Jak jsme si pořídili „rizikového“ Jack Russell teriéra aneb Dvacet měsíců zkušeností

Žijeme převážně ve městě, bydlíme v bytě. Věděl jsem, že chci spíše menšího psa. Úplně nezkušený jsem nebyl. Když jsem byl mladý, měli jsme v rodině krátkosrstého jezevčíka. Dožil se krásných šestnácti let. Byl to někdy pěkný paličák, ale vzpomínáme na něj s láskou… Chtěli jsme aktivního psa, s kterým bychom mohli vyrážet na delší procházky a túry. Jsem ve věku (méně než deset let do důchodu), kdy si na takového psa ještě troufám. Mám čas a chuť se mu věnovat. Být o patnáct let starší, volil bych jinak. K výběru jsem se snažil přistoupit odpovědně. Nastudoval jsem spoustu informací, než jsme se s manželkou rozhodli, které plemeno zvolíme. Řešili jsme všechna možná pro a proti. Možná až moc. Ale prostě to tak máme. Nakonec jsme stejně skončili u Jack Russell teriéra. Jak to někdy bývá, když Vás někdo před něčím varuje, o to víc vás to láká.

Věděli jsme, že chceme štěně „s papíry“. Ne snad proto, že bychom si mysleli, že ti „bez“ jsou nějak méněcenní. Spíše proto, že jsme znali ze svého okolí případy, jak se chovají někteří lidé, kteří prodávají psa bez PP. Prodají někde na parkovišti či u plotu psa i se zjevnou vadou, o které museli vědět, nicméně ji před vámi zatají. Jak a v čem jejich psi žijí, nemáte možnost vidět. Prostě jsme nechtěli podporovat nějaké „množírny“ a pochybné „chovatele“. Tím však rozhodně netvrdím, že jsou tací všichni, kteří prodávají psa bez PP. Zapátral jsem na internetu mezi chovatelskými stanicemi JRT v dosahu dvou set kilometrů od našeho bydliště, která z nich bude mít v dohledné době k odběru štěňata. Na základě toho jsme si vytipovali dvě, které měly kladné recenze a fungují dlouhodobě. První z nich jsem telefonicky kontaktoval. Paní chovatelka říkala, že není problém se k nim přijet hned o víkendu nezávazně podívat.

Byli jsme velmi přátelsky přijati a strávili jsme s paní majitelkou a jejím manželem na zahradě jejich domu příjemné odpoledne ve společnosti štěňátek. Mohli jsme se na cokoliv zeptat. Paní odpovídala, vysvětlovala a vyprávěla o jejích psech i Jack Russellech obecně. Zároveň jsme mohli poznat štěňátka, která kolem nás pobíhala. Ona nám ke každému z nich něco řekla. Líbilo se nám, že sleduje jejich povahy. Říkala, že raději dává štěňata novým majitelům o něco později, aby aspoň trochu poznala a odhadla povahu každého psa. Aby třeba neprodala bázlivého psa, který špatně reaguje na hluk a rány, někomu, kdo ho bude chtít zejména do lesa na myslivost. Nebo naopak hyperaktivního psa seniorovi, který by na něj fyzicky asi nestačil.

Jedno ze štěňátek bylo od začátku naší návštěvy velmi mazlivé. Oblíbilo si hned zejména manželku. A ta jeho. „Láska na první pohled“. Z chovatelské stanice jsme odjížděli s tím, že si to ještě promyslíme. Nechtěli jsme se ukvapit. Vnitřně jsme však asi už byli rozhodnuti. Ještě jsme to probrali a druhý den jsem volal chovatelce, že do toho jdeme. Bereme „toho mazlivého“. Jen potřebujeme trochu času, abychom připravili zázemí, nakoupili vše potřebné, a také absolvovali malou dovolenou, kterou jsme měli už dávno zaplacenou. Navrhl jsem, že uhradím výraznější zálohu, aby paní chovatelka neměla obavu, že od dohody později odstoupíme.

Za čtrnáct dní od naší první návštěvy jsme jeli pro Diggoryho. Doma jsme řešili, zda mu oficiální jméno, které má původ ve vrhu „D“ a jedné z postav z Harryho Pottera, necháme, anebo vymyslíme nějaké jiné. Padaly různé návrhy. Nakonec jsme se ale s ženou dohodli, že Diggory prostě zůstane Diggory. Líbilo se nám, že to není často užívané jméno, avšak jinak docela jednoduché. Časem se potvrdilo, že má své výhody. Když křiknete třeba „Barnie“, přiběhne jich pět (samozřejmě přeháním). S jiným psem jménem Diggory jsme se však zatím nesetkali. Diggory dostal od paní chovatelky na cestu objemný „startovací balíček“ s krmením, pamlsky a hračkami. Měl už také všechna potřebná štěněcí očkování. Dokonce i ta, která jsou nepovinná.

Diggory si u nás velmi rychle zvykl. My jsme mu také v prvních týdnech hodně přizpůsobili svůj režim. Chodili jsme s ním velmi často ven. V prvních dnech třeba osmkrát denně, i v noci, takže loužičky doma se vůbec nekonaly. Postupně jsme počet venčení ubírali a intervaly prodlužovaly. Dokoupili jsme kompletní výbavu. Diggory má třeba dva stejné pelíšky, každý v jiné místnosti, což se velmi osvědčilo. Třetí pak cestovní do auta. Vyplatil se zejména nákup pevných hraček z kvalitní gumy. Nejsou sice levné, ale vydrží neskutečně moc. Ty měkké a méně kvalitní skončily za den či dva rozkousané v koši. Navíc hrozilo, že ještě kus nějaké gumy spolkne. Diggory tak od začátku věnoval svoji pozornost gumovým hračkám. Naučil se je také rychle aportovat. Také u vodítek, obojků, postrojků či zimních oblečků se vyplatí koupit kvalitnější. Lépe sedí, déle vydrží, ale něco to samozřejmě také stojí.

Postupně jsme ho také zvykali na to, aby dokázal být doma sám. Vždy jsme ho předtím důkladně vyvenčili. Začínali jsme na pár minutách, kdy jsme odcházeli jen fiktivně o kousek dál a poslouchali, jestli sám doma neštěká. Po návratu jsme ho vždycky vychválili a odměnili pamlskem. Intervaly jsme postupně prodlužovaly. Možná se někomu bude zdát, že jsme to moc řešili, ale myslím, že právě díky tomu to proběhlo hladce a žádné problémy nemáme. Pes nám dodnes v bytě vůbec nic nerozkousal ani neohryzal.

Od začátku jsme naše štěně vodili ven mezi ostatní psy. I mezi velké. Ti ho jako štěňátko tolerovali. Diggory se s nimi honil po loukách. Rozhodně mu to prospělo. Není bázlivý, má sice před velkými psy někdy respekt, ale nebojí se jich. A velké feny většinou zbožňuje. Ukázalo se, že náš výběr byl správný. Diggory je na JRT trochu klidnější povahy, jak z prvních měsíců usuzovala paní chovatelka. Štěká jen výjimečně. Dokonce nemá rád, když ostatní psi štěkají. To se raději otočí a jde pryč. Nebo si k nim poněkud legračně sedne zády. JRT mají v tomto ohledu opravdu dost špatnou pověst. Náš soused nám jednou řekl: „Když jsem viděl, že jste si pořídili Jacka Russella, říkal jsem si, to tu bude pořád štěkat, to bude blázinec. Ale já o něm skoro nevím.“

Když byl našemu psovi asi rok, dvakrát nám v lese utekl, najednou nereagoval na povely, přestože předtím poslouchal. Prostě jak dospíval, tak trochu testoval, co si může dovolit. Zřejmě trochu psí puberta. A také začalo „volání přírody“. V obou případech šel po stopách koní. Vždy se po zhruba čtvrt hodině vrátil. Nejraději bych mu vynadal, pak jsem si ale uvědomil, že poslední je to, co udělal správně, vrátil se. A tak jsem ho trochu „pitomě“ chválil. Přestože jsme si původně mysleli, že to zvládneme sami, zapsal jsem nás nakonec do základního 10hodinového výcviku, který jsme spolu absolvovali. Není to „všelék“, záleží na tom, na jaké lektory narazíte, jestli sami mají velkého či malého psa. Lektorka má třeba vlčáka, a když se s ní chcete poradit, jak stejný cvik provádět s malým psem, řekne vám, že jste si měl pořídit většího psa. Takovou radu nechcete! Nicméně základy jsme se tam naučili. Alespoň základní výcvik psa určitě všem doporučuji.

Doporučuji pro aktivní psy také elektronický obojek. Název zní sice hrozivě, já byl také původně proti, než jsem si zjistil, jak to funguje. Dnes vím, že elektronický obojek je to nejlepší, co jsem mohl pro svého psa pořídit. Šli jsme do toho po zkušenostech s jeho útěky za koňmi. Měli jsme obavu, aby se nám pes někde nezaběhl a neskončil třeba pod autem. Když se používá opravdu s citem, je to skvělý pomocník. Psu dopřává možnost volnosti. Nám zase pocit, že je ve větším bezpečí. Náš pes si na něj zvykl velmi rychle. Ví, když mu ho nasazuji, že půjde „na volno“, na což se těší. V 99 % případů funguje jen na zvukový signál, kterým občas doprovodím běžný hlasový povel, když se někde dál náhodou trochu „zapomene“ a hned nereaguje. Slaboučký výboj, který ho jen lehce polechtá na krku, požívám velmi zřídka. Použití silnějšího je naprosto mimořádné. Použil jsem asi třikrát za celou dobu. A jeho intenzitu máme nastavenou tak, že mu určitě neublíží. Jen ho štípnutí zastaví.

Našeho psa mám moc rád. Nikdy bych mu neublížil. Neplácnu ho ani rukou. Elektronický obojek není rozhodně nebezpečný. Vše je o správném nastavení a citlivém používání. Je potřeba zvolit kvalitní model, u kterého je garance, že nemůže psovi uškodit nepřiměřeně velkým výbojem. Pro psa je to o dost šetrnější, než když mu prudce zašlápnete dlouhou šňůru-stopovačku. To je na krk daleko větší „šlupka“.

Za pár týdnů bude mít náš pes už dva roky. Není to tedy už štěňátko, které všichni velcí psi tolerují. Je to dospělý pes, i když pořád vzrůstem malý, který si také s každým psím klukem už „nepadne do oka“. Není však nikdy útočný, agresivní. Když se mu jiný pes nelíbí, maximálně zavrčí a jde pryč. Je to skvělý „parťák“. Bereme ho všude s sebou. Každý víkendový pobyt, každou dovolenou plánujeme tak, aby mohl být s námi. Je to, pravda, trochu složitější. Něco to také stojí, ale za to, co s ním zažijeme, se to všechno rozhodně vyplatí.

Výběr hotelů, penzionů či apartmánů to trochu zužuje, ale vybrat se nakonec vždy dá. Ceny stouply. Dnes ubytovatelé požadují v Česku za psa poplatek v rozmezí 200-500 korun/den. Někteří psy zcela odmítají. Chápu je. Mají své negativní zkušenosti. Proto také vždy dopředu uvádím, že náš pes je malý, čistotný, neagresivní a neštěká. Žádný problém nebo nepříjemnost jsme dosud nikde nezaznamenali. Stalo se mi, že když jsem v penzionu šel náš pobyt na závěr platit, a připomněl, že jim ve vystaveném účtu chybí domluvený poplatek za psa, řekla mi paní majitelka s úsměvem: „Prosím Vás, vždyť já o něm ani nevěděla, že tu je.“ Samozřejmě o něm věděla moc dobře. Několikrát se s ním „muchlovala“. Já si tak neskromně pro sebe říkám, že je to tím, že jsme „kluka dobře vychovali“.

Náš pes byl s námi vloni také v Chorvatsku. A pojede zase. To raději nepoletíme jinam, bez něj, než abychom ho nechali někde dlouho bez nás. Jsme už „závisláci“. Chyběl by nám. Pojedeme (zejména kvůli němu) do stejného města, ke stejným majitelům apartmánového domu, kteří si ho vloni oblíbili. Žádný poplatek za něj ani nechtějí. Apartmán má navíc skvělo polohu. V oblasti jsou také dvě malé psí pláže. Využíváme je však jen po ránu, kdy dlouhou procházku proložíme krátkou „koupačkou“ v moři. Diggory už ví, že slaná voda se nepije. Vloni hned poprvé ochutnal a víc to už nezkoušel. V horku je přes den převážně v klimatizovaném apartmánu. Jen ho krátce venčíme, na delší procházku vyrážíme opět až k večeru. Končíme většinou příjemným posezením v nějaké venkovní restauraci.

Z loňska máme jen pozitivní zkušenosti. Většinou nám personál chorvatské restaurace automaticky přinesl misku s vodou, i když si nosíme vlastní. Při opakovaných návštěvách nás už vítali. Číšníci nám ukazovali na mobilech fotky jejich psů a někteří hosté, kteří museli nechat své psí miláčky doma, si chodili našeho psa aspoň pohladit, aby to tesknění prý lépe zvládli. Ale nebyli jsme zdaleka sami. Lidí na dovolené u moře se psy bylo překvapivě dost. Většinou bezdětné páry. Pro rodinu s dětmi je to určitě složitější, poskládat všechny do auta na dlouhou cestu i se psem. Zvláště, když je větší.

Cestování v rámci zemí EU je už poměrně snadné. Stačí psí EU pas se zaznamenaným čipem a platnou vakcinací proti vzteklině. Vše ostatní je dobrovolné. My jsme nechali dát našemu psovi na veterině pipetu do srsti proti napadení srdečním červem. Je to parazitární onemocnění, které přenášejí komáři a vyskytuje se v jižních zemích. Ale jak se globálně otepluje, tak se jeho výskyt vloni objevil už také třeba na jižním Slovensku. Na člověka je nepřenosné. Po návratu z dovolené je třeba pipetu do srsti psa zopakovat. Zákeřnost onemocnění spočívá v tom, že se infikování psa nepozná, dopady se projeví třeba až za tři roky. Pak už je většinou pozdě a psu není pomoci.

Cestování v autě zpočátku moc nedával. Zvracel. Někteří, hlavně mladí, psi to tak prostě mají. Jako lidi. Ale už je to lepší. Dnes zvrací jen výjimečně. Je potřeba vyzkoušet, jaké místo v autě vadí nejméně. Každý pes to má jinak. Našemu vyhovuje ležet na podlaze, aby neviděl ven (přestože jinak kouká doma z okna moc rád). Samozřejmě je připoutaný vodítkem a spojkou do bezpečnostního pásu, aby neletěl při nějaké nenadálé situaci dopředu. Na hodně dlouhé cesty se nám osvědčilo dávat čtvrtku tablety Kinedrylu. Při cestě do Chorvatska děláme jen běžné přestávky po třech či čtyřech hodinách, jako bychom jeli sami. Akorát pokaždé na okraji parkoviště psa krátce venčíme.

Nechci si hrát na „moudrého“. Stále se učím. Udělal jsem ve výchově našeho psa za tu nedlouhou dobu řadu chyb. Tak jako jsem je dělal kdysi při výchově syna. Ale nějaké zkušenosti jsem už snad jako „pejskař“ také nabral. Pes je především radost, ale také samozřejmě starost. Určitě finanční zátěž nejen ve formě krmení, výbavy či poplatků, ale zejména, když onemocní. Každá návštěva veterinární ordinace něco stojí. To zná každý „pejskař“. A nedej bože, když přijde něco vážnějšího a je nutná nákladná operace.

A také je to závazek na roky. Každý by si to měl předem pečlivě zvážit a neukvapit se, když vidí hezké štěňátko. Je třeba myslet na to, jestli mám na psa skutečně čas. Pes si nezaslouží pána, který ho nechává celé dny zavřeného samotného v bytě. A jak budu řešit všechny možné situace, od každodenního venčení po dovolené, pracovní zaneprázdnění, nemoci a tak podobně. Jestli mám pro psa vhodné zázemí. A jestli to zvládnu finančně.

Určitě není dobré pořizovat psa z neprověřeného zdroje. A také psa, kterého jste nestihli trochu poznat. Chce to minimálně jednu návštěvu. Někdy možná i více. Seznámit se s ním. Vybrat takového psa, který se k vám povahově i jinak hodí, kterého dokážete zvládnout a vychovat. Když v tom máte jasno, pak vůbec nemusí vadit, že je to Jak Russell teriér. Tedy plemeno, které má pověst „pošuků“. Více než na plemenu psa, záleží na povaze každého jednotlivce. Ta se může u stejného plemene výrazně lišit, i když se jedná o čistokrevné psy. Je dobré se nechat také dopředu otestovat, jestli nemáte alergii na psy. Možná se bude někomu zdát, že z toho „dělám velkou vědu“. Já to tak ale prostě mám.

Náš pes je trochu vyšší, než by měl „papírový“ JRT být. Nám to nevadí. Výstavní plány jsme stejně nikdy neměli a máme pocit, že mu to takto i víc sluší. Už je to „dospělák“. Když byl ještě štěnětem, slýchali jsme i několikrát denně „jéé, ten vypadá jako Dášenka“. Jednu dobu už jsem na to byl trošku alergický. Ale pak jsem si zvykl. Ted´ už je to skoro pryč.

Diggory je takzvaný broken. Jeho srst je tedy lámavá a je mezi krátkosrstou a drsnosrstou. Na údržbu je to velmi dobrá varianta. Bláto po uschnutí samo opadává a pes je zase skoro čistý. Nemusí se tak často trimovat jako u drsnosrsté verze. Trimování je vytrhávání odumřelé srsti, která sama nevypadá. Zkušenější pejskaři nás upozorňovali, abychom si dali pozor, aby nám psa v psím salonu místo trimování neostříhali strojkem. Trimování je totiž hodně pracné a zdlouhavé. Když se ale srst místo toho ostříhá, zničí se. Začne kudrnatět. Náš pes naštěstí díky tomu, že je broken, nepotřebuje trimovat tak často. Žena se to navíc naučila, koupila si na to potřebné pomůcky. Může psa trimovat doma, postupně. Ten tak nemusí trpět hodiny v saloně.

JRT je velmi aktivní pes. Ten náš také, i kdy je jinak na JRT docela klidný. Určitě bych ho nedoporučoval někomu, kdo nechce denně moc chodit. Aktivní pes potřebuje aktivního pána. Potřebuje režim. Potřebuje „utahat“. JRT je opravdu „malý pes s velkým srdcem“.

Když se náš pes venku dostatečně vyběhá, je doma naprosto pohodový „gaučák“. Potvrzuje, co nám říkala paní chovatelka, která to má se svými psy také tak. Péči a lásku, kterou mu poskytujeme, nám mnohonásobně oplácí. Pokud se rozhodujete, jestli JRT, pak se toho nebojte, pokud máte čas a chuť se mu hodně věnovat. Ale určitě se vyplatí si nejdřív trochu zjistit povahu konkrétního psa. Každý pes je určitě trochu jiný. Jako člověk.