Článek
Cílová stanice Bibinje. Je to asi 7 kilometrů od Zadaru. Vše přesně naplánováno. Pasy máme (Co kdyby?), řízky máme, kupa jídla taky, věcí, že pomalu nevidím ani skrz zadní okno. Něco k pití do auta a vyrážím. Odjezd z Jičína směr Hatě.
Jedu večer, abych se vyhnul ve Vídni kolonám! Po úmorné české silnici dojíždím konečně na Hatě. Na poslední benzínce v Čechách pauza a najíždím přes přechod. Všímám si, jak kontrolují rakouští „celníci“ kamion. Jedu přímý směr a ejhle, celník mě vrací zpět, abych do odstavného pruhu také najel. „Buzer… jeden,“ říkám si. Těch jmen, co dostal, by se mi do článku ani nevešlo. Pracně vycouvám, díky řidiči za mnou, a najedu vedle. „Pasy prosím,“ zazní od pracovníka přechodu. Ukážu z okýnka, on se usměje a říká, ať jedu. Jasná demonstrace síly. Jasně vidí narvaný auto věcma. Migranta bych musel přichytit maximálně na výfuk.
Po zklidnění konečně frčíme. Ve Vídni jsem okolo třetí ráno. Pohoda. Za Vídní další pauza a pomalu se rozednívá. Přichází spací „krizička“, kterou oznamuji manželce. Zastavím na odpočívadle, které je natolik rušné, že stejně oka nezamhouřím. Dvacet minut a jedeme dál. Krize odezněla a tak frčím, co to dá. Konečně slovinsko - chorvatská hranice. „Paráda,“ říkám si. Zase rekonstrukce jízdních pruhů, jako každý rok. Zrovna, když je největší nápor turistů. Začínám si myslet, že je to od Slovinců trochu naschvál, že je berou turisti jen jako projížděcí zemi. No nic, jedu dál a přichází první mýto, pak druhé. Nutno dodat, že je doteď nechápu. Dálniční známka za 500,- na deset dní a je po frontách. Speciálně u Záhřebu je to k vzteku. V Bibinje jsem něco po desáté. Jel jsem v klidu, časté pauzy, hlavně ke konci.
Můj syn jel o čtyři dny dříve přes Slovensko, Maďarsko a prý v pohodě. Na kilometry je to zhruba stejné. Posílal nám fotky ze Slovinska, Černé Hory a musím říct, že nádhera. Pokud Vám jeho cesta nedává smysl, jel tak úmyslně, aby s přítelkyní navštívil zajímavá místa v několika zemích. Jeho Polo frčelo bez problémů. Za rok s ním chce jet GumBalkan, což je velmi zajímavý závod, ve kterém o vítězství zase tak úplně nejde. Chtěl některá místa ukázat své přítelkyni. No, když jsem viděl, jak někde sjíždí schody, moje bývalé autíčko asi plakalo a já v duchu s ním.
Dovolená v poho, městečko klidné, ubytko parádní a na konci konečně dilema, kdy vyrazit zpět. Můj návrh jet na noc, byl zamítnut (žena má vždycky pravdu) a tak jsem vyrazil na půl sedmou ráno. Osudová chyba. Copak mýta, zdržení, ale nijak dlouhé, ale Vídeň to zabila. Průměrná rychlost ve čtyřech pruzích cca 10km/h. Hrůza. Jen popojíždění. Po více než hodinové projížďce krásami Vídně jsem konečně vyjel. Pár kilometříků a jsem v Čechách. Na Hatích mi dcera se svým klukem taktně naznačili, že by rádi do obchodů. V porovnání s obchody v republice za „babku“. Dvě hodiny po obchodech po dlouhé jízdě. No, byl jsem štěstím bez sebe. Do toho mi volá syn, že je někde před Brnem. Jel zpět opět Maďarsko, Slovensko. Z toho jsem usoudil, že bychom měli příjezd zhruba stejný. Jet přes naši zemičku je opravdu jen pro otrlé, hlavně když už jste „vykoukaní“, ale domů jsme se dostali v pořádku.
Možná jen rada pro paní před Havlíčkovým Brodem, která předjížděla kamion před horizontem, ať to příště nedělá. Musel jsem téměř zastavit, aby to stihla, jinak jsme byli v sobě. Na omluvu, kdy zvedala ruce, jí kašlu. Zase mě ovšem „probudila“, ale jmen dostala podobně, jako ten celník na Hatích. Pokud bych neočumoval krámy na Hatích a ve Vídni nejel rychlostí tříkolky malého dítěte, byl bych doma za cca 11 hodin i s pauzami. Takhle se nám to minimálně o tři hodiny protáhlo.
Teď už jen depka z blížící se práce a kam za rok? Šumava, Morava, Tatry? No, nevím. Syn má naplánovanou Albánii (autem), blázen jeden, ale kdoví, co bude za rok. Musím ovšem říci, že země jako Černá Hora, Albánie a další začínají jít do kurzu, nejen cenami, ale i službami, přírodou, plážemi, tak uvidíme.
Tak všem šťastný návrat domů a kola ať máte jen na silnici!
