Článek
Povím vám příběh. Začátkem roku jsem se rozhodl, že si koupím nové auto. Zašel jsem tedy do prodejny značky Mercedes, vybral jsem si jeden z vystavených modelů a řekl obsluze, že bych jej chtěl koupit. Jaké bylo moje překvapení, když mi sdělili cenu. Jeden milion a sedmsetpadesát tisíc. To je nehoráznost. Samozřejmě jsem hned odešel. Co si to vůbec dovolují? Automobilka Dacia prodává automobily, které vás převezou z místa na místo stejně jako onen Mercedes za třetinovou cenu! Jak píšu – nehorázné!
Přijde vám to, co jste teď četli, jako nesmysl? Mně také, ale přesně takhle nejspíš přemýšlejí lidé, kteří píšou třeba takového články: Byli jsme na Orlíku a valili jsme oči z cen vstupného. 450 Kč na osobu je nehoráznost.
Autor článku se tam pohoršuje nad tím, že přišli s kamarády k Orlíku, zjistili, že vstupné stojí 450 korun, a tak tam nešli, protože je to moc a jiné památky jsou levnější a lepší. OK, je to smutné, ale víc než o čemkoliv jiném to něco říká o autorovi článku. A to něco je, že by ten člověk (který si říká Traveler) neměl nikam cestovat.
Základem cestování je totiž příprava. Stačí se podívat na webové stránky zámku Orlík a zjistíme, že je cena vstupu 450 korun. Nemám na to anebo to nechci platit? Co jen s tím? Můžu třeba jít někam jinam! Existuje spousta skvělých míst, které jsou zadarmo nebo se tam platí jen minimální vstupné. Nezjistit si základní informaci o cíli své cesty je přinejmenším hloupé a jistě vás napadne spousta situací, kdy by to mohlo být i nebezpečné.
Neobstojí ani argument, že tam někdo pár let zpátky byl a bylo to rozhodně levnější. Věci se prostě mění (což ví i Bob Dylan). Zdražuje spousta věcí a asi si jen málokdo umí představit, kolik peněz stojí správa takového zámku.
Označovat cenu účtovanou kýmkoliv za cokoli jako nehoráznou je nesmysl. Věci stojí tolik, kolik jsou za ně lidé ochotni zaplatit a za kolik se je nabízející straně ještě vyplatí je prodávat. Čím dřív tuhle základní ekonomickou poučku většina lidí pochopí, tím lépe. Neexistuje totiž nic jako „právo podívat se na soukromou památku za cenu, která mi přijde rozumná.“
Zajímavý kontext celá tato rádobykauza dostává, když si uvědomíme historii Orlíku a dalších (nyní již naštěstí soukromých) hradů a zámků. Zrovna v případě Orlíku nás majitel pouští do svého baráku, který mu na dlouhé desítky let někdo ukradl; měli bychom být vlastně spíše rádi, že se tam vůbec můžeme podívat.
No a už vůbec se mi nechce něco psát k bandě ubožáku v komentářích pod článkem, kteří si přišli jen kopnout Karla Schwarzenbergera…
