Článek
Jak by řekl klasik, zápas v Osijeku nám „nastavil zrcadlo“. Po třech výhrách v kvalifikaci utrpěl český výběr potupnou porážku. Prohrát se dá. Den „blbec“ má jednou za čas každý člověk i každý tým, ale tentokrát to nebyla pěkná podívaná a nelze z ní mít pocit, že by to bylo dílem smůly či nešťastné shody okolností.
Ivan Hašek po utkání hovořil o tom, že lepší hráče nemáme, že nominoval to nejlepší, co má k dispozici. S tím bych souhlasil. Když bude trenérem kdokoliv jiný, nominace reprezentace se od té Haškovy lišit příliš nebude. Možná ve dvou či třech jménech, ale asi nepůjde o stěžejní hráče. Potud tedy nelze trenéru Haškovi nic vytknout.
Co však Ivan Hašek může ovlivnit, to je práce s vybranými fotbalisty v době reprezentačního srazu, personální složení sestavy a zvolenou taktiku. K tomu bych výhrady rozhodně měl. Začnu od brankáře. Hašek sází na Matěje Kováře, bezesporu talentovaného brankáře, který o svých kvalitách přesvědčil i v první mistrovské sezoně pražské Sparty. Kovář se ale v Leverkusenu jedničkou nestal. Celou sezonu chytal sporadicky. Většinu času proseděl na lavičce. Přesto v národním týmu dostává přednost před pravidelně nastupujícími Martinem Jedličkou z Plzně a Jindřichem Staňkem ze Slavie.
Oba mají zkušenosti z evropských pohárů a pravidelnou zápasovou praxi. Ta Kovářovi chybí. V Chorvatsku sice ani jedna z branek nepadla po jeho chybě, avšak také nic navíc nechytil. Byl zalezlý v bráně. Nekraloval v pokutovém území. Nesbíral centry, aby ulehčil stoperům. Nebyl oporou, o kterou by se hráči mohli jednoznačně opřít. Logicky. Když v klubu nechytá, těžko může být osobností v reprezentaci. Je prostě rozdíl, jestli za sebou m tým gólmana, který je sebevědomí a ve formě, anebo takového, který si jede na reprezentační akci po vysedávání na střídačce v klubu sebevědomí zvednout.
V obraně dal trenér Hašek přednost Vladimíru Coufalovi, který ve West Hamu také v poslední době pravidelně nehraje. Více nastupoval až v závěru soutěže, z klubu odchází, nové angažmá v 32 letech zatím nemá. Jeho výkonnost šla v poslední době dolů, což je opakovaně zjevné v zápasech s těžšími soupeři. Přesto dostal přednost před Davidem Douděrou. Možná i proto, že je v národním mužstvu dlouho. Má osobní vazbu na kamaráda-kapitána Součka. V poslední době mám bohužel pocit, že Coufal si v reprezentací tak trochu hraje na něco čím není. A co by si třeba ve WHU nikdy nedovolil. Navíc, při vší úctě k jeho kariéře, tomu, co dokázal, jeho hra už je na sestupné trajektorii.
Na levé straně obrany dostal příležitost Jaroslav Zelený, další 32 letý hráč. Vyloženě nepropadl, ale ani on není po katastrofálním jaru pražské Sparty logicky v pohodě. Přesto šel od začátku do hry. Na druhou stranu, Hašek vlevo moc možností nemá. To je bohužel fakt. Bořilova nominace po jaru, kdy toho ve Slavii mnoho neodehrál, vzbuzovala obecný a pochopitelný údiv.
Ve stoperské dvojici vsadil Hašek na dvojici Holeš-Krejčí. Jak to „zvládla“ jsme viděli. Holeš byl u obou pokutových kopů. Můžeme diskutovat o tom, že první byl přísný, neboť intenzita kopu byla malá a zpomalení záznamu vše zkreslí. Ano, to je pravda, ale o intenzitě se v pravidlech nic nepíše. Kopnutí do lýtka to prostě bylo. U Tomáše Holeše to bohužel není první případ podobného podivného zákroku v důležitém utkání, který vedl k vyloučení či červené kartě. Stává se mu to i ve Slavii.
V druhém případě můžeme zase řešit, že ruka byla u těla. Na loňském EURU se ruka, která byla i více od těla, nepískala jako pokutový kop, a bylo to vyhodnoceno, jako správné rozhodnutí. Na druhou stranu gól, který byl Chorvatům v 10.minutě neuznán pro bránění hráče ve hře, který stál v „mrtvém“ ofsajdu, by v mnoha jiných utkáních platil. Rozhodčí za naši prohru v Osijeku opravdu nemohou. Také druhý stoper, Ladislav Krejčí nepůsobil jistým dojmem. Spolupodílel se na prvním a třetím gólu.
V záloze Hašek vsadil jako obvykle na kapitána Tomáše Součka, po jeho boku nastoupil Michal Sadílek. U pravé lajny Václav Černý, vlevo Lukáš Provod. Podhrot Pavel Šulc a hrot Patrik Schick. Takto „na papíře“ to vypadá relativně dobře. Praxe byla jiná. Souček se Sadílkem po většinu času jen vykrývali v defenzivě prostory. Šulc se Schickem se do hry moc nedostali. Zahrozili vlastně jen jednou akcí. Pavel Šulc pak v 80. minutě trefil ještě břevno.
Kapitolou sama o sobě bylo vystoupení Václava Černého. Fotbalisty, který když má den, dokáže dopředu míč vyvézt i zakončit, ale bránit se mu příliš nechce. Ani to neumí. Na hře Černého lze nejlépe dokumentovat rozdíl v úrovni utkání s Černou Horou a v Chorvatsku. V prvním, kdy mohl jen útočit, patřil mezi nejlepší hráče. V druhém zcela propadl.
Když si uvědomíme, kdo na jeho straně operoval, je s podivem, že Ivan Hašek a spol. zvolili takové řešení. Stačí se podívat. Kdo je nejdražším fotbalistou chorvatské sestavy? Skoro 40 letý Luka Modrič nebo 33 letý Andrej Kramarič? Nikoliv! To jsou stále výborní plejeři, ale hráčem s nejvyšší cenovkou je 23 letý obránce Manchesteru City Joško Gvardiol, jehož cena se odhaduje na 75,5 milionu eur. To je 2,8 krát více než hodnota suverénně nejdražšího člena českého kádru - Patrika Schicka.
A na takového ofenzivního borce postavil Hašek fotbalistu, který neumí a nechce bránit. Gvardiol byl od první minuty nejaktivnějším fotbalistou. Po levé straně chorvatské sestavy šla většina útoků. Není to náhoda. Je to evidentní i v jiných utkáních. Mluvili o tom i televizní komentátoři. Už v 10.minutě vstřelil Gvardiol goĺ, který nebyl nakonec po zásahu VARu uznán. Ivan Hašek na to koukal od lajny z bezprostřední blízkosti a … Nic! Žádná reakce celou první půli. A když se chodí se džbánem pro vodu … v 42.minutě Václavem Černým neatakovaný, a tudíž zcela volný, Joško Gvardiol posunul hlavou míč na Kramariče - 1:0.
Je vždy obtížnější kritizovat někoho, kdo je sympatický. Ivan Hašek takovým člověkem je. Je to pohodář. Většina lidí vám řekne, že je to fajn chlap. Velmi soutěživý, hravý. Je to ale také trenér českého národního týmu. A to už je „jiná píseň“. Hašek se stal trenérem po Jaroslavu Šilhavém. Také on býval pohodovým, sympatickým chlapíkem. Také byl ale silně kritizován za to, že nedokázal vtisknout týmu taktiku, strategii „šitou“ na konkrétního soupeře a adekvátně reagovat na vývoj utkání. Tedy koučovat, což je v době, kdy lze střídat až pět hráčů, nezbytná nutnost. V osobě Ivana Haška se v tomto směru nic nezměnilo. Stejně jako Šilhavý je to slušný a sympatický chlap.
Ale český tým není v situaci Chorvatska či jiné země, která oplývá výběrem kreativních borců, s kterými stačí se na srazu sejít, udělat si pohodu v týmu, nacvičit pár standardek a jít na to. Složení a výkonnost české reprezentace není měřitelná s evropskou špičkou. To je prostě realita. Když si porovnáme jednoho hráče české a chorvatské sestavy po druhém, dojdeme k tomu, že ač mají někteří chorvatští borci už nejlepší roky za sebou a ofenziva jejich týmu je notně přestárlá, pořád jsou na tom tito hráči individuálně mnohem lépe než Češi.
I tomu však lze čelit, když má tým trenéra-stratéga, který se snaží „něco“ vymyslet. „Ušít“ sestavu a taktiku na míru každému soupeři. Jedině tím lze čelit individuální vyspělosti soupeře. Jistě vždy neuspějete, nemusí to vyjít, ale aspoň se o něco pokusíte. Nejdete jako „ovce na porážku“. Tedy jako Češi v Osijeku, kde to bylo od první minuty velmi špatné, výrazně pasivní. Nebylo moc jasné, s čím šel český tým do utkání.
Hašek mluvil před zápasem v televizním rozhovoru o tom, že budeme chtít být aktivní, ale většina hráčů zalezla od začátku do hlubokého bloku. Jiní, jako Černý a Schick se ale bránění naopak příliš nevěnovali. Byl z toho „kočkopes“. Týmu vůbec nefungovala spolupráce při napadání. Pak lze míč těžko získat a vyjet s ním do brejku.
Ivan Hašek po utkání v rozhovoru pro ČT Sport konstatoval, že Chorvati mají kvalitu a jsou prostě lepší. To je pravdivé. Od trenéra národního týmu bych však čekal fundovanější rozbor. Pojmenování toho, co jsme chtěli hrát, proč se to nedařilo. V případě Haška se bohužel v plné nahotě potvrdily obavy při jeho jmenování. Mnoho let v Evropě pořádně netrénoval, pohyboval se v arabském světě, kde je jediným cílem co nejdéle vydržet do vyhazovu a získat vysoké smluvní odstupné.
Hašek je bývalý kapitán reprezentace, zkušený praktik. Dokáže být s hráči v přátelských vztazích. Tím to ale také končí. Je to to trenér „starého střihu“. Doba se ale změnila. Český výběr potřebuje trenéra, který dokáže dodat více. Připravit jasnou taktiku. Ta může být na každý zápas trochu jiná. Dle soupeře. Získat pro svou vizi hráče. Reagovat na typologii soupeře a také vývoj utkání. Dnes musí umět trenér také při utkání koučovat a reagovat včasným střídáním. Promýšlet vše dopředu. Být připraven.
Nic z toho u Haška nevidíme. Stabilizoval sestavu, k čemuž ho mnozí vyzývali. Zároveň ale v tomto stavu „zamrznul“. Postavit takřka stejnou sestavu proti Chorvatsku jako s Černou Horou a doufat, že to takto vyjde, prostě nestačí. Je nutné reagovat na klíčové osobnosti v týmu soupeře. Způsob jejich hry. Kdyby to tak Hašek učinil, nemohl by na jednoho z nejlepších ofenzivních světových levých obránců, Jošku Gvardiola postavit Černého, který neumí bránit, a pak na to celou první půli koukat a nereagovat. Snad všem, kteří se na zápas dívali, bylo brzy jasné, že pravá strana české obrany „hoří“. Černý nebránil a Coufal nestíhal.
Jak dál? Toť otázka. Odvolat Haška, jako to provedli Italové po porážce v Norsku, na to asi současné svazové vedení nemá „koule“. Předseda asociace David Trunda je ve funkci „týden i s cestou“. Je velkou otázkou, jak bude silným předsedou. Jedna věc je, Haška odvolat. Druhá najít náhradu. David Trunda měl zatím problém najít trenéra i do „své Bolky“. Jak se mu to tedy bude asi dařit u národního týmu? Výběr totiž není. Trenéři, kteří by svoji kvalitou přicházeli v úvahu, jako například Jindřich Tpišovský či Martin Svědík, jsou nyní nedosažitelní.
Kdo další připadá z českých zdrojů v úvahu, z těch, co by opravdu byli možná schopni týmu dát nějakou tvář a vymyslet strategii na konkrétní zápas? Veterán Miroslav Koubek z Plzně? Ten je ale také zatím v angažmá. Nebo Luboš Kozel z Jablonce? Tam by bylo uvolnění asi reálnější. O zahraničním jménu s omezenými finančními možnostmi asociace ani nespekuluji. Víme, jak dopadla Sparta, a to na to měla určitě mnohem více peněz. Jiného známého trenéra, než Priskeho, sehnat nedokázala. A známé jméno samo o sobě stejně nic negantuje.
Osobně ale výměnu trenéra nepředpokládám. Slabé vedení asociace jistě vyslechne trenéra Haška, jehož analýzu se asi oficiálně nedozvíme. Vyhodnotí situaci a zkonstatuje, že tým musí uspět v další fázi základní skupiny a v baráži. Tím se vše odloží na neurčito.
Reprezentace by měla být „výkladní skříní“. Není. Krize se táhne už dlouho. Před lety byla česká liga „ve stínu“ a všichni se těšili na reprezentační pauzu, až bude hrát národní tým s „krajánky“. Dnes je to opačně. Chance liga je na vzestupu. Návštěvy se zvedly. Liga táhne. Do klubů vstupují noví, movití majitelé, kteří se snaží dělat fotbal už jinak. Staví se stadiony. A to nejen v Praze, ale i Plzni, Ostravě a dalších městech. Možná k tomu v příštích letech přibude i Brno. V ligových týmech je ale celá řada cizinců, kteří zvedají úroveň soutěže. Není náhodou, že na postech, které jsou „bolístkou“ sestavy českého národního týmu, hrají v nejlepších českých klubech cizinci. To se týká zejména kreativních záložníků a útočníků, ale i třeba pozice levého obránce.
Národní tým se tak stal „Popelkou“, o které mnozí ani někdy nevědí, kdy vlastně hraje. Skončí ligová sezona a většina fanoušků má pocit, že znovu se bude hrát až v červenci. Že je nějaká kvalifikace na mistrovství světa? To tuší jen ti, co fotbal opravdu sledují. Reprezentace je na okraji zájmu. Bohužel. Vedení asociace v tom nic moc nedělá. To nové je teprve v „záběhu“, ale nedělám si iluze, že se něco zlepší, když vidím personální složení. Vedle nového předsedy je místopředsedou bývalý vedoucí národního týmu Tomáš Pešír, manažer, jemuž hráči utekli do Belmonda. Člověk, kterému se všichni smáli, že chce být místopředsedou. Dnes jím je. Říká, že si to odpracoval. Raději nechci ani vědět, co to všechno v praxi znamená.
Na současnou situaci českého fotbalu neexistuje všelék. O nutnosti lepší výchovy mládeže se mluví roky. O tom, jak nehrát jen na výsledky, podporovat v mladých kreativitu. I kdyby se situace výrazně zlepšila, tak ovoce v seniorském národním týmu sklidíme za deset let. Ostatně to by měla být hlavní „parketa“ vedení asociace.
Vedle starosti o reprezentaci na všech věkových úrovní, je to především péče o rozvoj mládeže, výkonnostní a masový fotbal. Není tajemstvím, že na nižších úrovních dlouhodobě klesá počet soutěží, klubů, funkcionářů, hráčů i rozhodčích. Nějaké blýskání na lepší časy v tomto směru asi nelze čekat. Spíše naopak. Když vidím, jací lidé byli na valné hromadě zvoleni, opravdu si nedělám iluze.
Jiné to je v profesionálních soutěžích, zejména v první lize. Kluby si vše řídí prostřednictvím Ligové fotbalové asociace samy, tam jdou finance a úroveň nahoru. Těchto klubů se problémy až tolik netýkají, i když nepřímo pochopitelně také. Nakonec jako vždy platí, že vše souvisí se vším.
U seniorské reprezentace je hodně samozřejmě dáno faktem, že dlouhodobě nemáme špičkové evropské hráče, jako v dobách, kdy Nedvěd, Poborský, Šmicer, Galásek, Rosický, Čech a další hráli v TOP klubech Evropy. Jediné opravdové jméno aspoň trochu evropského formátu je Patrik Schick. Je ale typem hrotového útočníka, který potřebuje servis mimořádných křídel, jako má v Leverkusenu. Takový v českém výběru nemá a nikdy mít nebude.
Schick není fotbalistou do nepohody. Presovat a bránit se mu nechce. Ostatně měl s tím problém i u trenéra Xabiho Alonsa v německém klubu. Fotbal se mění. I největší útočné hvězdy musejí makat pro tým. S tímto přístupem bude mít Schick problémů čím dál více. Bylo to vidět i v Osijeku, kdy často jen „stínoval“. Troufám si říct, že Kuchtovi či Chorému, kteří sice nemají takovou individuální kvalitu jako Schick, by brankář Livakovič tak snadno druhou kličku už nejspíš neudělal a možná by jej o míč připravili.
A to jsme zase u taktiky, strategie, kterou musí propracovat trenér vždy před konkrétním utkáním. Třeba i obětovat a nepostavit hráče kalibru Schicka či Černého, když si to situace vyžádá. Český tým prostě nemá borce, jaké má k dispozici chorvatský kouč Dalič, aby jim stačilo „hodit míč a říct, hrajte!“ Slabší individuální dovednosti můžeme dohánět jedině organizací hry, týmovým výkonem, v kterém se každý hráč podřídí aktuální potřebě týmu.
Trenér musí mít stabilní kostru sestavy, ale zároveň ji umět přizpůsobit soupeři a aktuálnímu stavu. České národní mužstvo prostě není v situaci, kdy by mohlo na jakéhokoliv soupeře postavit takřka shodnou sestavu, která by diktovala soupeři hru, jako tomu bývalo kdysi za časů Nedvěda a spol. Přesto, že Karel Brückner tehdy takové mimořádné fotbalisty měl, věnoval taktice velký prostor. Dokázal na soupeře leccos vymyslet. To mi u Ivana Haška schází.
Když se podíváme na základní sestavu českého týmu v Chorvatsku, je v ní pět fotbalistů kolem třicítky či už přes ní: Coufal 32, Holeš 32, Zelený 32, Souček 30, Schick 29. Proti záložní a útočné formaci Chorvatů jsou to sice „mladíci“, na druhou stranu nejde hovořit o tom, že tento tým je do budoucna nějak extra perspektivní. Nemůžeme očekávat, že se tito hráči budou zlepšovat. Jestli máme dostávat pětigólové příděly s pěti třicátníky v sestavě, tak to už je lepší dát šanci některým mladším, u nichž je šance, že mohou jít ještě výkonnostně nahoru.
Česká reprezentace je ve „slepé uličce“. Bohužel. Znovu se tedy vracím k tomu jedinému, co lze změnit. Taktiku, strategii, způsob hry v konkrétním utkání, složení sestavy dle soupeře. Tak lze někdy, za určitých okolností, konkurovat i těm nejlepším. Potrápit je a třeba i občas vyhrát. Jako se o to například před lety pokoušel Jindřich Trpišovský se Slavií v utkáních Ligy mistrů a Evropské ligy s Interem Milán, Barcelonou, Chelsea či Sevillou, anebo Miroslav Koubek s plzeňskou Viktorií, abych nebyl nařčen, že protěžuji Slavii.
Vidíte, že se dokáže poučit z chyb. Změní taktiku a sestavu na jiné. To u Haška nevidím. Ostatně svůj rukopis a vliv na složení týmu názorně všem ukázal i Brian Priske při prvním působení ve Spartě. Znovu se o to bude pokoušet. Ale vidíme to i na jiných trenérech, například Luboši Kozlovi v Jablonci, Pavlu Hapalovi v Baníku či Martinu Hyském v Karviné. Anebo Martinu Svědíkovi, který rychle otočil „kormidlo“ v druholigové Zbrojovce. U Haška pořád netuším, co vlastně chce s národním týmem hrát.
V národním týmu je to jistě jiné, složitější. Trenér nemá fotbalisty k dispozici na denní bázi. Většinu času je pozorovatelem. Avšak má zase plno času se takticky na zápas připravit. Trenér musí především nominovat správné hráče. Má pak při reprezentačním srazu pár dní na to, aby z nich udělal opravdový TÝM. Něco s nimi nacvičil a dostal do nich svůj styl hry na konkrétního soupeře, pro který musí zvolit vhodnou sestavu. Tedy to, co jsme od Ivana Haška a jeho svěřenců v Osijeku neviděli.
Další zdroj: přímý přenos ČT Sport, statistiky Livesport
