Článek
Narodil se 3. 10. 1936. Otec vlastnil továrnu na boty. V roce 1938 po Mnichovu spáchal sebevraždu. Chtěl tímto zoufalým činem chránit své nejbližší. Byl Žid a i když Holice, kde žil, nepatřily do oblasti Sudet, tušil, že si ho Němci dříve či později najdou. Janovi byli tehdy teprve dva roky a o jeho tragickém konci se dozvěděl až v dospělosti. Na dětství tak rád vzpomínal.
Byl třetí dítě v pořadí, po sestrách Adéle a Marii. Matka ale syna nečekala a zřejmě ani nechtěla. Oblékala mu růžové šatičky, nechala ho donosit oblečení nejmladší dcery, v tom měl stejný osud jako náš největší génius, Jára Cimrman. S ním ho spojuje i to, že se stal vypravěčem dokumentárního filmu, jenž mu byl zasvěcen, Stopa vede do Liptákova: https://www.youtube.com/watch?v=BRJANuR69EE
Jan chtěl studovat střední školu. Jako syn továrníka však nebyl přijat. Zamířil tedy na keramickou průmyslovku do Bechyně, na kterou ho vzali, nebyl na ni žádný nával. Probudil se v něm zájem o sochařství, výtvarné umění, ale i divadlo. Zkusil přihlášku na DAMU. Tam naštěstí brali do úvahy talent, ne původ a byl hned napoprvé přijat. Ne ovšem jako herec, studoval režii. Prvním působištěm po absolutoriu bylo ostravské Divadlo Petra Bezruče.
Následovalo angažmá v pražském Činoherním klubu. Patřil k zakladatelům i vůdčím osobnostem této legendární scény. Jako herec se poprvé uvedl ve Smočkově Pikniku, Evald Schorm ho obsadil do role Raskolnikova v inscenaci Dostojevského románu Zločin a trest. Poprvé režíroval (1965) drama Edwarda Albeeho Zločin v ZOO. Zaměřil se pak hlavně na ruskou klasiku. Uvedl satirickou komedii Revizor od Gogola a čtyři lyrická dramata Antona Pavloviče Čechova - Višňový sad, Na dně, Strýček Váňa a Racek.
Do výčtu aktivit patří scénář „vážné grotesky“ Svatba pozdního léta z roku 2016. Za normalizace musel odejít z Prahy, vrátil se na dlouhých deset let do Ostravy, kde ve Státním divadle režíroval hry Sen svatojanské noci, Leťte, bílé labutě, Ženitba. Z jeho iniciativy vznikla Komorní scéna v Divadle loutek s řadou úspěšných inscenací (Rváč, Cyrano z Bergeracu, Třináct vůní, Hlučná samota.) Toto období pro něj bylo obrovsky komplikované, rodinu vídal jenom o víkendu a zdaleka ne o každém.
Ani finančně na tom nebyl nejlépe, z divadelní gáže u nás ještě nikdo nezbohatl. Nina na tom byla podobně, pouze se mihla v několika filmech, takže vařila hodně úsporná jídla. Ale nestěžovali si, měli jeden druhého, to pro ně bylo vždy nejdůležitější. To jsme však trochu předběhli dobu. Filmoví tvůrci si ho zpočátku nevšímali, dostal jenom malou roli ve filmu Probuzení (1959). Pak ovšem přišla další a hned hlavní, ve válečném dramatu Smrt si říká Engelchen (1963) na motivy románu Ladislava Mňačka.
„Já ten film nenáviděl. Natáčel se 132 dní. I když se děj odehrává v Beskydech, točil se v Krkonoších, protože tam měl kameraman Milič chatu. Já hrál v Ostravě. O půlnoci jsem sedl na vlak, dojel do Prahy. Z ní mě autem, úplně vyplivnutého, odvezli na plac. Trochu mě odškodnili pozváním na festival, i když „jen“ do Moskvy. Přesto šlo o zážitek, viděl jsem řadu skvělých zahraničních soutěžních filmů, ke kterým bych se jinak nedostal.“ Vzpomínal Jan v rozhovoru.
I když dával přednost režii, měl úctyhodný herecký rejstřík, vynikl například jako fanatický řádový rytíř v dramatu Údolí včel. Tam se mu stala další nemilá příhoda, nešťastně se poranil. Po představení v Činoherním klubu to pro zábavu okolí líčil následovně: „Rána se zanítila. Lékař trval na převozu do nemocnice, jelikož ošetření na místě by bylo velmi bolestivé. Můj ctěný kolega, František Vláčil se ovšem vyjádřil tvrdě a nekompromisně: ‚Má ve scénáři, že je statečný rytíř? Má. Tak mu to fikněte přímo tady.“
Pak pokračoval dalším zážitkem: „Já dostal roli špiona v parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. Nevěděl jsem, jak to hrát, žádný film s Bondem se u nás celkem pochopitelně nepromítal. Dodal jsem si odvahu a šel pro radu za Janem Werichem, který, než ho přeobsadili, hrál padoucha v bondovce Žiješ jenom dvakrát. Humorně to shrnul do tří vět: ‚Vysoký, ješitný, arogantní, elegantní a odvážný ochlasta. Děvkař se šarmem, inteligencí, černým smyslem pro humor. Umí dobře střílet a zabíjet i pohledem.‘“
Agent WC4 s Květou Fialovou
Jeho pojetí se nelíbilo Jiřímu Sovákovi. Tvrdil, že se mu nikdo nebude smát, v čemž se ovšem spletl. Vztah k mladšímu kolegovi měl ale přezíravý, odtažitý. Považoval ho za nezkušeného kandrdase, jako soka herecky nedůstojného. Přitom se mu vyrovnal, odehrál, hlavně na divadle, mnohem víc vážných a náročných rolí než on. Exceloval i v psychologickém dramatu Evalda Schorma Den sedmý, osmá noc. Film, bohužel, hned skončil v trezoru. I on dostal zákaz. O jeho vynucené ostravské anabázi byla řeč.
Chtěl ještě uvést divadelní hru, v níž nabídl hlavní roli Janě Brejchové. S ní ho pojilo přátelství, nic víc (Nina byla jeho první a poslední žena, od té doby ho už nezajímaly.) Jana měla hrát roli matky, která se nestará o dceru. Netušil, že je to pro ni bolestivé i aktuální téma, protože se úplně stejně zachovala k vlastní dceři, Tereze, vychovávala ji její sestra. Takže v tom viděla nečestný úmysl a ukončila s ním kontakt.
Filmové herectví Jana Kačera bylo civilní, nevtíravé, minimalistické. Soustředil se na výraz, střídmá gesta, sílu a zároveň zranitelnost. Za herecký idol považoval Marlona Branda. Stejně jako on byl ochoten pro roli mnoho obětovat - zhubnul 15 kilo, naučil se latinsky, jezdit brilantně na koni. Byl výborným vypravěčem a já se často, stejně jako jeho kolegové, těšil na historky, vypravované u sklenky vína po představení.
O Nině mluvil vždy s láskou. Byla pro něj vším. On pro ni také. Ale to je téma na jiný, další příběh. Měli tři dcery, devět vnoučat, přesný počet pravnoučat neznám, ale vím o čtyřech. Poslední divadelní rolí Niny Divíškové byla v roce 1999 matka, v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství v Dejvickém divadle. Krátce poté ji bohužel navštívil pan Alzheimer. K tomu se přidaly nemoci stáří. Rvala se s osudem statečně, ale boj s ním se nedá vyhrát.
„Byli jsme spolu a celej den mezi námi nepadlo slovo. Navíc strašně těžce dejchala, prostě trpěla. A já se ptal Boha, jestli může nějak způsobit, aby se netrápila. Přitom se mi vybavil film Láska, v němž muž - hrál ho Jean Luis Trintignant - polštářem udusí milovanou, ale smrtelně nemocnou ženu. Taková hrůza na mě padla… Tak jsem se modlil, jak to udělat. A ona za tři dny zemřela.“ Líčil její poslední chvíle přátelům.
I když se o Jana rodina poté vzorně starala, pozvolna rezignoval na společenský život. Občas šel na fotbal fandit své milované Slávii, ale přežíval tak trochu z podstaty. Nina mu prostě hrozně moc chyběla, pohledem ji v bytě stále hledal. Útěchu našel u dcer i jejich ratolestí. V nadsázce tvrdil, že mladý pes omladí starého a vypelichaného.
Ale i u něho se začínaly projevovat nemoci, související s věkem. Napsal o sobě čtyři knihy - Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům a Zadními vrátky. Při oslavách osmdesátin v roce 2016 poznamenal k přítomným novinářům: „V osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlejch úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladkej.“
A pustil se také do bilancování:„Já byl jenom trouba z Holic a zůstal jím. Nestydím se za to. Povedlo se mi potkat spoustu zajímavých lidí, kteří mi něco dali. Sešel jsem se s těmi, u nichž mě vůbec nenapadlo, že bych je mohl potkat - s papežem a anglickou královnou. Myslím, že mohu odejít z tohoto světa spokojen, byl to zajímavý život.“
Byl nositelem řádu Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile za zásluhy, dostal i čestnou Cenu Thálie. Ke konci měl potíže s neuropatií, srdíčkem, játry. Pak dostal zápal plic. Pět dní před smrtí podepsal reverz, chtěl zemřít doma. Stihl ho ještě navštívit přítel, režisér Vlastimil Venclík. 24. května 2024 se jeho pouť světem v osmdesáti sedmi letech uzavřela. Odpočívá s milovanou Ninou na Sliveneckém hřbitově v Praze 5.
Hrob
Zdroj: Osobní vzpomínka autora
https://www.csfd.cz/tvurce/1614-jan-kacer/biografie/
