Článek
Pokud jste si mysleli, že největší výzvou pro olympionika je trénovat čtyři roky v kuse, krotit nervy před miliardami diváků a pak vteřinu po vteřině vyždímat ze svého těla maximum, byli jste na omylu. Skutečný boj začíná až doma v obýváku, kde musíte svou čerstvě vyhranou medaili bránit před agresivním kyslíkem, vlhkostí a pohledy, které by ji mohly nechtěně oloupat.
Zprávy z tábora italských výrobců a pařížských organizátorů jsou totiž osvěžující jako sprcha ledovou vodou uprostřed srpna. Ukázalo se, že ty nablýskané placky, za které sportovci položili duši, se rozpadají v přímém přenosu. „Oficiální vysvětlení? ‚Zapomněli jsme na lak.‘ No neberte to! To je perla, kterou by nevymyslel ani největší vizionář v tiskovém oddělení prodeje deštníků z cukrové vaty. Zapomenout lak na olympijské zlato je totiž stejný výkon, jako vyprojektovat zaoceánský parník z kartonu a pak ho zapomenout nalakovat, protože jste zrovna řešili, jestli barva záchranných člunů ladí s vaším mokrým snem o ekologii.“
Vlastně je to geniální metafora dnešní doby. Žijeme v digitálním skanzenu, kde všechno musí vypadat fantasticky na Instagramu, ale v reálném světě to má výdrž bižuterie z pouti. Olympijská medaile se nám změnila v regulérní stírací losovačku. Vyhrajete, radujete se, a za dva dny se vám pod rukama začne objevovat „překvapení“ v podobě rezavého plechu a loupajícího se sýra. Nyjah Huston, legenda skateboardingu, se na tu svou podíval a zjistil, že vypadá, jako by ji právě vykopal z trosek Titaniku po sto letech v solné lázni. A to ji měl doma sotva týden!
Comic by common sense.
Celá ta slavná „udržitelnost“ se v tomto kontextu mění v čirou halucinaci. Máme tu recyklované kovy, nízkou uhlíkovou stopu a ušlechtilé vize, ale výsledek je aušus, který nepřežije ani první vlhký stisk ruky při gratulaci. Je to, jako kdybyste si koupili Ferrari, ale místo motoru tam měli šlapací mechanismus z recyklovaných plechovek od piva, protože „planeta to tak chce“. Výsledek? Sice vypadáte v garáži jako frajeři, co drží krok se Západem, ale jakmile vyjedete na déšť, vaše investice roku se změní v hromadu mokrého šrotu.
Možná je to ale záměr! Možná nám tím chtějí říct, že sláva je prchavá a my bychom se na ni neměli fixovat. Medaile, která se sama zlikviduje, je vlastně vrcholem moderního minimalismu. Nemusíte ji leštit, nemusíte ji pojišťovat, prostě ji necháte v šuplíku a ona se časem nenápadně vypaří, až zbude jen ta ostudná tisková zpráva o tom, že „se stala chyba“.
Příště by mohli medaile vyrábět rovnou z čokolády nebo z perníku. Vyšlo by to levněji, chutnalo by to lépe a nikdo by se nedivil, že se to po čase drolí. Navíc by to byla skutečná bio-degradabilní revoluce. Zatím se ale musíme spokojit s tím, co máme, s nablýskanou fasádou úspěchu, pod kterou hlodá rez dřív, než dozní státní hymna.
Realita se zkrátka oloupala a ukázalo se, že v tom bodě A ani v bodě B prostě poctivé řemeslo nebydlí. Tak hlavně, že máme ty hashtagy a správně barevné tabulky v Excelu, že? Na poctivé železo a trvanlivou kvalitu se dneska už nehraje – to by totiž musel někdo používat selský rozum, a ten se, jak známo, v tiskových odděleních nenosí.
„Bavilo vás to? Jestli ano, můžete mě podpořit kliknutím na tlačítko níže. Stojí to méně než balení poctivého laku na kov, ale mně to pomůže psát dál o věcech, které se pod nablýskanou fasádou snaží tvářit jako pokrok.“
