Článek
Hospůdka „U Vendyse“ v Újezdě u Průhonic bývala oblíbenou zastávkou cyklistů všech věkových kategorií. Stavovali se tu staří „osamělí vlci“ na silničkách, mladí bikeři, partičky seniorů i mladších, a také rodiny s dětmi. Za hezkého víkendu se tam protočilo mnoho cyklistů. Také my jsme se tam pravidelně v cyklistické sezóně zastavovali „na jedno“ snad dvacet let. Bylo to takové naše tradiční místo. Řadu lidí jsme znali od vidění a zdravili se s nimi jako se starými známými. Hospůdka „U Vendyse“ byla taková útulná lidovka s malým prostorem uvnitř, kde sedávali místní štamgasti. Ostatní seděli většinou venku, u stolů či na lavičkách. Kromě cyklistů to byla také oblíbená zastávka pro mnohé pražské pěší výletníky. Výhodou byla bezprostřední blízkost autobusové stanice. Když už síly nebo chuť na zpáteční cestu po svých chyběly, dalo se snadno dostat busem na metro Opatov. Pivo mělo říz. I když Svijany časem vystřídal Lobkowicz, na hojné víkendové účasti se nic nezměnilo. Kuchyně vařila klasické české hotovky za přijatelné ceny. Velmi dobře, protože na oběd sem přijížděli lidé z okolí, včetně příslušníků policie.
Pro nás to byla oblíbená zastávka na zpáteční cestě. Věděli jsme, že když dáme jedno či dvě desetistupňová piva, tak už těch pár kilometrů domů v pohodě dojedeme. Někdy jsme v opravdu horkých letních dnech raději dali nealko-pivo. Hospůdka měla svůj „genius loci“. Na zašlých stěnách byly podpisy slavných hráčů, například trojnásobného hokejového mistra světa Tomáše Vlasáka. Pamatujeme doby, kdy tu skvěle vařila stará paní, maminka pana starosty, a za výčepem a na place se otáčel jeho šikovný syn. Oba byli evidentně „do kšeftu“. Než si člověk sundal přilbu a rukavice, už měl pivo a výbornou polévku na stole. Pivo a polévka, to byla vždy pro hodně cyklistů oblíbená kombinace. Někteří cyklisté si dávali i něco vydatnějšího z výborné české hospodské klasiky.
Hospůdka byla takovým středobodem dění. Konaly se kolem ní různé akce, jako stavění májky, grilování a podobně. Nelze zapomenout ani na partičku štamgastů, která se v ní scházela. Většina byla přítomna snad vždy, když jsme se „na jedno“ stavili. Nedá se zapomenout na jejich svérázné hospodské hlášky. Když takhle třeba seděli zrovna před hospůdkou a loudavým krokem se k nim blížil další štamgast, postarší pán, povídá od stolu jeden z nich: „Pepíku, že ty máš nové tepláky?“ … „A dělají ti pěknou figuru!“
Přišel covid. Doba byla všelijaká, ale hospůdka v letních měsících, kdy jsme se často stavovali, pořád fungovala. Sice už se personál poslední dobou měnil, ale pořád to (nejen) pro nás byla tradiční zastávka při cyklistických vyjížďkách.
Původní Hospůdka „U Vendyse“
Pak jsem bohužel kvůli zdravotním problémům na kolo několik měsíců nemohl. Když jsme se konečně vloni v srpnu do Újezdu dostali, zjistili jsme, že je hospůdka zbouraná! Doufali jsme, že je to jen přechodný stav a na jejím místě vyroste nová.
Letos jsme měli na jaře bohužel jiné priority a povinnosti. Na kole jsme se tak do Újezdu dostali až později. Plni očekávání jsme přijížděli k oblíbenému místu. Už z dálky nás překvapilo, že je venku úplně mrtvo. Poblíž jsme náhodou potkali jednoho dřívějšího štamgasta, s kterým jsme se od vidění znali: „Pane, tady už si pivo nedáte. Tady je už nóbl kavárna!“. Všude bylo pusto prázdno. Po dřívějších houfech cyklistů ani vidu ani slechu.
Na místě dřívější hospůdky stojí moderní objekt. Kavárna. Přesněji řečeno, jak jsem zjistil, když jsem se později uvnitř více rozhlédl, kavárna s pekárnou. Přivítala mě sympatická slečna. Na dotaz, co si dám, jsem odvětil: „Točené pivo.“ Odpověď: „To bohužel nemáme…“ „Dříve tady stála taková útulná hospůdka,“ pokračuji. „Bývala plná a venku hodně cyklistů. Teď tu nikdo není…“ Slečna pokrčila rameny. Pán v civilu, jenž předtím před vchodem cosi kontroloval, zřejmě tedy šéf, teď seděl sám v prázdné místnosti nedaleko slečny. Slyšet mě musel, ale ani nezvedl hlavu. Zjevně jsem ho nezajímal.
Z kavárny s pekárnou jsem bez objednávky odešel. Do dobré kavárny jindy rád zajdu. Koláče a kávu mám rád, ale ne, když jezdím na kole. Na místě, kde to dříve žilo, nebyl nikdo. Žádný cyklista ani pěší turista, štamgasti pochopitelně také zmizeli. Všechny stolky prázdné! Velké stojany na kola jsou také pryč. Tady už se s kolaři evidentně nepočítá.
Nevím o pozadí této události nic. Jak jsou se změnou spokojeni obyvatelé Újezdu u Průhonic? Třeba jsou. Pekárna se v obci asi hodí. O kavárně si dovolím pochybovat. Kolik obyvatel rodinných domů si asi jde sednout v obci do kavárny? A jak často? Jen se divím, proč to nešlo skloubit nějak dohromady, aby místní měli pekárnu a hospůdka pro cyklisty s čepovanými nápoji v nějaké nové formě zůstala?
Vím pouze, že dříve to v obci v letních měsících díky hospůdce a cyklistům žilo. Teď tam při našich víkendových průjezdech „chcípl pes“. Žádné jiné restaurační zařízení k návštěvě nelákalo. Všude zavřeno. Třeba jsme jen měli smůlu a jindy má nové zařízení zákazníků dost. Třeba místním nový stav více vyhovuje. Nevím. Nedávno jsem byl v Újezdu u Průhonic znovu ve všední den odpoledne. Stolky před provozovnou vůbec nebyly.
Čas jde dál. Cyklisti už si evidentně na svých trasách našli jiná občerstvovací místa, kde točené nápoje jako pivo, nealko pivo, kofolu či malinovku mají. Už to ale asi nemá to kouzlo, které měla stará újezdská hospůdka u Průhonic.
Pro nás tak bohužel definitivně skončila jedna hezká tradice.
