Článek
A výsledek? Dneska ta realita narazila do zdi v rychlosti tři sta kilometrů za hodinu. Vysokorychlostní tratě, tenhle mokrý sen všech vizionářů, kteří se vidí v Paříži dřív, než si dopijí kafe, jsou v našich českých podmínkách prostě ekonomická sebevražda.
Představte si, že máte v kapse pětistovku, v lednici dva dny prošlý jogurt a v garáži auto, kterému upadává výfuk. Co uděláte? Normální člověk koupí večeři a nechá si přivařit ten výfuk. Český stát na to jde ale jinak. Rozhodne se, že si na leasing pořídí Ferrari. Dva biliony korun. To je částka, o které se u vysokorychlostních tratí (VRT) bavíme. Abychom si to přiblížili – to je tolik peněz, že kdybyste je vysázeli na hromadu, tak si jich nevšimne ani největší optimista v dozorčí radě státních drah. A co za ty peníze dostaneme? Ušetřených čtyřicet minut na cestě z Prahy do Brna.
Když se ministra zeptali, kolik bude stát jízdenka, odpověď byla upřímná až to bolelo: „Při nákladech dva biliony korun za celou síť zaplatí cestující v jízdence patnáct stovek i za takovou trasu, jako je Praha–Brno.“ Tak si to spočítejte. Kdo z vás pojede z Prahy do Brna za 1500 korun, aby tam byl o půl hodiny dřív? Manažer nadnárodní korporace, kterému to platí firma? Možná. Ale babička z Vysočiny nebo student s batohem určitě ne. Ti raději zůstanou v tom starém dobrém „loudáku“, který sice trochu vrže, ale nestojí půlku výplaty.
Comic by common sense
Problém je, že my tady neustále řešíme, jak se dostat z bodu A do bodu B kosmickou rychlostí, ale úplně ignorujeme fakt, že se v tom bodě A ani v bodě B nedá pořádně zaparkovat, chodníky jsou tam v rozkladu a regionální tratě, po kterých jezdí miliony lidí do práce, připomínají skanzen z dob mocnářství.
Ministr dopravy teď vlastně řekl nahlas to, co si všichni myslíme, když stojíme v koloně na D1: „Lidi, my na to prostě nemáme.“ A je to osvěžující. Je to jako když vám v autoservisu řeknou, že to auto už nemá cenu opravovat, místo aby z vás tahali peníze za novou vůni do interiéru, zatímco vám hoří motor.
Vysokorychlostní tratě jsou v našem podání jen dalším „projektem pro projekt“. Je to nablýskaná hračka, kterou chceme, abychom v Bruselu vypadali jako frajeři, co drží krok se Západem. Jenže Západ má ty tratě propojené mezi obřími metropolemi s miliony lidí. My chceme propojovat Prahu a Brno, což jsou v evropském měřítku v podstatě dvě větší předměstí, která dělí jen kousek pole a pár kopců.
Stát by se měl starat o to, aby věci fungovaly pro většinu, ne pro horních deset tisíc, co spěchají na schůzku. Pokud máme v rozpočtu díru jako po výbuchu, nemůžeme si hrát na budování hypermoderní budoucnosti na dluh, který budou splácet ještě vnoučata našich vnoučat.
„Pokud se vám moje úvaha líbila a chcete mě podpořit v dalším rýpání do státních projektů (nebo mi jen chcete přispět na jízdenku v tom loudáku), můžete mi poslat na kafe přes tlačítko níže.“
