Článek
Ondřej Perušič a David Schweiner se stali v Mexiku mistry světa v plážovém volejbalu. Ve strhujícím utkání porazili ve třetím setu švédský pár. Někteří to viděli, včetně autora těchto řádků, v televizním přímém přenosu, jiní to zaznamenali aspoň jako zprávu v médiích. Je to obrovský úspěch české dvojice!
Na co to ukazuje?
Česko je pořád sportovní zemí. Máme obrovskou sportovní tradici. Stále jsme zemí, která dokáže generovat talentované a ctižádostivé sportovce, kteří jsou schopni se prosadit ve světové konkurenci na nejvyšší úrovni. Tak jako nyní beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner. Zároveň to však také ukazuje, že se jedná o úspěch, který je založen na individuální přípravě kolem jejich malého týmu.
A to je pro český sport posledních let typické. Úspěchy sbíráme většinou v individuálních sportech, v kterých vítězí jedinci či páry. Ve velkých kolektivních sportech máme, až na výjimky, velké problémy se prosadit. Úspěchy se dostavují výjimečně. Důvodů je samozřejmě více.
Jedním z hlavních je velká světová konkurence v týmových soutěžích. Zejména ve velkých kolektivních sportech je současná světová konkurence obrovská. Velké země mají výhodu. Vybírají členy týmů z výrazně větší základny. Některé mají také výhodu z výběru z rozličného „genetického materiálu“, neboť čerpají talenty z přistěhovalců či jejich potomků zejména z Afriky. Velké týmové sporty jsou také dnes mnohem dynamičtější. Česká „knedlíková“ povaha jim úplně nesvědčí.
Zemí a týmů je také více než dříve. Zemí, které se ucházejí ve velkých sportech o účast na mistrovství světa či olympijských hrách, výrazně přibylo. Sport se globalizoval. Velké země se navíc „rozdrobily“ na mnoho malých, jako příklad stačí Sovětský svaz či Jugoslávie. U bývalé Jugoslávie se stojí za to zastavit. Je úžasné, jaký mají tyto národy talent na míčové sporty. Jak jsou reprezentace Chorvatska, Slovinska, Srbska, Černé Hory či Makedonie úspěšné ve sportech jako fotbal, házená, basketbal, volejbal, ale i třeba vodní pólo.
Velkým českým týmovým sportům úspěchy v posledních letech až na výjimky chybějí
Zejména fotbalu a hokeji. V těch je to citelné. Tak se u nich zastavme. Máme sice v obou sportech pořád pár individualit, ale sestavit silný reprezentační tým, který by byl konkurenceschopný na velké soutěži, je už velký problém. Asi není náhodou, že velké úspěchy v obou sportech sbírala naposledy generace hráčů, která vyrostla ještě za „socíku“. Pro ni byl vrcholový sport šancí na lepší život.
Hráči měli velkou touhu se prosadit a ve světě něco dokázat. Stačí jmenovat v hokeji Jaromíra Jágra, Dominika Haška, Martina Ručínského, Roberta Reichla, ale našlo by se mnoho dalších z doby kolem Nagana 1998 a MS 1999-2001, kdy český tým třikrát za sebou zvítězil na mistrovství světa! Tak jako ve fotbale Pavel Nedvěd, Petr Čech, Karel Poborský či Jan Koller a mnozí další ze slavné éry kolem EURA 2004, kde jsme byli nakonec třetí, ale reálně měli na titul, který nám smolně utekl.
Dnešní hráči, až na výjimky, tak ctižádostiví nejsou
Dnes mnohým hráčům stačí hrát domácí ligu, či se dostat do zahraničí na lavičku. Dál jich ale roste málo. Souček či Coufal sice hrají Premier League. Respekt před tím, co dokázali. Nejsou to hráči z nejtalentovanějších. V opravdu špičkových evropských fotbalových klubech ale dnes hráče prostě nemáme. Dříve hráli Nedvěd s Grygerou za Juventus, Čech za Chelsea, Baroš se Šmicerem za Liverpool, Rosický za Arsenal, Jankulowski za AC Milan. Dalo by se pokračovat. Dnes Češi v opravdu TOP klubech nejsou.
V hokejové NHL počet našich hráčů také oproti minulosti výrazně klesl. V NHL v posledních letech hraje kolem 40 Čechů. To je skoro polovina ze 78, což je dosud platný rekord ze sezony 2001/2002. A hlavně klesl počet hráčů, kteří hrají v týmech NHL výraznou roli. A tak nám chybí v reprezentačních kolektivech velké osobnosti a větší konkurence, z které by pak mohly vzniknout velké úspěchy.
Poslední fotbalový úspěch české reprezentace je z roku 2004. Bronz z EURA. Od té doby nic. Poslední hokejový titul na MS je z roku 2010. Od té doby pouze třikrát třetí místo: v letech 2011, 2012 a 2021.
Po roce 1989 skončil systém tréninkových středisek mládeže. Ve fotbale i hokeji nastaly roky velkého chaosu. Rozdrobily se juniorské soutěže. Rozředila konkurence. Jiné země mezitím implementovaly a rozvinuly v lepší verzi to, co nám kdysi celkem fungovalo. A tak jsme až po letech „objevili Ameriku“ a začali zakládat zase akademie. Fotbal se, zdá se, vzpamatoval dříve. Mezitím nám ale „ujel vlak“. Úroveň mladých odchovanců šla dolů. Hokej prohospodařil spoustu let. Změny v juniorských soutěžích jsou na samostatný článek. Hokej se stal navíc drahým sportem. Každý rodič ho už nemůže svému dítěti dopřát. A tak některé děti končí u levnějších verzí typu florbal.
Chybí nám v dospělosti často kreativita, kterou v dětech potlačujeme. Zaostáváme v individuálních činnostech a schopnostech. Ve hře jeden na jednoho. V dynamice hry. To, co někteří naši fotbalisti umějí s míčem či hokejisté s pukem ve stoje či poklusu nebo pomalé jízdě, umějí světoví hráči ve sprintu. Na trávníku či na ledě. Jsme někdy úspěšní ještě v mládežnických kategoriích, kde sbíráme úspěchy díky zvolené taktice, ale při přechodu do juniorských kategorií a dospělých ztrácíme.
Chybí nám v kolektivních sportech prostě více individualit. Takových, které by talent podložily prací. Máme malou základnu. Sportujících dětí je obecně méně. Mnozí znají sport jen z displeje smartphonu. Máme talenty, kterým se nechce a svůj talent prohospodaří. Nebo naopak méně talentované, kteří to mají „vydřené“. Málokdy se snoubí opravdu talent s dřinou a ctižádostí. Jsou tací, jako například hokejista David Pastrňák, ale oproti minulosti jich výrazně ubylo. A protože takových borců máme v posledních letech ve fotbale i hokeji málo, naše seniorské reprezentace nejsou tak konkurenceschopné.
Velkého úspěchu českého hokeje se asi spíš v dohledné době nedočkáme. I když, hokej je v celosvětovém měřítku pořád malý sport. Mistrovství světa může reálně vyhrát jen 5-6 týmů. MS se hraje každý rok. V době NHL není na MS konkurence vždy stejná. Sem tam se nám tedy nějaké to lepší umístění při šťastné konstelaci může podařit.
S celosvětovou konkurencí ve fotbalu či basketbalu je to nesrovnatelné. Velký úspěch basketbalistů na MS byl mimořádný. Sešla se parta kvalitních borců, kteří zahráli na hranici svých možností, i kus štěstí. Skvělé, ale na dlouho zase asi také bohužel neopakovatelné. Ve fotbale je šance na úspěch vždy větší na EURU než MS. Současná krize národního týmu a situace kolem trenéra Šilhavého nám ale velké naděje na úspěch nyní nedává.
Čeští sportovci se prosazují více v individuálních sportech
Stojí za tím kluby a určitá podpora státu jejich prostřednictvím. Zejména u olympijských sportů, s přínosem vojenské Dukly a policejního Olympu, kde je hodně olympijských sportovců koncentrováno.
Mnohdy se však jedná o výsledek práce malých týmů kolem sportovců, fungujících s podporou sponzorů. Často v mladých letech se zázemím či dokonce významnou finanční podporou rodičů. Je za tím talent, ale především dřina, víra, urputnost, ctižádost těchto mimořádných individualit a dlouhodobá podpora jejich okolí. Většina českých úspěšných sportovních hvězd posledních let je také z menších měst. Nejsou zřejmě odmala tak zhýčkané. Byly a jsou ochotné dřít a něco obětovat.
Takovými jsou třeba úspěchy rychlobruslařky Martiny Sáblíkové, snowboardistky a lyžařky Ester Ledecké, judisty Lukáše Krpálka, snowboardistky Evy Samkové-Adamczykové, ale i atletek Barbory Špotákové a Zuzany Hejnové či biatlonistek Gabriely Koukalové a Veroniky Vítkové, lezce Adama Ondry, vodního slalomáře Jiřího Prskavce, střelců Davida Kosteleckého a Jiřího Liptáka, a dalších.
Jsou to jedinci a jejich individuální úspěchy. Třeba v úspěších Sáblíkové či Ledecké žádný systém českého sportu hledat nelze. Vždyť Martině Sáblíkové slibovali bez výsledku tréninkovou halu snad všichni premiéři české vlády za posledních patnáct let. S výjimkou toho posledního, který má jiné starosti. Za kariérou Ester Ledecké stojí kromě talentu a dřiny také mimořádné rodinné zázemí, včetně financí.
Samostatnou kapitolou jsou tenistky
Zejména Petra Kvitová, dvojnásobná wimbledonská vítězka, ale i další hráčky jako Karolína Plíšková, Markéta Vondroušová, Lucie Šafářová, Barbora Krejčíková či Barbora Strýcová. V této souvislosti se hovoří sice o „české tenisové škole“. Fakticky ale žádná „jedna škola“ není. Hráčky jsou z různých oddílů a jejich úspěchy jsou výsledkem jejich individuální práce s podílem jejich trenérů, klubů, rodin, manažerů, sponzorů.
Mezi úspěšnými výraznými českými sportovními individualitami v posledních letech převažují ženy. Někdo může říct, že v ženském sportu je celosvětově menší konkurence, což je asi částečně trochu pravda, ale důvodem může být také fakt, že některé ženy a dívky jsou prostě ochotné více „makat“ a obětovat. Kupříkladu od roku 2006 do roku 2022 byl v odborné anketě „Sportovec roku ČR“ vítězem jen čtyřikrát muž. A to třikrát Lukáš Krpálek a jednou David Pastrňák, který byl jediným vítězem z kolektivních sportů za posledních sedmnáct let. Naproti tomu ve stejném období vyhrála žena třináctkrát.
Úspěch plážových volejbalistů Perušiče se Schweinerem je obrovský. Snad jim forma vydrží i na pařížskou olympiádu, kde by měli své kariéry završit. Doufejme, že český sport zase vygeneruje nové zajímavé sportovní osobnosti. Ve velkých kolektivních sportech to však bude s reprezentačními týmy stále složité. Na lepší časy se zatím neblýská. Velké úspěchy nás asi jen tak nečekají.
Zdroj:
