Článek
Po covidu a v ekonomické krizi mají mnozí lidé na kulturu méně peněz, ceny vstupenek vzrostly, v některých případech i výrazně. Některá divadla se potýkají s nižší návštěvnosti. Jen ta nejoblíbenější mají, jako dříve, pořád vyprodáno. Ostatní bojují o každého diváka. I v divadlech se tedy dnes toleruje leccos. Hlavně, že divák vůbec přišel a zaplatil.
Dress code
Dress code doznal změn. Vyvíjí se jako všechno kolem nás. Rozmanitost toho, co je dnes považováno ještě za slušné, se značně posunula.
Menší divadla = méně formální oblečení
Chápu neformální, ale čisté a upravené, oblečení při návštěvě menších divadelních scén. Takových je dnes většina. Tam leccos projde. Pán opravdu nemusí přijít v obleku s košilí a kravatou a dáma ve společenských šatech, elegantním kostýmku či halence a sukni. I když samozřejmě můžete. Tím rozhodně nic nezkazíte. Běžně však stačí méně formální oblečení. Hlavně však čisté, včetně bot. Nemělo by být sportovního či outdoorového charakteru.
Velká divadla = sluší se formálněji obléknout
Pokud ale přijde divák zejména do velkých „kamenných“ divadel, jakými jsou v Praze třeba Národní divadlo, Státní opera, Stavovské divadlo či Divadlo Na Vinohradech, nebo velké scény v jiných městech naší země, velmi neformálně, tedy v „lyžařském“ svetru, džínách a teniskách, tak jako Pažout ve známé české komedii, je to pořád naprosté faux pas. Bohužel stále se to děje.
Dle mého názoru není až tolik důležité, jestli má člověk sako, košili a kravatu. I v Národním divadle může mít muž v dnešní době v teplejším období klidně ke kalhotům jen košili s rozhalenkou či pod sakem v zimě rolák. Nepovažoval bych to určitě za nevhodné. Pokud k tomu jsou i přijatelné a čisté boty. Ženy to mají v tomto ohledu poněkud snazší. Když je žena elegantní a upravená, může mít na sobě takřka „cokoliv“, s výjimkou vyloženě outdoorového či sportovního oblečení.
Turisté v kraťasech
Abych nebyl kritický jen k Čechům. Při představeních Národního divadla se na někdy nevhodném oblečení do značné míry podílejí turisté. Na operu a balet jich chodí hodně a mnozí z nich si s dress codem „hlavu nelámou“. V některých zemích je to totiž v posledních letech ještě volnější než u nás, takže někteří jsou schopní přijít do pražského Národního divadla či Státní opery v kraťasech a tričku.
Osobní hygiena
Duležitá je také osobní hygiena. Člověk by měl přijít čistý, upravený. Nezapomenout na parfém, ale nepřehánět to s ním, a antiperspirant, zvláště v letním období. Také není ideální dát si česnečku, a pak jít do divadla.
Domnívám se, že podstatné je, aby návštěvník přišel včas a svým chováním a celkovým vystupováním vyjádřil svůj vztah k tomu, kam jde. Tím, že je čistý, upravený a pohodově naladěný na nadcházející společenskou událost.
Příchody
Divák někdy bohužel přichází do hlediště na poslední chvíli. Ostatní už sedí. Příchozí má samozřejmě vstupenky až na konec řady, která si tak celá musí stoupnout. Nový divák se s partnerkou prodírá řadou ke svému místu. Děkovat ho ani nenapadne. Naopak celou řadou jde „způsobně“ zády a zadkem k ostatním.
Někteří diváci přijdou pozdě, už v průběhu představení a dožadují se vstupu do sálu. Jsou tak zvyklí nejspíš z koncertů rockových hvězd, které někdy začínají i s velkým zpožděním. V divadle ale platí jiná pravidla. Někteří uvaděči takové diváky do sálu pustí. Ti se pak dobývají na svá místa a ruší herce i ostatní diváky.
Hlasité projevy
Představení už začalo. Na scénu přišel herec, známý z televizních pořadů. Starší divačka v hledišti to nahlas komentuje: „Ten ale zestárnul!“, takovým způsobem, že to slyší snad i chudák herec. Paní asi zapomněla, že nesedí u telky doma v obýváku. To je poměrně rozšířený nešvar některých starších diváků. Zapomínají, že nejsou sami doma a v průběhu představení se otáčejí ke svému partnerovi či partnerce na vedlejším sedadle, tak jak jsou zvyklí z domova, a komentují osoby a dění na jevišti. Často navíc poměrně hlasitě.
Telefony: „Volá Maruška“
Diváci jsou před začátkem představení z reproduktoru upozorněni, aby si zkontrolovali vypnutí mobilních telefonů. Uplyne pár desítek minut a během představení se začne ozývat hlasitý tón vyzváněni. Divačka telefon nejdříve dlouze hledá v kabelce, když ho konečně vyloví, k překvapení všech hovor přijme a na celý sál volající oznámí: „Ahoj Maruško, já teď nemůžu, já jsem v divadle na tom Hámovi s Kostkovou“.
Telefony: „Musím si vzít prášek“
Někteří diváci, obvykle ti staršího data narození, si sice vypnou telefonní zvonění, ale budík v telefonu nikoliv. Když se takové divačce rozezvučí zvonění uprostřed probíhajícího představení, nejdřív nereaguje. Telefon si přece vypnula. Pak ji dojde, že to ale je její telefon. Tak ho vyloví z kabelky, a pak ostatním v sále oznámí: „To si mám vzít je prášky“.
Telefony: focení a natáčení
Diváci jsou upozorněni, že je zakázáno při představení fotit a pořizovat záznamy. Mladší divák si však v průběhu představení najednou stoupne a udělá fotku s bleskem. Je mu úplně jedno, že tím ruší ostatní diváky i herce na scéně. Přijde mu to normální. Na poprockových koncertech se přece také fotí.
Telefony: sledování v průběhu představení
Divačka si v průběhu představení opakovaně zapíná telefon a cosi píše. Zřejmě nějaká „důležitá“ whatsappová komunikace, která „nesnese odkladu“. Telefon sice mlčí, ale v ztemnělém sálu silně svítí. Okolní diváky to ruší, což paní evidentně vůbec nedochází a zapíná a vypíná dál a dál. Proč šla do divadla, když představení stráví na telefonu, je mi záhadou.
Předčasné odchody: “Na takovou blbost koukat nebudeme’
Někdy se stane, že se divák s představením „mine“. Prostě se mu to vůbec, ale vůbec nelíbí. Takové představení je pak pro něj nekonečné. Také se mi to stalo. Když se však po čtyřiceti minutách představení otočí pán k manželce a hlasitě pronese: „Mámo, jdeme. Na takovou blbost koukat dál nebudeme,“ vstane, začne se posouvat řadou k východu a nutí ostatní diváky vstát. Tak to by se stát rozhodně nemělo. Člověk má samozřejmě právo z divadla odejít. Měl by ale počkat na přestávku.
Předčasný odchod v průběhu představení je možný jen z vážnějších zdravotních důvodů. V takovém případě, je-li to opravdu vážná záležitost, a je potřeba okamžitě lékařský zásah, je někdy nutné také představení přerušit. To je pochopitelné.
Kabáty a bundy v sále
Někteří diváci si stále nosí bundy a kabáty do sálu. Většinou proto, aby nemuseli čekat delší dobu na jejich výdej ze šatny po závěru představení. Bundu či kabát drží po dobu představení v ruce, čímž si kazí vlastní zážitek. Nebo je věší zezadu na sedačku před nimi, čímž naopak obtěžují před nimi sedící diváky. Každopádně kabáty a bundy patří v divadlech do šaten.
Konzumace při představení
Návštěvník přes zákaz propašuje do sálu sklenku vína, kterou zakoupil v divadelní kavárně. Tu drží v ruce, pak ji dá už prázdnou na zem pod sedadlo. Zapomene na ni. Později do ní neúmyslně kopne a sklenka se kutálí hledištěm. V lepším případě se nerozbije. Někdo si k vínu přinese i chipsy či oříšky. Ty v průběhu představení chroupe a šustí s obalem. Takoví diváci si pletou divadlo s kinem. Do divadla popcorn ani chipsy nepatří. Samozřejmě existují výjimky, kde se to smí. Obvykle to je na malých scénách, v lehčích žánrech, kde diváci nesedí klasicky v řadách, ale u stolečků. V takovém případě s nějakým tím rušením všichni dopředu počítají. To je ale jiný případ než představení na klasických divadelních scénách.
Silně kašlající diváci
S tím se asi setkal úplně každý. Opravdu „super“ jsou diváci s velmi silným kašlem. Vstupenky jsou drahé, nechtějí, aby propadly, takže jdou do divadle, i když vědí, že by jít rozhodně neměli. Místo, aby se doma léčili, tak v divadle „vylepšují“ ostatním divákům zážitek z představení opakovaným hlasitým dráždivým kašlem. A když zrovna nekašlou, šustí s obalem od bonbónů, kterými se snaží kašel tlumit. Sedět poblíž takového diváka je obzvlášť „příjemné“. Když je to přímo váš soused, máte po zážitku z představení. Víc přemýšlíte, jestli se od něj nakazíte.
Diváci „pod vlivem“
Hodně diváků si nějakou tu skleničku před představením i o přestávce rádo dá. Ostatně proč ne. Divadlo je společenská záležitost, ke které decentní konzumace alkoholu patří. Divadla také provozují bufety a kavárny za účelem zisku. Je to ostatně i jeden z důvodů přestávky každého představení. Občas se ale stane, že to nějaký divák pod kontrolou mít přestane. Když v hledišti usne, nic se neděje. Když u toho hlasitě chrápe, je to už horší. Když nespí a velmi hlasitě komentuje dění na scéně, je to průšvih. Chvíli je to ještě pro ostatní legrace. „Co to má na sobě? To si dělá srandu? Teda ta je tlustá!“ Pronese takový podnapilý divák klidně na adresu herečky na scéně. Po pár minutách už to ale ostatní přítomné štve. Silně je to ruší ve sledování představení. Takový divák sám neodejde. Pokud nezakročí jeho doprovod, vyrušuje všechny dál. V lepším případě „je odejit“ o přestávce nebo usne.
Choďte do divadel!
I přes tyto větší či menší nepříjemnosti je návštěva divadla vždy jistým svátkem, vybočením z běžného dne, zážitkem. Každé divadelní představení není, pravda, výjimečné a nezapomenutelné. Takové se asi podaří v každém divadle jen občas. Přesto stojí za to do divadel dál chodit. Člověka takové návštěvy kultivují. Navíc podporovat kulturu a divadlo bychom měli zejména v těžších dobách. V minulosti se to českému národu vždy vyplatilo. Člověk také někdy natrefí i divadelní zážitek, na který do smrti nezapomene. Pár takových také mám.
Choďte do divadel, prosím, dál a nedělejte v hledištích ostatním, co Vám také není příjemné.
A když budete mít čas a chuť, napište do diskuze také své zkušenosti.
