Článek
Jenže dnes zažíváme fascinující anomálii. Dnes jít do autobazaru připomíná návštěvu muzea, kde si ovšem ty exponáty můžete odvézt domů. Tedy za předpokladu, že obětujete úspory za posledních pět let a možná i jednu ledvinu. I desetiletá ojetina s nájezdem, který připomíná vzdálenost k Marsu a zpět, je dnes považována za solidní uložení peněz.
Parkovat v garáži zachovalý kousek s manuální převodovkou a bez dotykového tabletu místo palubní desky je jako mít v dílně poctivou ruční pilu po dědovi. Sice se u toho víc nadřeš, ale máš jistotu, že ti nezačne uprostřed řezu stahovat aktualizaci nebo ti nezablokuje rukojeť, protože jsi nezaplatil měsíční paušál za „Premium Grip“.
Nová auta podražila o statisíce a oficiální verze zní stále stejně, jsou prý inteligentnější, čistší a bezpečnější. Moje řidičská logika v tom, ale vidí spíše rafinovanou past. Výrobci do aut montují pět kamer a padesát senzorů, které na vás řvou pokaždé, kdekoli se jen trochu víc podíváte do zpětného zrcátka. Cena letí nahoru závratným tempem, i přestože o tyhle technologické „vychytávky“ průměrný řidič nikdy neprosil. Je to fascinující paradox. Kupujete si stroj za milion, který vás, ale nutí odsouhlasit padesát stránek licenčních podmínek dřív, než vám vůbec dovolí zařadit jedničku. Nekoupili jste si dopravní prostředek, ale digitální pouta na kolech, která vás navíc špehují za vaše vlastní peníze.
Comic by common sense.
S každým dalším měsícem se realita rozchází s technickou podstatou věcí. Automobilky nám s úsměvem prodávají předraženou elektroniku zabalenou do čím dál tenčích plechů a svorně tvrdí, že bez vestavěné Wi-Fi a autonomního parkování bychom v moderním světě nepřežili. Pravdou je, že tyhle věci tam nejsou pro naše pohodlí. Jsou tam proto, aby výrobci splnili bruselské tabulky a mohli nás držet na digitálním vodítku předplatného. Brzy budeme platit měsíční paušál za to, že nám auto dovolí vyhřívat sedačku nebo použít dálková světla. Představa, že se vám ráno auto neodemkne, protože se nepodařilo autorizovat platbu za „Premium Entry Pack“, už bohužel není námětem na špatné sci-fi, ale reálnou vizí budoucnosti.
Pohled do bazarů odhaluje čisté zoufalství. Lidé se drží starých atmosférických motorů jako klíště. Vědí totiž, že tyhle stroje mají v sobě ještě zbytek mechanické cti. Tyto vozy se nerozsypou ve chvíli, kdy vypadne signál 5G, a jejich opravu zvládne průměrně zručný mechanik s klíčem v ruce, nikoliv programátor vyslaný přímo ze Silicon Valley. Stali jsme se vězni halucinace, podle které nás větší počet asistentů dělá lepšími řidiči. Skutečnost je taková, že zatímco nám auta neustále „napovídají“ a sahají do řízení, naše pozornost tupne a peněženky krvácejí. Platíme nepředstavitelné sumy za věci, které vteřinu po vypršení záruky znehybní celé vozidlo kvůli jedné vadné diodě nebo špatnému řádku v kódu.
Zatímco se tisková oddělení předhánějí v tom, kdo nabídne větší displej a menší papírové emise, my ostatní se snažíme v tomto chaosu najít aspoň kapku logiky. Ta logika je přitom krutě jednoduchá. Dokud budeme akceptovat, že auto je spíše software než poctivý kus železa, budeme za něj platit jako za letenku do vesmíru. Malá auta, která dříve sloužila jako vstupenka k osobní svobodě pro mladé rodiny nebo studenty, prakticky vyhynula. Nahradily je nabubřelé crossovery, které stojí dvojnásobek a v terénu si neporadí ani s vyšším obrubníkem před nákupním centrem.
Trh s ojetinami na tento stav reaguje logicky – cenovým šílenstvím. Čím méně je auto „chytré“, tím je dnes v očích rozumného člověka cennější. Dožili jsme se doby, kdy se mechanická jednoduchost stala luxusem, za který se připlácí. Smějeme se, že veteráni jsou drahá záležitost, ale brzy bude největší frajeřina vlastnit auto, které nastartujete obyčejným klíčkem a které vás nepráskne manželce nebo pojišťovně, že jste jeli o pět kilometrů rychleji, než doporučoval satelit na oběžné dráze.
Je to smutný výsledek desetiletí regulací, které měly auta udělat lepšími, ale ve výsledku z nich udělaly jen nedostupné a křehké hračky pro vyvolené. To není pokrok, to je jen hodně drahý způsob, jak nás odnaučit vlastnit věci, co dávají smysl. Zbývá nám jen doufat, že se selský rozum na silnice vrátí dřív, než si na pořízení průměrného vozu budeme muset brát druhou hypotéku a žádat o povolení k jízdě u centrálního serveru v Bruselu.
„Pokud vám můj text připomněl časy, kdy se auta opravovala klíčem a ne aktualizací softwaru, můžete mě podpořit tlačítkem níže. Vaše příspěvky jsou pro mě jako poctivý atmosférický motor – žádné turbo, žádné digitální nesmysly, prostě jen čistá energie do dalšího psaní.
