Článek
Jana se narodila 26. března 1938 v Praze, původně jako jedináček: „První šok v životě jsem zažila, když mi byly asi tak čtyři roky. Vedle našeho bytu v Kobylisích byla střelnice, kam za války nacisté sváželi lidé na popravu, výstřely, nářek a pláč jsem slýchávala denně. Já sice tehdy moc netušila, co se děje, ale společně s maminkou jsem poklekla a modlila se. Šest neděl po osvobození se narodila sestra, Dana.
I když byl mezi námi věkový rozdíl sedmi let, nikdy nám to tak nepřipadalo. A vždy jsme držely pohromadě, zvlášť poté, co se naši rodiče rozvedli. I když nás tatínek každou neděli navštěvoval, bral nás na výlety a dával najevo, že o nás stojí, pocit neúplné rodiny se na nás podepsal. Navíc maminku rozvod natolik psychicky poznamenal, že skončila v invalidním důchodu. Musela vyžít s málem, měsíčně brala 360 korun penze a 400 korun alimentů.
I když se snažila přivydělat, stále to nestačilo, k večeři byl kolikrát jen suchý chleba s bílou kávou. Péče o domácnost tak byla hlavně na mě, i když sestra také pomáhala, jak mohla, uklízely jsme, mezi naše povinnosti patřily nákupy, nošení uhlí, vaření večeře a do toho jsme dělaly domácí úkoly. Každá jsme ale úplně jiná. A to je asi důvod, proč jsme si skvěle rozuměly.“
Dana je hodně svědomitá, pilná, cílevědomá, vyloženě studijní typ, navíc jí šly i „mužské“ obory, matematika, fyzika. Každý čekal, že půjde na vysokou školu technického zaměření. To, že se přihlásila na DAMU a přijaly jí, byl - nejen pro mě - docela šok. Zvlášť proto, že se předtím o kumštu vyjadřovala spíš opovržlivě. Já ale někde uvnitř věděla, že herectví pro ni není dělaný.
To se ukázalo poté, co dostala v pohádce Tři oříšky pro popelku roli Dory, nevlastní sestry Libušky. Po ní dostávala nabídky, ale byla těhotná, takže je odmítala. Nakonec se rozhodla věnovat rodině, přestěhovala se do Mladé Boleslavi. Není velkoměstsky založená a davy lidí nemusí. Hrála sice dál, ale jen občas a vedlejší role, poslední v roce 2008 v televizním filmu Ďáblova lest." Tím končí vzpomínky Jany Hlaváčové.
Její filmový debut byl z říše snů, už jako studentka dostala hlavní roli svůdné „čarodějnice“ v komedii Kam čert nemůže, po boku Miroslava Horníčka (zpočátku na ni pohlížel s mírným despektem, ale brzy se přesvědčil o jejím talentu.) Jinak v ní hráli i další slavní herci - Rudolf Hrušínský, Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, takže o zábavu bylo postaráno i mimo dohled kamer.
Jana, ještě před absolutoriem na DAMU, dostala nabídku z naší první scény, ale odmítla. Byla totiž zamilována do kolegy Jiřího Michného, člena činohry divadla J. K. Tyla v Plzni, takže ho tam následovala. Vzali se a měli spolu dceru, Terezu. Dva roky poté se ale Jiří dozvěděl, že má pokročilou roztroušenou sklerózu, odešel do invalidního důchodu a brzy předčasně zemřel, v 34 letech.
O dceru se jako o vlastní staral její druhý manžel, Luděk Munzar, jehož jméno převzala. I když měla herecké geny, mihla se jen v pohádce Třetí princ, stala se inženýrkou a působila u Městské policie v Kutné hoře. V roce 1971 se narodila dcera, Barbora, z té se už herečka stala. Jana mezitím dostala podruhé nabídku z Národního divadla, tu už přijala.
S Luďkem Munzarem
Zářila ve ve hrách Višňový sad, Naši furianti, Král Lear, Náměstíčko. Role Emilie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos jí vynesla Národní cenu, byla i dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie a Ceny Františka Filipovského za dabing. V roce 1988 jí byl propůjčen titul Národní umělkyně. V roce 1977 jako jedna z mála nepodepsala s manželem Antichartu, asi něco tušili, takže na shromážděni umělců raději vůbec nepřišli.
Z Národního divadla odešli spolu v roce 1990, na protest proti novému vedení činohry, ale i angažmá Miroslava Donutila. Jana Hlaváčová se věnovala i pedagogická práci, na DAMU byl jedním z jejích studentů Ivan Trojan. I když byla hlavně charakterní herečka, nevyhýbala se komickým rolím, jako třeba zdravotní sestra Tonička ve filmu Jak básníkům chutná život a dalších dílech.
V pokročilém věku ji sužovala Parkinsonova choroba, ke které se přidaly deprese z toho, že nemohla hrát. Na veřejnosti se od roku 2013 téměř neobjevovala: "Nemám chuť chodit ven ani s nikým mluvit. Nechci. Za prvé se mi občas komunikuje velmi těžce a za druhé jsem se toho v životě namluvila až až. „Bylo to moc hezké, ale bylo toho dost, jak se říká. Já teď už chci jenom v klidu dožít,“ tvrdila smutně.
O šest let později, po smrti Luďka, ji přestal bavit život: „Nejraději bych šla za ním, ale zabít se nedokážu. Budu si ten pohár smutku vypít až do dna, snad to nebude dlouho trvat.“ Bohužel se spletla, byla naživu ještě pět let a čekala na smrt jako na vysvobození. Dožila se 85 let.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jana-hlavacova-sestra-dana-munzar-munzarova-matouskova.A240115_132250_lidicky_zar
https://www.fdb.cz/osobnost/1553-jana-hlavacova
https://www.seznamzpravy.cz/tag/jana-hlavacova-14872
