Článek
Shodli se, že se na ničem neshodnou, což platilo pro oba národy, měly odlišnou historii, tradice, cíle i priority. Na Slovensku hrálo velkou roli v Čechách skoro„zaniklé“ katolické náboženství, přetrvávala častá nevraživost, naši „bratři“ měli pocit, že se vše řídí z Prahy, my zase, že je živíme - rozpočet se dělil 50:50 i když nás bylo o polovinu více. Tyto desetiletí pěstované rozpory byly nepřekonatelné. Naštěstí se nakonec alespoň dokázali domluvit, že nejlepším řešením bude vznik dvou samostatných států.
To se - i přes odpor části veřejnosti z obou stran - nakonec uskutečnilo. Svět poté oceňoval nenásilnou formu, většinou v těchto případech docházelo k občanské válce. Vyjednávání se dramaticky zhoršilo, když se o roli mediátora pokusil i Václav Havel, který byl na Slovensku všeobecně nenáviděn. Důvodů bylo několik. Od dob prezidenta Edvarda Beneše vedla vždy první zahraniční cesta hlavy státu vždy k severním sousedům (T.G. Masaryk, přestože byl napůl Slovák, tam jel až za tři roky!) Tuto tradici neporušil ani Klement Gottwald.
Naopak, jel dokonce do Bratislavy nechat si odsloužit děkovnou mši, ačkoli o perfidních motivech u něj netřeba pochybovat. Havel Slovensko navštívil poprvé až po předlouhých čtyřiceti (!) dnech. Přitom byl očekáván už 21. 11 1989 v katedrále sv. Martina a rektor Kňažského seminára sv. Cyrila a Metoda Ján Korec byl připraven odsloužit slavnostní mši na uvítanou. Tento vězněný a tajně vysvěcený kněz měl na Slovensku obrovskou autoritu i popularitu. Celý národ bral tento krok jako těžkou urážku.
V bratislavské katedrále bylo navíc v letech 1530–1860 vysvěceno devatenáct uherských panovníků a jedenáct královen, včetně Marie Terezie. Není divu, že když pak Havel do metropole Slovenska skutečně dorazil, byl uvítán místy pískotem a házením různých předmětů, mezi nimiž scházeli plyšoví medvídci. Těžko říci, co stálo za jeho rozhodnutím, které mu mnozí blízcí vymlouvali, včetně jeho kancléře Karla Schwarzenberga. Nedá se ale říct, že by Slováky nesnášel, jako před ním Novotný, spíš je nechápal, hlavně jejich ego.
Další, co Slováci Havlovi dodnes nikdy nemohou odpustit, byl jeho podíl na zrušení zbrojní výroby, zaviněném idealismem, humanismem a světem bez válek. V tom je ale poněkud nevinně. Zastavení výroby nebylo totiž jen otázkou politiky, ale také trhu. Zbrojní průmysl na Slovensku zaměstnával úctyhodných devadesát tisíc lidí, šéfem koncernu byl Josef Uhrík. O zbrojařství věděl úplně všechno, takže je nejlepší osoba na zhodnocení tehdejší situace.
„Sami jsme si to rozbili. Proto jsem nikdy neřekl, že to zavinil jen Havel. Na druhou stranu šel Američanům na ruku a některé věci mohl a měl řešit jinak. Byl to ale vnitřní rozpad, přišly všechny ty nekalé věci během transformace,“ řekl. Nicméně tento kvalifikovaný názor nemá u veřejnosti šanci, pro Slováky je prostě hrobařem zbrojního průmyslu. Další důvod nenávisti k němu je amnestie a zejména její nepřipravenost jak u nás, tak hlavně u nich. V místních věznicích se nacházelo asi 15 000 věznů, spíš „těžkých.“
Politických bylo naprosté minimum, slovenskou policii totiž kritika režimu ani zdaleka tak „nevytáčela“ jako tu naši. S tím souvisela i vzpoura věznů v Leopoldově, frustrovaných, že se jich netýká, což skončilo smrtí strážce, dalších 29 bylo vážně zraněno. To vše se podílelo na úbytku sympatií k Václavovi Havlovi. Proto v červenci 1992 nezvítězil v prezidentské volbě, když nezískal podporu slovenských poslanců.Tam navíc nebyl lidem téměř znám, ani v Čechách o něm spousta obyvatel do roku 1989 moc neslyšela, natož tam.
Další důvod spočíval v osobě Alexandra Dubčeka, který měl být podle nich ten správný prezident, dokonce se jím měl stát a moc a moc to chtěl. I značná část české veřejnosti ho vnímala jako ideálního kandidáta na úkor Václava Havla. Toho ale nakonec vedoucí síly ve společnosti, Občanské fórum a Veřejnost proti násilí prosadily na hrad, s čímž se Dubček nikdy nesmířil a Havla nesnášel, stal se jen předsedou Federálního shromáždění. Tím byl až do tragické nehody v roce 1992. Těžko říct, jak by se choval při rozdělení státu.
Havel byl jeho náruživým odpůrcem, federativní systém považoval stále za udržitelný, i když popravdě v té době už nebyl, rozpory byly příliš silné a navíc se do nich zapojili extrémisté na obou stranách (Miroslav Sládek) či Slovenská národná strana, ta prosazovala vznik samostatné Slovenské republiky už od roku 1990. Havel se jako záchranu ještě snažil prosadit referendum, ale bylo odmítnuto - opět hlavně našimi bývalými bratry. Mohlo totiž skončit jakkoli…
Vzájemné vazby byly po více než sedmdesáti letech stále dost silné a dlouhodobé. Nakonec Havel 20. července 1992 oficiálně abdikoval, odchod zdůvodnil tím, že nemůže plnit slib věrnosti federálnímu státu. Ještě naposled se pokusil smířit obě strany konfliktu, což mu ovšem nevyšlo, jak Mečiar tak Klaus, ho svorně „nemuseli.“ I když v závěru dělal co mohl, pro zachování státu, na počátku jeho rozpadu stála jeho obrovská chyba, rozhodnutí nepřijet na Slovensko okamžitě po listopadu…
Zdroj: Autorský komentář
https://hlidacipes.org/petr-pithart-chyby-a-omyly-vaclava-havla-slovensko-a-rozpad-spolecneho-statu/https://
www.ceskozive.cz/2023/03/09/dubcek-vzal-vsem-nadeji-chtel-byt-prezidentem-s-havlem-se-nikdy-nesmiril/
