Článek
Dnes tedy budeme překládat pojem – imigranti.Když se v roce 1967 chopila v Řecku vlády vojenská fašistická junta, opustilo zemi množství lidí, kteří byli vládou z nějakého důvodu pronásledováni. Ti levicově smýšlející využili nabídky – internacionální pomoci, některých států socialistického bloku. ČSSR patřila mezi ně a projevila solidaritu s postiženými. Zbytek příběhu je už znám. Výsledkem je poměrně velká řecká komunita usazená zejména v průmyslových oblastech. Lidé zubožení a postižení občanskou válkou našli svůj nový domov – přizpůsobili se, jejich potomci jsou dnes platnou součástí naší společnosti. Nikoho nenapadlo nadávat těmto vyhnancům z jejich vlasti do „ekonomických imigrantů“, posílat je zpátky do jejich vlasti. Koho to napadlo, byl hezky zticha – narazil by na – mezinárodní solidaritu pracujících – komunistický narativ, za který se skrývalo hodně. Třeba vyzbrojování komunistických bojůvek v Latinské Americe – viz případ Che Guevara, nebo Fidel Castro. Výsledek socialistického experimentu na Kubě můžeme dnes sledovat v přímém přenosu. Ostatně – i z „ostrova svobody“ se množství jeho obyvatel už od počátku Castrovy komunistické diktatury snažilo emigrovat dohromady víc Kubánců, než jich na ostrově dnes vůbec žije. Někteří se usadili dokonce i u nás a na Slovensku. Musí to být divná svoboda, před jakou lidé utíkají i za rizika, že je nechá „soudruh Fidel“ postřílet na moři. Inu – taková komunistická.
Dnes si jakýkoli hlasitý „vlastenec“ dovolí vyhánět z ČR stejně postižené nevinné oběti války, kterou oni nezavinili. Trapné je, že v tomto národním sportu vynikají zejména ti, kteří se ohánějí svým sociálním cítěním, kteří se ohánějí svou péčí o „české lidi.“ Tak tedy – ANO, soudruzi a soudružky – podpora ukrajinských imigrantů není nic jiného než projev mezinárodní solidarity.
Dobře si pamatuji dobu, kdy se rozhodli soudruzi stejně pomoci za občanské války trpícímu lidu Vietnamu a umožnili vznik vietnamské komunity u nás. I tenkrát už se našli „naši občané“, kteří nenechali na ubohých vietnamských imigrantech nit suchou. Jenže potichu, šeptandou, mezi námi, jedna paní povídala, že tuhle jakýsi Vietnamec znásilnil někde… jen se o tom nesmí mluvit. Jo, a taky nás budou jen vyžírat, jsou líní pracovat, neumí česky…
Příznačné pro tehdejší dobu je, že žádná ta „jedna paní, co povídala“ si nedovolila otevřeně vystoupit proti vůli všemocného UV KSČ. Nikde žádné transparenty na náměstích – Vietnamce tady nechceme. Čím to asi bude, že si dnes každý, kdo zvládne i s obtížemi napsat jednoduchou větu, může dovolit veřejně křičet – Ukrajince tady nechceme?
(Mezi námi – dnes už se ví, a navíc se o tom může mluvit, že vznik vietnamské komunity u nás nebyl jen čin solidarity. V pozadí byl taky důležitý argument. Socialistické hospodářství už tenkrát trpělo nedostatkem pracovních sil – „našim lidem“ už se nechtělo dřít v zaostalých továrnách, v zamořeném životním prostředí za ubohý plat.) A tak došlo na – pro komunistické vlády typický pokrytecký čin „solidarity.“
Příznačné pro dnešní dobu naopak je, že jeden z těch nejhlasitějších obránců „našich lidí“ – je sám ekonomickým imigrantem.
A ironií osudu je, že tento muž, s vážnou poruchou osobnosti a gangsterskými sklony, se mohl svého času stát ministrem a potom i předsedou vlády.
Pojem „imigrant“ tedy dnes v demokratické společnosti – na rozdíl od vás, soudruzi a soudružky – překládáme jinak. Máte-li zájem dozvědět se jak, učte se demokracii. Nemáte-li zájem, pak vám nikdo nemíní nic vnucovat. Ale ani vy nemáte právo někomu jinému vnucovat svůj vlastní překlad! A už vůbec ne způsob, jak řešit problematiku emigrace a imigrace, protože to vaše „řešení“ znamenalo pro všechny jenom utrpení, strach a smrt.
