Článek
Andrej Kvašňák se narodil 19. května 1936 v Košicích. Otec z něho prý chtěl mít krejčího, maminka zase houslistu. Jeho však zajímal nejvíce fotbalový míč. V rodném městě prožil žákovská i dorostenecká léta. Tehdy povinnou dvouletou vojenskou základní službu absolvoval v Dukle Pardubice. V jejím dresu také, ve dvaceti letech a 302 dnech, debutoval v březnu 1957 v československé nejvyšší soutěži. Bylo to ve vojenském derby VTJ Dukla Pardubice - AS Dukla Praha. Domácí tým s favorizovaným soupeřem prohrál 0:2.
K personálnímu obsazení tohoto zápasu se váže několik zajímavostí. Trenérem pardubických vojáků byl Štefan Čambal, bývalý slávistický obránce, Pláničkův spoluhráč a vicemistr světa z roku 1934. S Kvašňákem v Pardubicích vojákoval například útočník Tomáš Pospíchal, s kterým si o pět let později zahrál ve finále světového šampionátu proti Brazílii. A také Vladimír Kos, další účastník MS 1962, s kterým se později potkal i v pražské Spartě. V Pardubicích tehdy působil také útočník Zdeněk Zikán, účastník MS 1958. V dresu pražských hostů zase nastoupili budoucí vicemistři světa z Chile - obránce a kapitán Dukly i reprezentace Ladislav Novák a záložník Svatopluk Pluskal.
Poté se vrátil do rodných Košic, kde strávil další 1,5 sezony. V lednu 1960 se ale už přestěhoval do pražské Sparty. Přestup provázely dramatické okolnosti. Košice ho nechtěly pustit. Případ se řešil po politické i svazové linii. Musela ho řešit i svazová disciplinární komise. Sparta si ho nakonec prosadila. Na Letnou přestoupil, ale v Košicích mu to ještě dlouho nezapomněly. Jak sám po letech vzpomínal, když tam pak se Spartou hrál, zaplněný košický stadion skandoval „Judáš“.
Přišel z dalekého východního Slovenska do Prahy. To byl tehdy obrovský skok. Fanoušci na Letné se na něj navíc dívali zpočátku dost nedůvěřivě. On si je ale rychle získal na svoji stranu. Ve Spartě se zabydlel a během krátké doby se stal klíčovým hráčem nejen v klubu, ale i národním mužstvu.
Kromě fotbalových kvalit měl také nesporné charisma. Stal se velkou osobností a oblíbencem tribun. V šedesátých letech se na Letnou chodilo hlavně kvůli němu. Byl špílmachrem, tedy skvělým dirigentem hry, ale také velkým bavičem. Tribuny ho milovaly. Měl nezaměnitelnou, velmi štíhlou postavu. Proto vypadal ještě vyšší, než ve skutečnosti byl. Říkalo se mu také „chodící fotbalista“. Měl totiž velmi specifický klátivý běh, který vzbuzoval dojem, že vlastně ani příliš neběhá a není zrovna nejrychlejší. To ale nebyla úplně pravda.
Ve své době ho novináři kvůli dirigentským schopnostem a vlivu na tým srovnávali s vynikajícím Maďarem Nándorem Hidegkutim nebo legendárním Alfredem Di Stefanem z Realu Madrid. Měl též výbornou kopací techniku. Využíval zejména vynikající levačku, kterou dovedl dát přesný pas na velkou vzdálenost nebo přihrávku do gólové pozice. Uměl vystřelit technicky i razantně. Byl také nadprůměrným hlavičkářem.
Měl skvělý přehled ve hře a byl pravým šéfem týmu. Spoluhráče dokázal povzbuzovat a hecovat, ale uměl jim, když to situace vyžadovala, i pořádně vynadat. Rád si při utkání povídal s rozhodčími. Stále do nich „hučel“. Uměl to s nimi. Neurážel je. Nepopouzel si je proti sobě. Byl přirozeným diplomatem.
Se Spartou získal dva ligové tituly (v letech 1965 a 1967). Odehrál celkem 200 ligových zápasů a vstřelil 67 gólů. Další utkání přidal v evropských pohárech. Po šampionátu v Chile o něj mělo zájem několik renomovaných západoevropských klubů. Zejména z německé Bundesligy. Legální odchod na Západ ale v jeho nejlepších letech nepřipadal v úvahu. Na zahraniční angažmá se mohl vydat až ve fotbalově pokročilém věku, na sklonku kariéry.
Se Spartou se loučil po deseti sezonách v červnu 1969. Poslední ligové utkání v rudém dresu odehrál na rodném Slovensku, v Žilině. Bylo mu 33 let a 26 dní. Pražská Sparta, kterou uvedl trenér Ježek, zápas prohrála 3:0. Po odchodu z Letné působil v letech 1969-1972 v druholigovém belgickém Racingu Mechelen. Po návratu si ještě zahrál nižší české soutěže. V žižkovské Viktorii, v Turnově a v pražském Zličíně.
Dle oficiálních statistik celkem v československé nejvyšší soutěži nastoupil do 251 ligových utkání, v kterých vstřelil 86 branek. Jeho nejčastějším spolubojovníkem v ligovém dresu byl další legendární hráč Sparty, útočník Václav Mašek (175 společných utkání), následovaný univerzálem Josefem Vojtou (113), brankářem Antonínem Krameriem (105) a krajním obráncem Vladimírem Táborským (105).
V reprezentaci sehrál 47 zápasů a vstřelil 13 branek. Debutoval v květnu 1960 na Strahově v přátelském utkání s Rakouskem. Nastoupil po boku tehdejších hvězd Viliama Schrojfa, Jána Popluhára, Ladislava Nováka, Josefa Masopusta či „obojživelníka“ Vlastimila Bubníka, který byl nejen skvělým fotbalistou, ale též hokejistou. Debut to byl mimořádně vydařený. Národní tým zvítězil 4:0. Andrej Kvašňák vstřelil hned v premiéře svůj první reprezentační gól. Stal se na dalších deset let oporou národního mužstva.
Zahrál si na bronzovém evropském mistrovství 1960. Především pak byl jedním z klíčových borců stříbrné jedenáctky na světovém šampionátu v Chile v roce 1962, kde vytvořil skvělé ofenzivní záložní duo s Josefem Masopustem. Pak zažil v národním týmu i nezdar v kvalifikaci na světový šampionát do Anglie 1966. V roce 1970 se, v 34 letech, na MS v Mexiku s reprezentačním dresem rozloučil.
V národním týmu odehrál řadu velkých zápasů. Stačí připomenout jeden z nich ze závěru kariéry. Barážový zápas ve francouzské Marseille s Maďarskem v prosinci 1969 (výhra 4:1) o postup na mistrovství světa v Mexiku. Andrej Kvašňák tehdy otevřel skóre velmi důležitým proměněním pokutového kopu.
Nestal se trenérem ani funkcionářem. Na to asi ani nikdy neměl ambice. Ligová utkání na Letné ale navštěvoval rád a dokud to šlo, tak pravidelně. Dlouhé roky působil v týmu sparťanské Staré gardy, ve které nastupoval se svými bývalými spoluhráči z ligových dob Josefem Vojtou, Václavem Migasem, Vladimírem Táborským, Pavlem Dybou, Jiřím Tichým, Josefem Jurkaninem, a též mladšími následovníky. Později, když už mu věk a zdraví nedovolovaly hrát, jezdil s týmem jako „nehrající kapitán“ a oblíbený vypravěč při besedách.
Patřil také mezi zakladatele Silvestrovského derby. V roce 1986 se poprvé hrálo na škvárovém hřišti Čechie Karlín a Andrej Kvašňák při něm nemohl chybět. Spolu s ním tehdy začali psát historii tohoto střetnutí také například Zdeněk Caudr, Václav Migas, Josef Vojta, František Chovanec, Oldřich Urban, Pavel Stratil, Vladimír Kára, či Jaroslav Bartoň. Na straně druhé zase bratři Herdové, Jiří Jeslínek, Jan Mareš, Jiří Grospič či Robert Segmüller.
Jen málo fotbalistů se vrylo do srdcí fanoušků Sparty tak zásadním způsobem jako Andrej Kvašňák. Vyhlášený showman diváky na stadionu bavil nejen svou hrou, ale i hereckými výstupy a svými typickými průpovídkami. Když na to sám po letech vzpomínal, říkal, že když se nic moc nedělo a atmosféra na stadionu byla „mrtvá“, tak si „ustlal“ na trávníku. Nechal se odnést ze hřiště na nosítkách jako zraněný, aby za chvíli zase, za burácení sparťanských tribun, vyběhl vítězoslavně zpět na zelený pažit.
Jindy zase vyprávěl, jak se zvládal vypořádávat s hráči, kteří na něj hráli osobní obranu. Zavedl prý takového mladého strážce až k postranní čáře, a tam s ním chvíli jen tak postával. Kluk nechápal, co se to vlastně děje. Říkal mu, že nejde pořád jen běhat. A jestli prý zná nějaké fóry. Přišel pomezní rozhodčí a ptal se, co tam oba jako dělají. Kvašňák na to, že přece hrají osobku! Obránce hledal v paměti vtip, spoluhráči Kvašňáka mezitím získali míč, on se odpoutal od svého strážce, zapojil se do hry a už s míčem mířil na bránu soupeře… Pohádka? Možná, ale krásná.
Byl prostě svůj. Nezaměnitelný. I po dlouhých letech v Praze stále mluvil pro něj typickou „hatmatilkou“, směsicí českých a slovenských slov. K tomu si dovolím malou osobní poznámku. V dobách, kdy neexistovaly mobilní telefony a Andrej Kvašňák k nám domů občas volal na pevnou linku, sbíhala se ke sluchátku celá rodina a bavila se nad jeho vodopádem slov. Byl to prostě zážitek!
Měl jsem tu čest se s Andrejem Kvašňákem v průběhu let mnohokrát potkat. V paměti mi dodnes zůstává jako chlapík, který si na nic nehrál. Byl vždy naprosto přirozený. Měl jsme vždy pocit, že je jedno, jestli je na slavnostní recepci, anebo ve skromné klubovně na hřišti pražské Čechie Karlín, kam rád chodíval. Choval se vždy stejně. Nedělal v přístupu k lidem rozdíly podle věku a důležitosti.
Byl jsem o více než třicet let mladší „cucák“. On na můj uctivý pozdrav přesto vždy odpovídal, i když zrovna seděl obklopen jinými lidmi. Často též s lišáckým úsměvem na mou adresu pronesl nějakou „hecířskou“ poznámku, neb dobře věděl, že jsem z druhého břehu Vltavy. Byl v tom z jeho strany kus laskavosti a nadhledu.
Sparťan století Andrej Kvašňák by dnes oslavil 81. narozeniny! 👏 pic.twitter.com/cnkvMXSCP4
— AC Sparta Praha (@ACSparta_CZ) May 19, 2017
Pražská Sparta si narozeninové výročí Andreje Kvašňáka na svých sociálních sítích každoročně připomíná. Jistě tomu tak bude i letos při nedožitých devadesátinách.
V roce 2000 se ve fanouškovské anketě stal „Sparťanem století“. U příležitosti 70. narozenin byl pak v květnu 2006 slavnostně uveden do Dvorany slávy AC Sparta Praha. O necelý rok později, 18. dubna 2007, ve věku nedožitých 71 let bohužel jako dlouholetý kuřák v pražské nemocnici Na Bulovce podlehl rakovině plic.
Smuteční obřad se konal v kapli svatého Václava na pražském Vinohradském hřbitově. Přišly stovky lidí. Do kaple se vešlo jen pár desítek smutečních hostů. Další se sešli v jejím okolí. Vzpomínali na velkého člověka, hráče i baviče tribun.
Přišli spoluhráči, s nimiž v šedesátých let oblékal sparťanský dres, jako Václav Mašek, Vladimír Táborský, Tadeáš Kraus a Josef Vojta. Na poslední cestu ho vyprovodili také například Vladimír Kára, Václav Němeček a Petr Kouba. Hráči ligového týmu Sparty museli chybět, protože měli jen pár hodin před derby se Slavií. Před jeho výkopem pak všichni uctili jeho památku minutou ticha.
„Andrej byl hráč, kterého diváci milovali. Při hře přemýšlel, dokázal připravit řadu nečekaných situací a předkládal originální řešení. S Masopustem vytvořil dvojici, která byla symbolem doby“ řekl dle médií Jozef Chovanec ve smutečním projevu. K poslednímu období jeho života dodal: „Bojoval, do poslední chvíle odmítal soucit“.
V roce 2007 byl in memoriam uveden do Síně slávy Fotbalové asociace České republiky. Nezapomněly na něj ani na rodném Slovensku. Stejného ocenění se mu dostalo i tam. V březnu 2018 se stal členem Síně slávy slovenského fotbalu. Dle médií cenu převzali v průběhu slavnostního galavečera při příležitosti vyhlášení ankety Fotbalista roku syn Jaroslav a vnuk Dominik. Své obrovské legendy si váží i Sparta. Už v roce 2013 byla hlavní tribuna letenského stadionu přejmenována na „Tribunu Andreje Kvašňáka“.
Zanedlouho, přesně 19. května, si připomeneme 90 let od narození Andreje Kvašňáka. Velkého fotbalisty a člověka, který miloval fotbal a lidi, pro které ho hrál.
Další zdroje: vzpomínky autora + ligové a reprezentační statistiky Fotbal.cz, web AC Sparta Praha, web FAČR - Síň slávy
