Článek
Díky tomu (a na přímluvu faráře) mohl jít studovat do dnešního Havlíčkova Brodu a Klatov. V obou městech žili, jak vypravuje první Dobrovského životopisec, František Palacký, také dlužníci jeho otce, kteří závazky spláceli lekcemi mladého studenta. Vyrůstal v německém prostředí, Česky do devíti let neuměl, takže se mu někteří spolužáci posmívali: "Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici házel “ a někdy doprovázeli průpovídku kameny…
Přes neblahé zkušenosti brzy zvládl základy češtiny, které zdokonaloval. Jako literární řeč mu však stále zůstávala bližší němčina. Ta tehdy, v době Goetha a Schillera, prožívala zlatý věk. Za svůj mateřský jazyk označoval nicméně vždy český. Své práce ale psal také latinsky, třeba Základy jazyka staroslověnského. Je také autor Zevrubné mluvnice jazyka českého. I díky tomu se stal zakladatelem bohemistiky a slavistiky. Je zde zajímavá skutečnost.
Sám v možnosti českého jazyka, na úroveň využitelnou pro vědecké publikování nevěřil! Patřil nicméně mezi osvícence, představitele kulturního, filozofického i vědeckého hnutí osmnáctého století. V patnácti přišel do Prahy na filozofii. Jezuitský učenec Stepling včas rozpoznal jeho talent a zařídil, aby byl přijat jako novic. Ten komentoval některé jezuitské zvyky sarkasticky, ale oceňoval, že se mu otevírá cesta k nejvyššímu vzdělání.
21. července 1773 byl tento řád oficiálně papežem Klementem XIV. zrušen, katolické státy (zejména Španělsko a Francie) vnímaly vliv jezuitů a jejich nezávislost na státní moci jako hrozbu. Dobrovský se ale rozhodl věnovat dál teologii. Zabýval se hlavně orientálními jazyky, potřebnými pro důkladné poznání bible. Byl sice vysvěcen na kněze, ale aktivně duchovní úřad nikdy nevykonával. Je znám také jako „modrý abbé.“
Ale tato přezdívka se objevila až po jeho smrti, nazval ho tak spisovatel Smilovský v novele Za ranních červánků z roku 1875. Slovo abbé se tehdy používalo pro světské kněze, věnující se vědě a vzdělání, modrý proto, že měl zálibu v barvě nebes. V ní měl nejen veškeré své oblečení, dokonce i střevíce, používal modré kapesníky i stejně tak vázanou bibli. Není divu, podle internetové výzkumné společnosti YouGov je tato barva stále nejoblíbenější.
Lidé ji vnímají jako nejvíc harmonickou a nekonfliktní. Po studiu přijal místo vychovatele synů hraběte Františka Antonína Nostice. Do aristokratického prostředí zapadl dokonale. Byl podle popisu „krásný muž vysoké štíhlé postavy, pravidelných rysů, živého pohledu a výrazného duchaplného vzezření, nenuceného a uhlazeného chování.“ S proslavenou šlechtickou rodinou ho sblížila i neobvyklá příhoda, když se spolu s ní účastnil honu.
Spatřil totiž, že hraběnka nedopatřením vystřelila z pušky na svého syna, s neuvěřitelnou duchapřítomností a obětavostí se postavil kulce do rány. Ta se díky němu mladého hraběte jen nepatrně dotkla, ale Dobrovskému vjela do kyčle. Nostic hrůzou omdlel. Když ho začali křísit, upozornil myslivec, že zraněn byl vlastně Dobrovský, který ležel nedaleko na zemi. V následujících dnech se jeho stav pohyboval mezi životem a smrtí. Nakonec se uzdravil.
Ale osudový projektil se lékařům nepodařilo z těla vyjmout, tak ho v sobě nosil až do smrti! Způsoboval mu bolesti, jim přisuzoval i propuknutí pozdější duševní nemoci (dnes lékaři usuzují, že trpěl bipolární afektivní poruchou.) Někdy se ho zmocnila nevídaná zuřivost (roku 1801 ho chtěla pražská policie dokonce izolovat), většinou se ale choroba projevovala blouzněním, ztrátou kontroly nad tím, co říkal a psal, poruchy orientace.
To bylo nepříjemné zejména pro jeho nejbližší okolí. Ještě mnohem dřív ho ale celý národ nenáviděl. To se stalo poté, co veřejně označil Rukopis zelenohorský, ke kterému se lidé upínali, za podvrh. Učil totiž jednoho z falzifikátorů, Václava Hanku, který, jak potvrdili i Cimrmanologové, již za studia padělal vysvědčení. https://www.youtube.com/watch?v=vma7TQuHu40. https://www.youtube.com/watch?v=1-zwzyB6gJY
Klatbu, do které byl uvržen, vnímal statečně, jako ostatně všechno ve svém životě. I když někdy dobře věděl, že si tím ublíží, nikdy se nebál jít „proti proudu.“ V této chvíli při něm stála snad jenom rodina Nosticů, ta mu byla za záchranu syna nesmírně vděčná a všemi způsoby ho podporovala až do jeho smrti. Reakce na dezinformaci Dobrovského přivedla k rozhodnutí vydávat vědecký časopis, měl „sbírati a uveřejňovati všechna data.“
Jejich souhrn pomohl zmapovat tehdejší stav vědeckého úsilí v Čechách a na Moravě. Vším svým dílem také podnítil zájem o češtinu , ukotvil ji a stabilizoval. Ještě před rukopisy také odhalil další padělek, vydání pražského zlomku evangelia sv. Marka, o němž se věřilo, že ho apoštol sepsal vlastní rukou. Dobrovský prokázal, že rukopis, který roku 1354 získal Karel IV. pro pražský metropolitní kostel, vznikl až v 6. století.
Způsobil tak senzaci - většina kléru v Čechách považovala takové tvrzení za „rouhačské“, vysocí církevní hodnostáři ,včetně papežského nuncia ve Vídni, však uznali Dobrovského důvody a ocenili jeho důmyslný postup.Po několika letech působení jako redaktor si pak vyzkoušel i druhý pohled na literární tvorbu - totiž z pozice cenzora. Tento úřad, který měl vždy špatnou pověst, přijal v roce 1786.
Ihned ustanovil, aby se v duchu osvícených ideálů prohlédla veškerá literatura vydaná v posledních pěti letech a aby se z ní, zejména z různých modlitebních knih, odstranilo všechno „ohlupující bejlí“, které do nich nakupila „mnišská pověra“. Dobrovský se jako cenzor nepochybně osvědčil. I když byl vlastenec, přednesl před císařem Leopoldem II. oslavnou řeč „O oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému.“
Ovšem současně upozornil, že Slované tvoří podstatnou část obyvatelstva této říše, která právě i jim vděčí za svůj rozkvět. Proslov vyvrcholil žádostí, aby císař ráčil „chrániti českou národnost s její řečí mateřskou tímto drahocenným dědictvím jejich předků proti příkrému zacházení a neskromnému útlaku.“ Císaři se Dobrovského řeč zalíbila a na znamení přízně a spokojenosti předal Učené společnosti jako dar 6000 zlatých.
Ty byly kromě jiného použity na Dobrovského cesty do Švédska a Ruska, na nichž pátral po starých památkách české literatury. Situace se změnila za Leopoldova syna Františka, kdy mu byla odepřena možnost veřejného působení, nemohl tak realizovat bohaté schopnosti, zázračnou paměť a analytické myšlení, byla mu povolena jenom vědecká práce. Žil z malé penze a musel proto využívat pohostinství přátel a příznivců, včetně Nosticů.
Roku 1795 se u něj poprvé projevila duševní choroba. Tu sice s pomocí lékařů přemohl, ale potom se vracela skoro pravidelně. Dobrovský odmítal představu, že jeho stavy a deprese mohou pocházet z usilovného studia, a přičítal je spíše následkům postřelení. V jeho dopisech tak můžeme číst různé fantastické návrhy a předpovědi rozmachu Slovanstva. On si samozřejmě uvědomoval, jak se šíří němčina a český jazyk zaostává, nedrží krok.
Werichova vila
Jeho nejnadanějším i nejvděčnějším žákem byl František Palacký. Dobrovský zemřel 6. ledna 1829. Ze zapomenutí a podceňování ho vytrhl až T. G. Masaryk, který se k němu přihlásil jako ke svému předchůdci. Jako kritický intelektuál, stavící nade vše - i nad údajný národní zájem - hodnoty nezávislého poznání, žije Dobrovský našem povědomí dodnes. Zemřel v Brně, kde je i pochován.
V letech 1798–1803 ale přebýval ve vile Jana Wericha, kam se vrátil jako duch. Jeho kroky v podkroví slyšel nejen on Voskovec - ten na Kampě bydlel do roku 1948, kdy emigroval - ale i další obyvatel, básník a překladatel Vladimír Holan. Zažil je i novinář Jiří Janoušek, skeptik až na půdu, což v tomto případě sedí. Podle mýtů měla přinášet obyvatelům domu smůlu, trápení a nešťastné osudy kletba žebravé ženy.
Zdroj: https://babinet.cz/tajemno/clanek-28765-prazska-werichova-vila-stizena-davnou-kletbou-se-v-poslednich-letech-znovu-probouzi-k-zivotu
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73927/josef-dobrovsky-zaslouzil-se-o-narodni-obrozeni-zachranil-zivot-slechtice-a-dozil-stizen-silenstvim.html
