Článek
Bývaly doby, kdy žádný slovanský národ sám o sobě ani netušil, že je slovanský, a už vůbec ne, že někde daleko na některou světovou stranu žije další národ, který mluví příbuzným jazykem. Evropa a celý Střední východ, prakticky až po hranice Říše středu, byla velkým šejkrem, kde se míchali desítky národů a etnik, vzájemně se ovlivňovali, bojovali mezi sebou, či uzavírali přátelství…každý sám za sebe. Vznik nových států a říší a zánik jiných – prostě přirozený vývoj lidské civilizace.
Ke zděšení dnešních kazatelů „čisté rasy či národnosti“ se také vzájemně znásilňovali, nebo naopak s radostí milovali mezi sebou – suma sumárum plodili další potomky. Zkrátka – vážení „Velkoslované“, stejně jako ve 20. století „Velkogermáni“ – měli jste a máte smůlu. Smiřte se s tím, že si vaše praprapraprababička dopřála soulož s nějakým Hunem, Tatarem, Arabem nebo dokonce Semitem či černochem a nežádala vás o svolení. Opravdu netušila, že se jednou budete ohánět „čistotou své rasy či národa“. A i kdyby to tušila, bylo by ji to jedno – měla svých starostí dost!
Vraťme se ale k té vzájemnosti. Příkladů, jak se „slovanské“ národy vzájemně „milovali až k smrti“ najdete v historii dost. Stačí si přečíst třeba i učebnice dějepisu pro základní školy. Já uvedu jen jeden – historicky nedávný. Jako příslušník generace boomerů i jako pamětník. Po II. světové válce se stal představitelem a tvůrcem republiky Jugoslávie komunistický diktátor Josip Bros Tito. Černá ovce mezi komunistickými státy, člověk, kterého se obával i samotný Brežněv. Tito býval totiž vedoucí osobností protifašistického odboje na Balkáně. A ve „své Jugoslávii“ zavedl zvláštní režim, něco na půli cesty mezi socialismem a kapitalismem. Hlavně ale jeho diktatura držela na uzdě vášně a rozpory mezi dvěma slovanskými národy Jugoslávie – Srby a Chorvaty. Jejich vzájemná láska byla tak veliká, že nebýt Tita, tyto dva národy by se vzájemně vyvraždili nejpozději do konce 20. století. Důkaz? Rozpad Jugoslávie a další vývoj po Titově smrti. Dokonalý důkaz „slovanské vzájemnosti.“
Netřeba ale vzpomínat na tak vzdálenou minulost. Další příklad máme přímo pod nosem. A že řádně smrdí – smrtí a vlastně genocidou. Jeden malý příslušník „velkého slovanského národa“ se rozhodl stát se ještě větším tím, že se snaží vyvraždit jiný slovanský národ, který shodou okolností obývá velice bohatý kraj. Omlouvá to tím, že označuje Rusy a Ukrajince za „jeden národ“, který chce sjednotit. Sjednotíme dvě rodiny tím, že tu druhou prostě vyvraždíme. Jak „logické“! Nebo nedejbože – slovansky logické?
Tolik jako odpověď na otázku v perexu tohoto článku.
Nutně tedy musíme položit otázku my – vážení „hej, Slované“: za co vlastně bojujete?
