Článek
Představte si to: Každý měsíc vcházíte do té samé zatuchlé provozovny, kde vás přivítá pach levné kolínské a tupé nůžky. Sednete si do křesla a odcházíte s příšerným účesem, vypadáte jako po útoku sekačkou na trávu a v zrcadle se na sebe nemůžete ani podívat.
Vaše první cesta vede do nejbližší hospody, kde u třetího piva hodinu vykládáte celému stolu, že ten chlap je naprostý břídil, zloděj a že mu to celé drží pohromadě asi jako shnilý kůl v plotě. Cítíte se jako revolucionář, jako někdo, kdo právě odhalil celosvětové spiknutí proti estetice.
Jenže když přijde další měsíc, sedíte v tom křesle znova. Proč? Protože selský rozum u nás často prohrává s děsivou silou zvyku. Vy už totiž přesně víte, kde má tenhle holič věšák na bundu. Víte, že když si odkašle, tak se máte pohnout doleva. Představa, že byste museli vejít do jiných dveří, k holiči, který je sice levnější a má ostré nůžky, je pro vás paralyzující. Museli byste někomu cizímu znovu vysvětlovat, jak chcete ostříhat kotlety, a co kdyby se na vás blbě podíval? Ta trocha sociálního nepohodlí je pro průměrného Čecha děsivější než fakt, že bude další měsíc vypadat jako blázen a platit za to nekřesťanské peníze.
Comic by common sense
Operátoři tuhle naši psychologii „pohodlného utrpení“ znají dokonale. Jsou to ti nejlepší pozorovatelé lidské setrvačnosti na trhu. Oni vědí, že naše největší národní revolta skončí u napsání naštvaného komentáře pod článek do diskuze, zatímco v druhé ruce (té, co zrovna nebušíme do klávesnice) křečovitě držíme telefon s tím nejdražším tarifem ve střední Evropě. Sledují ty naše hospodské bouře s klidným úsměvem, protože vědí, že ten „tesař“, co tak hlasitě nadává na cenu dřeva, si u nich stejně zítra objedná další fůru pilin za cenu dubu.
Tohle není technický problém, ani selhání trhu. Je to hluboká trhlina v našem vnímání svobody. My jsme se naučili milovat své věznitele, protože nám u nich v šatně aspoň pasuje klíč do skříňky. Dokud budeme upřednostňovat znalost „věšáku na bundu“ před vlastní důstojností a peněženkou, budeme jenom figurkami v systému, který jsme si sami vyfňukali.
Realita je neúprosná – pokud se nepostavíš z křesla, nečekej, že tě přestanou stříhat tupými nůžkami.
„Nadávat u piva je národní sport, ale podpořit někoho, kdo trefil hřebíček na hlavičku, to už vyžaduje akci. Pokud se vám moje přirovnání s holičem líbilo, hoďte mi pár korun do klobouku. Pro vás je to možná jen pár drobných, pro mě je to důkaz, že má smysl psát věci tak, jak doopravdy jsou. Děkuji!“
