Článek
Další výhodou, v případě úspěchu, by bylo možné nasazení do prvního koše při losování kvalifikace o ME.
Bohužel, dosavadní výsledky nedávaly moc šancí na úspěch. Ne, že by se reprezentace herně nezlepšila proti nejlepším mančaftům světa. Nikde nedostali nasypáno, ale v kolonce bodů stále svítila jedna veliká nula.
Ani soupeř si před utkáním nemohl vyskakovat. Sedmička od Anglie byla národní ostudou, ale pořád je to Chorvatsko, které je doma silné a tak byl favorit jasný. Naši mohli jen překvapit.
Santiago Denia znovu překvapil. Dát do základu Hopiho nebo Kabonga chce kuráž a ta zatím novému kouči nechyběla. Jinak pohled na zálohu, no, nevím, nevím. Král, Červ, Sadílek. Všechno spíše bojovníci, ale postrádal jsem tvůrce hry.
Úvod? Asi to nepotřebuje komentář. Než se naši dostali k balonu, už ho lovili ze sítě. Po minutě a půl byl na konci rychlé akce Perišič, na jehož střelu už Kinský nedosáhl . Zima a další obránci propadli. Hrůza.
Slovem hrůza bych pojmenoval i další minuty, kdy čeští fotbalisté běhali bez balonu a jen přihlíželi co domácí vymyslí.
První ohrožení chorvatské svatyně připravil přesným centrem Coufal, který našel nohu Hopiho. Jeho pokus holení jen zkontroloval Livakovič do zázemí.
Další minuty byly nudné. Domácí kontrolovali balon. Občas ho získali Češi, ale nic z toho nebylo. Pak zkoušeli dvakrát Chorvaté rychle utéct s balonem, ale z nadějné brejky nedotáhli až do finále.
Jinak u komentáře pánů Vláška a Zlámala jsem nejprve usínal. Intenzita jejich slov mě vysloveně uspávala. Jen při pochvale Krále, který si ji vysloužil za zpracování balonu a centru na nikoho, jsem se usmál. Za stejnou věc byl Král pochválen za chvíli podruhé. Já tomu asi nerozumím. Chválit hráče za zpracování balonu, to bych čekal v okresním přeboru a ne u hráče národního výběru. No nic, zpět do utkání.
Zpracování Zimy, který si kopl balon sám do sebe a kdy se poté odrazil poměrně blízko české branky, mě docela vyděsil. To už bylo pár minut po polovině poločasu a obrázek na hřišti ve mně nevzbuzoval žádné přehnané emoce. Češi byli neškodní, Chorvaté kontrolovali balon.
Ve 29. minutě šel Perišič k zemi při průniku do pokutového území a VAR nepochopitelně mlčel. Opakované záběry jasně usvědčily českého hráče z faulu. Pentle jak vyšitá.
I zbytek poločasu se nesl v duchu držení míče domácím výběrem. Když už někdo z našich kulatý nesmysl získal a vyjel s ním, nikdo se k němu nepřidal. Dotyčný se s ním tak musel otočit a začít odzadu. Bída, takto si to asi pan Denia nepředstavoval.
Na sklonku 40. minuty domácí zahrávali roh. Z něho se na malém vápně objevil Gvardiol, ale Kinského neprostřelil a nepovedlo se mu to ani o pár vteřin později. Jasná gólovka, která nepřinesla domácím dvougólovou výhodu.
Co dodat k první půli. Z našeho pohledu jsme zůstali v kabině, jako už poněkolikáté. Jestli jsme byli chváleni za něco v minulých zápasech, tak to byla jen jejich polovina a v době, kdy už jsme prohrávali a soupeř sundal nohu z plynu. Doufal jsem v něco takového i proti Chorvatsku, ale dosavadní průběh, kdy jsme mohli dostat dva a více gólů, mně nedávalo moc smysl myslet na obrat. Červ, Sadílek, několikrát vychvalovaný Král, všichni nestíhali. Nedokázali držet balon ve středu hřiště. Kabongo byl sice na soupisce, ale na trávníku jsem ho nezahlédl. Paradoxně nejmladší hráč se v úvodu alespoň snažil zakončit. Hopi mě příjemně překvapil i proti Španělsku, kdy jeho příchod oživil aktivitu v útočné třetině hřiště.
Proti Chorvatsku byl první poločas prospaný, pomalý, bez nápadu. Pozdě jsme dostupovali protihráče, u všeho jsme byli ti druzí. Nedokázal jsem si představit, co by se muselo stát, abychom mohli myslet na vítězství. Propast mezi námi a ostatními v naší skupině byl obrovský a ne, nestačí mě přesvědčovat o tom skrze televizní obrazovku, že to nebylo tak špatné.
Poločasový komentář ani nestojí za slušný komentář. Pan Zelenka omlouval české hráče, že nemohou být sehraní, když spolu nehrají. Heureka, kdo by čekal, že si spolu mohou dva spoluhráči přihrát, když se neznají. Tohle jsou komentáře, u kterých chci přepínat na Zrádce.
Karel Poborský, jak ho mám rád, tak ani jeho jsem tentokrát nepochopil při názoru, že se naši po brance zvedli a měli tam zajímavé náznaky šancí. Jestli myslel nepovedený centr Krále, nula střel na bránu a třetinové držení míče, tak to jsme se zvedli do enormních výšin.
Druhý poločas začal podobně, jako ten první. Sučič po rychlém výpadu z domácí obrany mohl poslat Chorvatsko do klidu. Byl na konci rychlé akce, o které si mohli naši hráči nechat zdát. Jeho střela rozvlnila naštěstí jen boční síť.
Po hodině hry se na trávníku mnoho neměnilo. Hopi jednou vystřelil nad, co se týká domácích šancí, tak největší měl Kovačič. Kinský byl na zemi včas.
Trojnásobné střídání připravil Santiago Denia krátce po hodině hry. Sadílek, Hopi, Zima dolů. Na plac Ambros, Daněk, Prebsl.
Když chtěli Češi v 65. minutě ve vlastním pokutovém území hrát fotbal a snad potřetí ztratili balon, jen jsem kroutil hlavou. Fotbal ve vlastním vápně můžeme hrát proti San Marinu, ale ne proti Chorvatsku.
Daněk běží po straně zcela sám, může stokrát nacentrovat, ale neudělá to. Tedy udělá, ale až ve chvíli, kdy jsou u něj dva protihráči. Všechno pozdě.
Odkop Kinského mohl všechno vyřešit. Dlouho čekal a Matanovič mu do toho sáhl. Kinský se vrátil včas a komentátor Zdeněk Zlámal ho za to pochválil. Já Vám tedy nevím, ale mě polilo docela horko.
Zbývalo čtvrt hodiny do konce a na naší straně v kolonce střel na bránu pořád svítila nula. To nevypadalo na drtivý tlak a honbu za vyrovnáním. Naopak, Chorvaté spíše zvyšovali svůj pobyt na naší polovině hřiště.
Matanovič si všiml, že je Kinský z brány a při naší další zbytečné ztrátě chtěl českého gólmana z jedničky přelobovat. Sice se mu to nepovedlo, ale pokud by trefil, neměl by český strážce svatyně šanci vrátit se včas.
Češi ztráceli balony jak na běžícím páse a domácím vlastně nedělalo moc problémů hlídat si nejtěsnější náskok. Hosté byli nervózní. Jakoby nevěděli při zisku, co dál. Z fotbalu, který jsme (ne)předváděli bolely oči.
V 84. minutě přišel pro domácí šok. Adam Hložek z ničeho vyčaroval tečovanou střelu, na kterou domácí brankář nedosáhl. Nezasloužené, ale takový je fotbal.
Než se naši doradovali z vyrovnávací branky, už zase prohrávali. Chorvaté ukázali, jak se reaguje na inkasovaný gól. Od rozehry z půlicí čáry Čechům nepůjčili balon a trpělivou kombinací se míč dostal až ke střídajícímu Lovro Majerovi, který bombou na zadní poslal domácí znovu do vedení.
Vše bylo vyřešené a se vší úctou, bylo by nespravedlivé, kdyby to dopadlo jinak. Jediná střela na bránu sice znamenala vyrovnání, ale pokud by to bylo tou dobou čtyři, pět nula pro domácí, nemohl by nikdo říci ani popel.
Z mého pohledu hrůzostrašný výkon českého nároďáku, kdy jsme se drželi zuby, nehty. Vepředu jsme neukázali zhola nic. Nemělo to myšlenku. Přišlo mi, že našim nejen, že nešly nohy, ale ani hlava. Od začátku bylo jasné, kam se bude zápas ubírat.
Kvalitou jsme neměli na žádného soupeře, což nebylo překvapení. Sice jsme se herně v některých utkáních občas zvedli, ale celkově byl rozdíl mezi námi a zbytkem o parník jinde.
Nemáme kreativní záložníky. Někoho v podobě zraněného Karabce. Červ, Sadílek a další nominovaní nejsou tvůrci hry. Spíše bojovníci. Chápu, že prosazovat se proti Anglii, nebo Španělsku je obtížné. Na druhou stranu nechápu tu bojácnost, se kterou naši proti těmto týmům nastupovali. Proti Chorvatům naši věděli, že potřebují vyhrát, ale na hřišti to tak nevypadalo.
Jedna střela na bránu za dva zápasy, to není vizitka pro tým, který by si zasloužil působit ve skupině A.
Nový trenér sice s českým nároďákem nadějně začal, kdy i já chválil výkon, ale s dalšími zápasy šla hra hodně dolů. Santiago Denia už nyní tuší, že jeho angažmá bude náročnější, než si asi myslel. I on už vidí, že nominovat někoho, kdo se nebude bát hrát proti kvalitnějším týmům, bude hodně náročný úkol. Změnit u fotbalistů myšlení, kteří roky v nároďáku žádný fotbal nehráli, aby ho hrát začali, bude nadlidský výkon.
Češi se prezentují fotbalem, který mi připomíná ten řecký dvacet let zpátky. Řecko si s antifotbalem dokráčelo až k evropskému titulu, ale tohle není případ Čechů. Řecko občas zahrozilo, my ne. Jestli jsme se spoléhali na rychlé brejky ze zabezpečené obrany, tak s touto taktikou dle mého názoru dnes nemůžeme uspět. Fotbal je jinde. Vyhrává ten, kdo drží balon a tvoří hru a ne ten, kdo brání. Celý zápas byl o tom, jestli se Chorvatsko prosadí podruhé nebo potřetí. Náš gól byl náhodný a nic nezměnil na tom, že jsme v elitní skupině nezanechali dobrou stopu. Spíše naopak.
Svět se nehroutí, ale jsem zvědavý, jestli se rukopis Denii vpíše do hlav našich hráčů v béčku, kde už budou muset tvořit. Zatím si to neumím představit, ale rád se nechám příjemně překvapit. To se týká i kvalifikace o Mistrovství Evropy, kde se bude míra úspěchu španělského kouče počítat s případným postupem nebo nepostupem.
Nechci se nikoho dotknout, ale myslím si, že nemáme v současné době konkurenceschopnou generaci hráčů proti zbytku Evropy či světa. Chyba je v klubech, kteří nejsou schopni vychovat hráče do prvního týmu. Soupiska Slavie či Sparty a vlastně i Plzně mi dává za pravdu. Úspěch českých klubů, který je letos hluboko za očekáváním, je hodně závislý na zahraničních hráčích. Tím trpí ti čeští, kteří nedostanou šanci se prosadit.
Sochůrek je jen stínem z loňska. Jiří Maxim Panoš, další nadějný hráč, který jen paběrkuje a tak dále a tak dále. Hráči okolo 18, 19, nebo 20. let si v české lize ani neškrtnou a to je problém a bude i do budoucna, pokud se něco nezmění. Jestliže prvoligové kluby nepřehodnotí svůj přístup k českým mladým hráčům, těžko můžeme očekávat změny do budoucna. A to se týká i českého národního týmu.
Vezměte si mladého českého fotbalistu, který se snaží, na tréninku maká a čeká na svou šanci ukázat, co v něm je. A teď najednou vedení představí na tréninku novou zahraniční akvizici za 50 míčů, který je zakoupen na post tohoto českého hráče. To se pak snažte a motivujte. Proč ho kupovali, když mají mě? Takto bych se ptal já. A co si budeme, žádný klub nekupuje zahraničního hráče za velký prachy, aby seděl na lavičce.
Tento scénář teď preferuje čím dál více domácích prvoligových klubů a na české fotbalisty už nezbývá místo. Koho má pak ten Denia nominovat? K Hopimu jsem měl výhrady, ale musím uznat, že patřil k tomu lepšímu, co jsem v českém národním dresu sledoval. Nebál se, hrál na co je zvyklý a vlastně mu to docela vycházelo. Více takových bych neškodilo, ale jak jsem zmínil, Denia je bude těžko hledat z popsaných důvodů.



