází k vyplavování toxických látek, jako je tomu při plnohodnotném spánku. Dostáváme se tedy k paradoxu, kdy je nepřetržitý provoz v rozvržení dva dny noční směny, dva dny volno, tři dny ranní směna mnohem méně zatěžující pro organismus než klasický dvousměnný provoz s cyklem o pěti dnech směny a dvou dnech volna. Člověk se totiž novému režimu přizpůsobuje tři až pět dnů. Než se tedy organismus ve čtyřstěnném provozu přizpůsobí novému režimu, už je opět v přirozeném biorytmu se spánkem v noci. Z hlediska rozvržení pracovních směn s následkem na poškození organismu nám tedy vychází, že jediný bezpečný systém je jednosměnný provoz, o hodně hůře je na tom provoz čtyřsměnný s krátkými cykly, následuje provoz dvousměnný a nejvíce devastuje organismus klasický třísměnný provoz s pětidenním cyklem. Lidský organismus zajisté zvládne i třísměnný provoz. A jsou pracovní pozice, které se bez nočních směn neobejdou. Nicméně je třeba dodržovat jistá pravidla. Čím starší je člověk, tím fatálnější jsou důsledky na lidský organismus. Všeobecně se doporučuje s ohledem na zdravotní rizika vykonávat práci s podílem nočních směn maximálně po dobu deseti let a maximálně do věku třiceti pěti let. Navíc práce v noci, ale i v dvousměnném provozu, má mnohem fatálnější důsledky na lidský organismus při vyšším stresovém a fyzickém zatížení, což je základní popis práce výrobního dělníka. Mnohem menší zátěží pak bude pro obsluhu restaurace, která nemusí celý večer podávat maximální možný výkon s vysokou mírou fyzické zátěže ve vysokém tempu. A častokrát i pro lidi, pracující v profesích, které vyžadují držet noční pohotovost, ale v době klidu umožňující téměř plnohodnotný odpočinek.
Nicméně směnná zátěž je jen dílkem skládačky s názvem zátěž organismu manuálně pracujících zaměstnanců. Celý problém častokrát násobí ještě abnormální a jednostranná fyzická zátěž, vynucovaná přesně daným pracovním postupem a v nejvyšším možném pracovním tempu, aby se dosáhlo co nejvyšší možné efektivity na úkor postupné devastace organismu zaměstnance. V západních zemích podnikatelé už dávno pochopili, že zaměstnanci nejsou jenom zdroj zisku, který lze najmout, vytěžit a po zničení jednoduše odhodit, neboť náklady na zapracování nového zkušeného zaměstnance převyšují náklady na udržení plynulé a předvídatelné výroby. V postkomunistických zemích se ve mnoha firmách vžil názor, že pokud něco zvedne pracovník sám, není třeba tam zavádět mechanizaci. Tento názor je v naprosté opozici moderním západním firmám, které považují zaměstnance za moc cennou komoditu, aby s ní tolik plýtvali. Na přelomu století jsem dělal v dřevovýrobě. Ta se považuje za lehký průmysl. Přesto jsem každý den přicházel z práce velmi unavený. Častokrát jsem přišel domů, sedl si na postel a probudil se o desítky minut později. V té době jsem to nechápal. Až o deset let později jsem se doslechl, že možná kumulativní zátěž pro manuální manipulaci za jednu směnu pro muže je maximálně deset tun. Já si spočítal svou. Za směnu jsem musel vyrobit osm palet výrobků. Podle dokumentace k paletám byla celková váha palet tisíc dvě stě až tisíc pět set kilogramů, včetně samotné palety o hmotnosti třicet kilogramů. Za směnu jsem tedy na paletu přesunul devět až dvanáct tun materiálu. Ale já nejen sundával výrobky ze stroje. Já je musel dát i na stroj. Tedy celkem mi rukama za směnu prošlo osmnáct až dvacet čtyři tun. Běžně jsem tedy dvojnásobně překračoval maximální možnou zátěž. A podobný příběh jsem slyšel z úst zaměstnance kurýrní služby. Není to tedy ojedinělý problém. Pokud tedy zaměstnanci musí vykonávat jednostrannou, extrémně fyzicky náročnou práci ve vysokém tempu, je těžké věřit, že jim chybí pohyb. Naopak tito zaměstnanci mají přemíru fyzického pohybu. Doslova jsou přetěžováni fyzickým pohybem. A pokud jim doporučíte další pohyb, i když v jiném tempu a pro jiné svalové partie, tento pohyb navíc jim nepomůže. Pro tělo to bude jen další fyzická zátěž. Další stres, který je doslova dorazí. Ne, tito zaměstnanci potřebují hlavně relaxovat a odpočinout si. A tohle si lidé, kteří manuálně pracujícím zaměstnancům doporučují sport, poněkud neuvědomují.
Posledním střípkem do skládačky je vysoká míra stresu na pracovišti. Na manuální zaměstnance je dnes kladena vysoká míra odpovědnosti, stresu a požadavků na odbornou znalost. Už dávno není manuální práce bezduchou manipulací a stereotypním úkonem. Vysoká míra technické náročnosti současných technologií si vyžadují neustálé korekce výrobních zařízení, hluboká úroveň technologických a materiálových znalostí a neustálé balancování mezi výrobním výkonem a kvalitou výroby. A to obzvláště ve firmách, které roky odmítají investovat do nových technologií a zaměstnanci vyrábějí na desítky let starých strojích, které už dávno přežily svou životnost a jejichž díly už dávno ztratily svou tuhost a přesnost osazení. Zaměstnanci jsou tedy celý den pod vysokou mírou stresu a neustále musí korigovat nastavení stroje, aby udrželi vysokou míru přesnosti, aniž by klesl jejich výrobní výkon. Za celé úsilí pak dostanou tak mizernou mzdu, že mají při současných cenách problém vůbec vyjít s penězi. Právě tato smrtící trojkombinace – vysoká míra stresu, fyzické zátěže a zátěže směnného provozu – pak tvoří skutečný „smrtící koktejl“, který nesmírně zatěžuje náš zdravotnický systém a v budoucnu odčerpá miliardy korun na léčbu následků zdravotní devastace zaměstnanců ze strany jejich zaměstnavatelů. Ne, velké části zaměstnanců skutečně nechybí pohyb. Ne, nemají špatnou životosprávu. Hlavně je likvidováno jejich zdraví záměrným přetěžováním ze strany zaměstnavatelů, aby si tito snížili investice do vlastní výroby a zvýšili osobní zisky.
